Beetlejuice Beetlejuice: opožděné pokračování Tima Burtona je duchem klasiky z roku 1988

Rodina Deetzových je opět pronásledována, tentokrát ne zrovna nedávno zesnulými, ve filmu Beetlejuice Beetlejuice, dlouho očekávaném pokračování klasiky Tima Burtona z roku 1988, které se tento víkend objeví v kinech po celém světě. Burton se sice vrátil na režisérské křeslo, ale tato aktualizace se ani zdaleka nevyrovná oslnivé tvůrčí vizi jeho původního filmu; přesto je v porovnání s tím, co se hraje v multiplexech, dostatečně podivná a podvratná, aby si zasloužila alespoň mírné doporučení.

Původní Burtonův Beetlejuice je jedním z jeho nejvýraznějších a vůbec nejlepších filmů, a to z velké části právě díky výtvarným prvkům: Vynalézavý scénář Michaela McDowella & Larryho Wilsona, který zkoumá kafkovskou byrokracii posmrtného života z pohledu ducha, úchvatná výprava Bo Welche, jeden z nejpamátnějších soundtracků Dannyho Elfmana, neotřelý výkon Michaela Keatona v roli titulního démona-šibala a Alec Baldwin a Geena Davisová jako dokonalé venkovské protipóly jeho komického šílenství.

Beetlejuice Beetlejuice se přitom může pochlubit vlastně jen jedním z těchto prvků: Keatonova titulní postava, která je zde stejně rozkošná jako v originále, i když zdaleka ne tak hrozivá. Nyní vede celou agenturu obrácených vymítačů, kteří nabízejí strašidelné služby pro nedávno zesnulé duchy, kteří chtějí vyhnat lidi, kteří straší v jejich domovech; v jedné z mála nostalgických odboček filmu je celá agentura obsazena chlápky se scvrklou hlavou, jako byl ten, vedle kterého si Beetle sedl v původním filmu.

Na rozdíl od vybroušeného scénáře původního filmu je celkové vyprávění v Beetlejuice Beetlejuice změtí příběhových nitek, které na sebe nedokážou nijak smysluplně navázat. Nejvíce o tom svědčí výskyt Monicy Bellucci, která hraje Beetlejuiceovu nabouranou bývalou manželku Dolores, jež se na začátku filmu (doslova) dává dohromady. Je to dušička, která pobaveně zanechává na zemi hromádky kůže poté, co své oběti pošle ze záhrobí do podsvětí, a celý film stráví hledáním svého bývalého… aby z filmu zmizela, jakmile ho najde.

Co by mělo být hlavní dějovou linií filmu Beetlejuice Beetlejuice se odehrává v současném životě a zahrnuje tři generace rodiny Deetzových: Delia (Catherine O’Hara) a její dcera Lydia (Winona Ryder), která se vrátila z prvního filmu, a Lydiina poloodcizená dcera Astrid (Jenna Ortega). Delia je stále performerkou a Lydia moderuje televizní pořad o lovení duchů, zatímco Astrid se trápí v internátní škole.

Deetzovi se sejdou ve venkovském sídle Winter River z prvního filmu na pohřbu manžela-otce-dědečka Charlese (zatímco postavy hrané Baldwinem a Davisovou jsou zmíněny jen okrajově, je zde překvapivě hodně Jeffreyho Jonese), kde se Beetlejuice opět zaměří na Lydii. Všechny tři herečky jsou zde výborné, ale člověk by si přál, aby měly v událostech filmu více prostoru.

Místo toho se dočkáme dalších dějových linií, v nichž figurují slizký televizní producent Rory (Justin Theroux), který Lydii požádá o ruku na pohřbu jejího otce, teenager ze sousedství (Arthur Conti), který naváže vztah s Astrid, a Wolf Jackson (Willem Dafoe), záhrobní detektiv a bývalý drsný hollywoodský herec. Neméně než tři dějové linie ve filmu Beetlejuice Beetlejuice jsou vyřešeny tím, že postavy propadnou dírou v podlaze a vypadnou z filmu.

Ale co Beetlejuice Beetlejuice postrádá na dějové soudržnosti, to vynahrazuje na podivnosti. Design postav je vynikající, přičemž vrcholem jsou maskérské efekty zesnulých postav, jako je napůl snědený Charles, Astridin otec Richard (Santiago Cabrera), kterého rozčtvrtila piraňa, a odbarvený údržbář v podání Dannyho Devita. Praktické efekty si také kradou podívanou a zahrnují celou animovanou stop-motion flashbackovou sekvenci, návrat k italským hororům 60. let (později ve filmu padne jméno Mario Bava), stop-motion písečné červy a Bellucciové zvrácené vysávání duše.

Výprava Bo Welche mezitím chybí; uhlazené, ale pěší kulisy v Beetlejuice Beetlejuice, mnohé zjevně převzaté z německého expresionismu, připomínají spíše práci na konci Imaginária od Blumhouse než Welchovu nezapomenutelnou práci z původního filmu.

A přestože se Danny Elfman vrátil jako skladatel Beetlejuice Beetlejuice, hudba je jedinou oblastí, kde film skutečně zklamal. Elfmanovo klasické téma Beetlejuice zazní přesně dvakrát, při úvodních a závěrečných titulcích, zatímco původní hudba jakéhokoli druhu ve většině filmu citelně chybí. Namísto toho se dočkáme řady nesourodých popových hitů z minulých desetiletí, včetně velkého hitu: tří provedení písně MacArthur Park, z nichž jednu v plném znění zpívá celé obsazení filmu při velkém vyvrcholení svatební noci. Ano, MacArthur Park, který je označován za nejhorší píseň všech dob, místo uhlazené kalypso klasiky Harryho Belafonteho z originálu.

V době, kdy jsou duchové kinematografie 80. a 90. let běžně oživováni jen z malého důvodu, kromě návnady na nostalgii (jen v letošním létě vznikly filmy Road House, Policajt z Beverly Hills: Axel F, Krotitelé duchů: Vetřelec: Romulus, Bad Boys: Beetlejuice Beetlejuice vybočuje z řady, protože se snaží o něco trochu jiného. Vzhledem ke konečnému výsledku si však člověk říká, jestli si neměli vybrat ještě pár memberberries.

Upozornění pro nečesky mluvící diváky: v Beetlejuice Beetlejuice je dvouminutová sekvence z pozadí filmu, která je zábavně namluvena v italštině, ale v místních kinech se promítá pouze s českými titulky.

---

---

Tento článek původně napsal Jason Pirodsky pro The Prague Reporter a do češtiny jej přeložil Jiří Borový