Hořící keř (2013)

Polská reži­sér­ka Agnieszka Hollandová má k Praze jis­tě vře­lý vztah, při­bliž­ně v době o kte­ré pojed­ná­vá mini­sé­rie Hořící keř stu­do­va­la na praž­ské FAMU, což v člo­vě­ku jis­tě urči­té zážit­ky zane­chá. Z fil­mů od Hollandové mě vel­mi zau­ja­la „Evropa, Evropa“ a samo­zřej­mě i slav­né DiCapriovské „Úplné zatmě­ní“. Jánošík se mi moc nelí­bil a „V tem­no­tě“ jsem dosud neměl mož­nost vidět.
Hořící keř urči­tě pat­ří mezi ty lep­ší fil­my A. Hollandové. Je to pro­fe­si­o­nál­ně zpra­co­va­ná mini­sé­rie (jak jsme konec­kon­ců u HBO už zvyklí), kte­rá půso­bí cel­kem auten­tic­kým dojmem (pokud jsem sto posou­dit). Toto dra­ma pojed­ná­vá o počí­na­jí­cí nor­ma­li­za­ci v Československu, kte­rá je vykres­le­na na poza­dí soud­ní­ho spo­ru rodi­ny Palachových s Vilémem Novým (člen teh­dej­ší­ho ÚV). Hlavní posta­vou je pak advo­kát­ka Dagmar Burešová (Táňa Pauhofová), kte­rá se sna­ží Palachovy u sou­du hájit.

To, co mě u této mini­sé­rie zau­ja­lo hned na prv­ní pohled, byla atmo­sfé­ra kon­ce šede­sá­tých let, pozo­ru­hod­né zábě­ry na Václavské náměs­tí, kte­ré sku­teč­ně vypa­dá vel­mi auten­tic­ky (pokud mohu posou­dit z dobo­vých sním­ků). V pod­sta­tě veš­ke­ré rekvi­zi­ty jsou pou­ži­ty nená­sil­ně a vhod­ně, tak­že sku­teč­ně věří­te, že to co se děje, se sku­teč­ně dělo. V tom­to ohle­du jsou jis­tou kaň­kou na „tvá­ři“ fil­mu her­ci, kte­ří ač se sna­ží, tak mají not­ně proflá­k­lé tvá­ře a já osob­ně jsem se neu­brá­nil dojmu, že se nedí­vám na advo­kát­ku Burešovou, ale na Pauhofovou, kte­rou znám z „x“ dal­ších rolí. O Budařovi a Trojanovi nemluvě.