Den poté

Den poté je novým kata­stro­fic­kým fil­mem, ve kte­rém vli­vem glo­bál­ní­ho otep­lo­vá­ní a tání ledov­ců dojde k naru­še­ní atlan­tic­ké­ho prou­dě­ní a para­dox­ně na celé sever­ní polo­kou­li k prud­ké­mu ochla­ze­ní, na kte­ré se lid­stvo nemů­že stih­nout při­pra­vit. Zmrznutí polo­vi­ny pla­ne­ty ješ­tě před­chá­zí řada niči­vých mete­o­ro­lo­gic­kých jevů.

Ve fil­mu najde­te všech­ny kla­sic­ké zna­ky toho­to žán­ru: něko­lik růz­ných sig­ná­lů varu­jí­cích, že se něco sta­ne něco neob­vyk­lé­ho; dvě stra­ny, z nichž jed­na varu­je před nad­chá­ze­jí­cí kata­stro­fou a dru­há tomu nevě­ří tak dlou­ho, až je sko­ro poz­dě něco pod­ni­kat; řád­ku tema­tic­ké vědec­ké ter­mi­no­lo­gie dopl­ňo­va­né množ­stvím super­po­čí­ta­čů, mode­lů a gra­fů; něja­ký mile­nec­ký nebo ale­spoň rodin­ný pří­běh ode­hrá­va­jí­cí se jako­by na poza­dí kata­stro­fy (v Dni poté je zde obo­jí), sna­ha lidí nějak s kata­stro­fou bojo­vat a násled­ná záchra­na ale­spoň něko­li­ka lidí a koneč­ně, hlav­ní trum­fy žán­ru, nesku­teč­né situ­a­ce a ohro­mu­jí­cí zábě­ry.

Pokud jde o zají­ma­vé situ­a­ce a zábě­ry, tak ty se ve Dni poté oprav­du poved­ly. Navíc zde není nou­ze o kom­bi­na­ci hned něko­li­ka pří­rod­ních kata­strof – pada­jí­cí kusy ledu, tor­ná­da, tsuna­mi a nako­nec straš­ná zima, ve kte­ré zmrzne­te během vte­ři­ny. Efektní jsou zábě­ry z vesmír­né lodi, jejíž posád­ka bez­moc­ně sle­du­je jak sílí jed­not­li­vá oka huri­ká­nů (mete­o­ro­lo­go­vé mi snad pro­mi­nou, jest­li nepo­u­ží­vám správ­nou ter­mi­no­lo­gii). Dobře udě­la­né jsou i scé­ny, v nichž do ave­nu­es a streets New Yorku vtrh­ne obrov­ská pří­li­vo­vá vlna. Ta s sebou do ulic také při­že­ne obrov­skou loď (a lékár­nič­ku záro­veň…).

Jako v kaž­dém tako­vém fil­mu, se i v tom­to setká­me s někte­rý­mi oprav­du pozo­ru­hod­ný­mi sku­teč­nost­mi. Při sle­do­vá­ní záchran­né ces­ty otce jed­no­ho z hlav­ních hrdi­nů z Washingtonu do New Yorku, si Američani pros­tě nemoh­li nechat ujít záběr Sochy svo­bo­dy, jíž z ledo­vé masy kou­ká sotva čtvr­ti­na, a to i za cenu, že otec se svým pří­te­lem najed­nou při­chá­ze­jí do New Yorku napros­to jas­ně od moře. Asi v té sně­ho­vé bou­ři zablou­di­li. I o základ­ním fak­tu, na němž je film posta­ven, tedy na náh­lém razant­ním pokle­su tep­lo­ty během cca 6 hodin, by se z vědec­ké­ho hle­dis­ka dalo také jis­tě pole­mi­zo­vat.

Závěr fil­mu pros­tě musel být hap­py end. A tak přes­to, že polo­vi­na pla­ne­ty zůsta­la pod ledem a zemře­lo jis­tě něko­lik mili­o­nů lidí, Američané jsou šťast­ni, že zachrá­ni­li pár lidí z New Yorku. Přesto bych Den poté zařa­di­la v rám­ci žán­ru spí­še mezi díla zda­ři­lá a roz­hod­ně věro­hod­něj­ší než Bruce Willis a jeho záchran­ná mise…. Sice víte, že je to jen film, ale stej­ně vás mož­ná napad­ne: že bych přestal(a) pou­ží­vat spre­je s fre­o­ny?