Festival Future gate nabídne pásmo krátkých filmů

Filmový fes­ti­val Future Gate nabíd­ne ve svém letoš­ním pro­gra­mu i pásmo krát­kých fil­mů. A nemám teď na mys­li sou­těž­ní blok stu­dent­ských sci-fi kraťa­sů, ale blok, kte­rý sesta­vo­va­lo iShorts, kte­ré se na krát­ké fil­my již něko­lik let spe­ci­a­li­zu­je. V tom­to člán­ku se tedy podí­vá­me na to, jaké fil­my letoš­ní blok při­ne­se, kte­ré jsou dle mého názo­ru nej­za­jí­ma­věj­ší a kte­ré je urči­tě dob­ré dohnat na něja­ké dal­ší pře­hlíd­ce či on-line.

Projekci ote­ví­rá dese­ti­mi­nu­to­vý film Cell (2018) brit­ské­ho reži­sé­ra Paula Holbrooka. To je pod­le dostup­ných infor­ma­cí již zave­de­ný tvůr­ce (na čsfd ani let­ter­bo­xd o něm moc nena­jde­te, nej­ví­ce infor­ma­cí v tom­to pří­pa­dě posky­tu­je imdb), kte­rý se zamě­řu­je na tvor­bu žán­ro­vých krát­ko­me­tráž­ních a tele­viz­ních pro­jek­tů. V tom­to svém fil­mu z roku 2018 nás zave­de do tajem­né­ho nacis­tic­ké­ho věze­ní, kde se potká­va­jí dva věz­ni. Jenže tu nic není tak, jak to vypa­dá. Na začá­tek bych rád

při­po­mněl, že nacis­té býva­jí vel­mi oblí­be­ným námě­tem, pro­čež by nás to moh­lo tro­chu odra­zo­vat. Pravdou ale je, že zde auto­ři své dva hrdi­ny vysta­ví zají­ma­vé­mu roz­hod­nu­tí, a pro­to se domní­vám, že to výše zmí­ně­né nacis­tic­ké klišé (kte­ré se zde navíc obje­ví jen okra­jo­vě) se dá cel­kem snad­no odpus­tit. Ve finá­le si mys­lím, že by to snes­lo tro­chu del­ší expo­zi­ci, ale i tak­to je to jas­ný důkaz, že se na jed­no­du­chém pro­blé­mu dá posta­vit efek­tiv­ní kraťas, kte­rý, jak si lze dohle­dat, sbí­rá oce­ně­ní na fes­ti­va­lech po celém svě­tě.

Jestliže mě prv­ní film tolik nechy­tl, u dru­hé­ho mohu říct přes­ný opak. Novozélandský sci-fi wes­tern The Ballad of Maddog Quinn (2022) je vyni­ka­jí­cí fúzí dvou žánrů, jejichž prol­nu­tí bych si asi nikdy před­tím nedo­ká­zal před­sta­vit. Jeho auto­rem je

reži­sér, scé­náris­ta a pro­du­cent Matt Inns (skrom­né infor­ma­ce opět poskyt­ne imdb) a pro mě se ten­to sní­mek stal high­li­g­tem celé­ho pro­mí­tá­ní. Příběh samo­zřej­mě není nikterak hlu­bo­ký, ale zvo­le­ná sty­li­za­ce to boha­tě kom­pen­zu­je. Na své si při­jdou jak milov­ní­ci wes­ter­no­vých pře­stře­lek a zamlk­lých gan­gs­te­rů uhá­ně­jí­cích na koni širou pré­rií, tak i ti, kte­ří mají rádi něja­ké ty robo­ty, či futu­ris­tic­ké kos­týmy. Korunu tomu nasa­zu­je výbor­ný soun­d­track slo­že­ný z coun­t­ry melo­dií a pro ten­to hudeb­ní žánr tolik typic­kých kyta­ro­vých sól. Z mého pohle­du se tak jed­ná o sní­mek, kte­rý pros­tě sto­jí za to vidět na vel­kém plát­ně.

Třetím v pořa­dí nám dra­ma­tur­go­vé nabíd­li němec­ký sní­mek Lebensraum (2022) reži­sé­ra a scé­náris­ty Hannese Maara. Konverzační dra­ma se ode­hrá­vá kolem jed­no­ho sto­lu. Autoři nás zde při­vá­dě­jí do potem­ně­lé­ho bun­k­ru, kde pro­bí­há

poně­kud zvlášt­ní pra­cov­ní poho­vor. Já osob­ně jsem měl u toho­to fil­mu podob­ný pocit jako u prv­ní­ho sním­ku, tedy kdy­by to bylo troš­ku del­ší a nabíd­lo by mi to šir­ší a dyna­mič­těj­ší pří­běh, asi by se mi to zalí­bi­lo více. Konverzace kolem sto­lu sice mís­ty eska­lu­je a nabí­zí zají­ma­vé momen­ty, ovšem zejmé­na v prv­ní půl­ce sní­mek dost ztrá­cel mou pozor­nost. Navíc jsem se i já sám začal ztrá­cet v pro­mluvách ústřed­ní tro­ji­ce, pro­to­že prá­vě kvů­li absen­ci hlub­ší expo­zi­ce jsem občas někte­rým momen­tům úpl­ně nero­zu­měl.

Jako dal­ší se nám před­sta­ví sní­mek New Air (2022) reži­sé­ra Leo Leeho. Film vyprá­ví o mat­ce a dce­ři, kte­ré ztros­ko­ta­jí na
vzdá­le­né pla­ne­tě a sna­ží se zde pro sebe zís­kat dosta­teč­né množ­ství kys­lí­ku. Abych řekl prav­du, mám pocit, že u toho­to sním­ku ani tolik nejde o pří­běh, jako spíš o vizu­ál. Je to kvů­li tomu, že celý film je nato­čen za pomo­cí pro­jek­ce na LED stě­ny, co že je nová tech­no­lo­gie, kte­rá se v posled­ní době, zejmé­na u sci-fi žánrů začí­ná pou­ží­vat stá­le více (pou­ži­tá byla tře­ba u natá­če­ní posled­ní­ho Mandaloriana, ane­bo podob­nou tech­no­lo­gii vyu­žil Jiří Havelka při natá­če­ní fil­mu Mimořádná udá­lost). Tento film je tak pro mě mno­hem více o demon­stra­ci nových tech­no­lo­gií pro natá­če­ní fil­mů než o hlu­bo­kém fil­mo­vém pro­žit­ku. Což ale nevy­lu­ču­je to, že to není skvě­lá podí­va­ná.

Pátým fil­mem je zástup­ce ani­mo­va­né­ho fil­mu. Konkrétně je to film The Spark (2023) reži­sé­ra Marca Pavanelloho. Upřímně řeče­no mi při­jde z celé­ho blo­ku asi nej­slab­ší. Celé to totiž na mě půso­bí jako tako­vé fanouš­kov­ské cvi­če­ní v Cinemně nebo v Blendru. Příběh o robo­to­vi, kte­rý se jed­nou v posta­po­ka­lyp­tic­kém svě­tě vydá hle­dat pří­ro­du mi občas při­po­mí­nal Vallieho,

jenomže tady chy­bí ta roman­tic­ká lin­ka (resp. chy­bí tomu více věcí, ale to není pod­stat­né). Po ani­mač­ní strán­ce mě to taky moc neza­sáh­lo, pro­to­že jsem měl pocit, že ani­mo­va­ný svět má občas tech­nic­ké meze­ry. Neříkám tedy, že je to úpl­ně špat­ný film, ale mys­lím, že to pros­tě má urči­té rezer­vy, kte­ré by bylo jis­tě vhod­né při příš­tím pro­jek­tu odstra­nit.

Blížíme se do finá­le a jako před­po­sled­ní tu máme i nejdel­ší sní­mek – Slice of life (2019) reži­sé­rů Luky Hrgovice, Dino Juliuse. Tento zástup­ce, ačko­liv nebyl nato­čen v žád­ném vel­kém stu­diu, ale jak uka­zu­je film o fil­mu, vzni­kl v malé gará­ži, vypa­dá napros­to fan­tas­tic­ky. V živo­tě bych neřekl, že to není výsle­dek holly­wo­od­ské­ho

stu­dia, ale jenom dlou­hé prá­ce něko­li­ka nad­šen­ců. Celý film je roz­hod­ně pas­tvou pro oči kaž­dé­ho fanouš­ka Blade Runnera, pro­to­že film pra­cu­je s vel­mi podob­nou neo-noirovou este­ti­kou. Ano, na scé­ná­ři by se asi ješ­tě dalo zapra­co­vat, aby zís­kal vět­ší hloub­ku a dyna­mi­ku, ale u toho­to díla stej­ně mno­hem více bude­te obdi­vo­vat ten vizu­ál a pří­běh bude jen tako­vá třeš­nič­ka na dor­tu.

Posledním kous­kem je čtvrt­ho­di­no­vý film Webcam (2024) reži­sé­ra Nicka Delgadoa. A toto je pro mě tře­tí film, kte­rý bych tu rád vyzdvih­nul jako vel­mi pove­de­ný. Myslím, že zde bude ple­sat srd­ce kaž­dé­ho milov­ní­ka hlu­bo­ký pří­bě­hů nebo­li fil­mů,

kte­ré nejsou jenom o pohle­du (jak tomu u sci-fi občas bývá). Příběh posled­ní­ho muže na pla­ne­tě, kte­rý se roz­hod­ne svou zou­fa­lou situ­a­ci vyře­šit ráz­ným způ­so­bem, nejen­že nabíd­ne zamyš­le­ní, ale i vizu­ál­ní pod­ně­ty, kte­ré vás budou bavit. Myslím tedy, že i na posled­ní sní­mek se v tom­to blo­ku vypla­tí počkat.

 

Co říci závě­rem? Blok krát­kých fil­mů letos nabí­zí dle mého názo­ru vel­mi sluš­nou podí­va­nou, kte­rá je vyvá­že­ným mixem všech mož­ných odno­ží žán­ru sci-fi. Ano, někte­ré fil­my jsou tro­chu slab­ší než ty ostat­ní, ale tak už to holt v kine­ma­to­gra­fii cho­dí. Něco se pove­de, něco ne. Myslím ale, že ten­to blok nabí­zí více ty kva­lit­ní fil­my, a pro­to se urči­tě vypla­tí na něj zajít.

---