Grandhotel Budapest (The Grand Budapest Hotel)

Posledním zážit­kem mé ces­ty do Japonska byl let z Ósaky přes Dubaj do Prahy. V leta­dle 16 hodin čis­té­ho času, 2 hodi­ny na nalo­dě­ní a 4 hodi­ny na pře­stup. Samozřejmě, neda­lo mi to, abych si nepro­hlé­dl nabíd­ku „palub­ních“ fil­mů. Nakonec jsem si vybral dva a tím dru­hým - sko­ro sym­bo­lic­ky v době, když už jsme se blí­ži­li k Evropě - byl zatím posled­ní film reži­sé­ra Wese Andersona The Grand Budapest Hotel. Nevím, jaké máte zku­še­nos­ti se sle­do­vá­ním fil­mů v leta­dle, ale já logic­ky spíš ty hor­ší: Mrňavý for­mát, zvuk pře­kři­ku­jí­cí se s huko­tem moto­rů a při­zná­vám, že moje ang­lič­ti­na není tak dob­rá, abych si vychut­nal čas­to vyu­ži­tý koša­tý jazyk jed­na­jí­cích postav. Nicméně fil­mem jsem se výbor­ně poba­vil a roz­ho­dl se podí­vat se na něj ješ­tě jed­nou, s čes­ký­mi titul­ky. Musím říct, že to fil­mu v mých očích para­dox­ně tro­chu ubra­lo, což pova­žu­ji za dobrou zprá­vu, pro­to­že mám rád, když film víc oslo­vu­je obra­zy a rytmem než dia­lo­gy.

Film se ode­hrá­vá ve fik­tiv­ní evrop­ské zemi Zubrowka, kde sto­jí slav­ný a oblí­be­ný Grandhotel Budapest, vzkvé­ta­jí­cí pod pev­ným vede­ním pana Gustava (Ralph Fiennes). Pan Gustav je skvě­lý orga­ni­zá­tor, doká­že vytu­šit kaž­dé přá­ní svých zákaz­ní­ků a pře­de­vším zákaz­nic. Dalo by se říci, že se spe­ci­a­li­zu­je pře­de­vším na postar­ší boha­té zákaz­ni­ce, jejichž sny plní doslo­va do roz­tr­há­ní těla. Není tedy divu, že mu jed­na z dlou­ho­le­tých kli­en­tek zane­chá pod­stat­ný odsta­vec ve své dlou­há léta při­pra­vo­va­né závě­ti, kte­rý by z pana Gustava mohl udě­lat bohá­če. Samozřejmě - nebýt lako­mých a niče­ho se neští­tí­cích pří­buz­ných, kte­ří nao­pak logic­ky panu Gustavovi vůbec nepře­jí. Na scé­nu pro­to vstu­pu­jí vel­mi neka­lé a násil­né indi­vi­du­ál­ní prak­ti­ky, což není nikterak div­né, pro­to­že se tako­vé prak­ti­ky derou na scé­nu i v oblas­ti spo­le­čen­ské. Atmosféra se totiž mění a postup­ně houst­ne; jsme mezi dvě­ma svě­to­vý­mi vál­ka­mi a lesk­lý luxus­ní svět nablýska­né­ho hote­lu se postup­ně dostá­vá na okraj zájmu a někdy i do pří­mé­ho kon­flik­tu s nastu­pu­jí­cím novým „pořád­kem“. Pan Gustav spo­lu s poslíč­kem ze své­ho hote­lu Zerem (Toni Revolori) dostá­va­jí do vel­kých pro­blé­mů a pan Gustav dokon­ce násled­kem úkla­dů svých nepřá­tel do věze­ní. Ani tam ale neztrá­cí sta­ro­svět­skou noble­su a bláz­ni­vé nápa­dy, jak i přes na pohled nepře­ko­na­tel­né pře­káž­ky pokra­čo­vat ve svém zámě­ru pře­vzít do své­ho vlast­nic­tví opráv­ně­ně zdě­dě­ný maje­tek a při tom všem ješ­tě pře­dat mla­dé­mu Zerovi své pře­bo­ha­té zku­še­nos­ti.

Čím déle píšu „úvod do děje“ fil­mu, tím víc si uvě­do­mu­ji, že děj v tom­to pří­pa­dě není to pra­vé slo­vo. Řekl bych, že jde spí­še o režij­ní hra­ní. Bláznivý a čas­to absurd­ní obsah je ovšem nato­čen v tako­vém ryt­mu, s tako­vým gustem a tako­vým požit­kem z obra­zu a z obra­zo­vých detai­lů, že reži­sé­ro­vi odpus­tí­te téměř jaký­ko­li lap­sus. Zajímavé pro­po­je­ní ani­mo­va­né­ho obra­zu s her­ci upo­mí­ná na sta­ré fil­my Karla Zemana, potě­ší doko­na­lé a vtip­né dobo­vé detai­ly v zábě­rech (pří­kla­dem mohou být nápa­di­té auto­bu­so­vé lin­ky ve měs­tě Lutz, nebo sta­ro­by­lá motor­ka vyba­ve­ná lyžič­ka­mi do vyso­kých hor). No a pře­de­vším jde o vel­mi spe­ci­fic­ký situ­ač­ní humor, kte­rý nemu­sí vyho­vo­vat kaž­dé­mu, nejde o žád­nou „řachan­du“, u kte­ré se divá­ci vále­jí smí­chy, ale při­zná­vám, že můj úsměv byl téměř setr­va­lý, jen občas pře­ru­šo­va­ný dote­ky vel­mi váž­né linie nastu­pu­jí­cí­ho váleč­né­ho času.

Pokud jde o posta­vy, reži­sér před­sta­vu­je divá­ko­vi spíš panop­ti­kum figu­rek, nicmé­ně čas­to ve skvost­ném herec­kém obsa­ze­ní: F. Murray Abraham jako jeden z vypra­vě­čů děje (ono těch vypra­vě­čů je víc a jejich vyprá­vě­ní se postup­ně sklá­dá, jako bychom napřed roz­klá­da­li a nako­nec zase sesta­vi­li mat­rjoš­ku), W.Dafoe jako vraž­dí­cí kre­a­tu­ra Jopling, H. Keitel jako drs­ný vězeň Pinky, Jude Law jako mla­dý spi­so­va­tel a dal­ší z vypra­vě­čů, Edward Norton jako poli­cej­ní inspek­tor Henkels nebo Saoirse Ronan jako sta­teč­ná a milu­jí­cí cuk­rář­ka Agáta. Je vidět, že u Wese Andersona jsou i hvězdy ochot­né hrát doslo­va ště­ky - v tom vidím urči­tou para­le­lu tře­ba s tvor­bou Woodyho Allena, jehož dáv­ný výteč­ný film Láska a smrt mi Grandhotel Budapest v někte­rých ohle­dech při­po­mí­nal.

Já si tře­ba jako divák vyslo­ve­ně uží­val kom­pli­ko­va­ný, ale výbor­ně ryt­mic­ky nastří­ha­ný útěk pana Gustava z věze­ní, na kte­rém je v krát­kos­ti vidět, na čem je posta­ve­ný humor fil­mu: Útěk je pre­ciz­ně při­pra­ve­ný a má zvlášt­ní „gentle­man­ský cha­rak­ter“ - přes­ně do té doby, než se uprchlí­ci dosta­nou do pro­blé­mů - pak nastá­vá jako napros­tý pro­ti­klad dosa­vad­ní­ho postu­pu krva­vá řež, načež na úspěš­ný útěk nava­zu­je dlou­hý filo­zo­fu­jí­cí dia­log mezi Gustavem a Zerem dopro­vá­ze­ný reci­ta­cí bás­ně ukon­če­né jen vel­mi neo­chot­ně kvů­li vyhlá­še­ní popla­chu ve věz­ni­ci. Nebo scé­na, ve kte­ré vrah Jopling sle­du­je svou oběť do večer­ní­ho ponuré­ho inte­ri­é­ru muzea: Oběť pro­chá­zí kolem vrát­ni­ce muzea, kde je cedul­ka Muzeum zaví­rá za 15 minut, a za chví­li je za tem­né hud­by střih na Joplinga, kte­rý jde stej­nou ces­tou, jen na cedu­li už je nápis Muzeum zaví­rá za 14 minut. Film je vlast­ně sled podob­ných úsměv­ných detai­lů, mís­ty vzni­ká kouz­lo a mís­ty bram­bo­rač­ka. I v tom nej­hor­ším pří­pa­dě ale bram­bo­rač­ka, kte­rá má pořád ješ­tě šmrnc.

Podobně jako je celý film smě­sí vel­mi růz­no­ro­dých ingre­di­en­cí, tak­že divá­ko­vi stá­le něco pod­vě­do­mě při­po­mí­ná, i hotel samot­ný sestá­vá z prv­ků něko­li­ka růz­ných stře­do­ev­rop­ských hote­lů, zastou­pe­ny jsou i kar­lo­var­ské hote­ly Bristol a Pupp (fil­mo­vý jelen na ská­le jako by vypa­dl z oka kar­lo­var­ské­mu kam­zí­ko­vi) nebo krás­ná lázeň je jako vystři­že­ná z buda­pešťské­ho hote­lu Gellert. Ale jako obvykle - obra­zo­vá rea­li­ta je pou­ze vir­tu­ál­ní, pro­to­že ve sku­teč­nos­ti byl pro film vyro­ben roz­měr­ný model hote­lu.

Když jsem v leta­dle dokou­kal film, měl jsem vel­mi dobrou nála­du. Do praž­ské­ho cíle ces­ty schá­ze­la už jen hodi­na ces­ty a my byli kou­sek od čes­ké­ho vzduš­né­ho pro­sto­ru. A já si uvě­do­mil, že se z dlou­hé­ho japon­ské­ho výle­tu vra­cím do své „Zubrowky“, podiv­né zemič­ky kde­si ve střed­ní Evropě, kde panu­jí v mno­ha ohle­dech pra­zvlášt­ní pra­vi­dla, ale z mno­ha důvo­dů sto­jí za to se do ní vra­cet, tím spíš, je-li odkud.