Ostře sledované vlaky

Ostře sle­do­va­né vla­ky je čes­ko­slo­ven­ský film reži­sé­ra Jiřího Menzela z roku 1966, jeden z nej­zná­měj­ších pro­duk­tů čes­ko­slo­ven­ské nové vlny. Ve Velké Británii byl uve­den pod názvem Closely obsled tra­ins (Ostře sle­do­va­né vla­ky). Jedná se o pří­běh o dospí­vá­ní mla­dé­ho muže pra­cu­jí­cí­ho na nádra­ží v Němci oku­po­va­ném Československu během dru­hé svě­to­vé vál­ky. Film je nato­čen pod­le romá­nu Bohumila Hrabala z roku 1965. Byl pro­du­ko­ván Barrandovskými stu­dii a natá­čen ve střed­ních Čechách. Film byl uve­den mimo Československo v prů­bě­hu roku 1967 a v roce 1968 zís­kal Oscara za nej­lep­ší cizo­ja­zyč­ný film na 40. roč­ní­ku udí­le­ní Oscarů.

Děj

Mladý Miloš Hrma, kte­rý s nemíst­nou hrdos­tí hovo­ří o své rodi­ně ztros­ko­tan­ců a záškod­ní­ků, je na kon­ci dru­hé svě­to­vé vál­ky a v době němec­ké oku­pa­ce Československa při­jat jako čer­s­tvě vyu­če­ný výprav­čí na malé želez­nič­ní sta­ni­ci. Obdivuje se ve své nové uni­for­mě a těší se, že se stej­ně jako jeho před­čas­ně pen­zi­o­no­va­ný otec stroj­ve­dou­cí vyhne sku­teč­né prá­ci. Někdy nabubře­lý před­nos­ta sta­ni­ce je nad­še­ný holu­bář, kte­rý má hod­nou ženu, ale závi­dí výprav­čí­mu Hubičkovi jeho úspě­chy u žen. Nádražní idy­lu občas naru­ší pří­jezd rady Zedníčka, nacis­tic­ké­ho kola­bo­ran­ta, kte­rý na zaměst­nan­ce chr­lí pro­pa­gan­du, ačko­li jí niko­ho neo­vliv­ní.

Miloš má začí­na­jí­cí vztah s krás­nou mla­dou prů­vod­čí Mášou. Zkušený Hubička nalé­há na podrob­nos­ti a zjiš­ťu­je, že Miloš je ješ­tě panic. Na její pod­nět strá­ví Máša s Milošem noc, ten však ve své mla­dic­ké vzru­ši­vos­ti před­čas­ně eja­ku­lu­je a není scho­pen sexu­ál­ní­ho výko­nu. Druhý den se v zou­fal­ství poku­sí o sebe­vraž­du, ale je zachrá­něn. Mladý lékař v nemoc­ni­ci Milošovi vysvět­lí, že eja­cu­latio pra­e­cox je v jeho věku nor­mál­ní, a dopo­ru­čí mu, aby „mys­lel na něco jiné­ho“, napří­klad na fot­bal, a vyhle­dal zku­še­nou ženu, kte­rá by mu pomoh­la pře­ko­nat prv­ní sexu­ál­ní zku­še­nost.

Během noč­ní smě­ny Hubička flir­tu­je s mla­dou tele­gra­fist­kou Zdeničkou a otis­ku­je jí steh­na a hýž­dě kan­ce­lář­ský­mi razít­ky. Její mat­ka razít­ka vidí a stě­žu­je si Hubičkovým nad­ří­ze­ným.

Němci a jejich kola­bo­ran­ti jsou na nohou, pro­to­že jejich vla­ky a želez­nič­ní tra­tě jsou napa­dá­ny par­ty­zá­ny. Okouzlující agent­ka odbo­je s kry­cím jmé­nem Viktoria Freie dodá Hubičkovi časo­va­nou bom­bu, kte­rá má být pou­ži­ta k odpá­le­ní vel­ké­ho munič­ní­ho vla­ku. Na Hubičkovu žádost „zku­še­ná“ Viktorie také pomů­že Milošovi vyře­šit jeho sexu­ál­ní pro­blém.

Druhý den, v roz­ho­du­jí­cí chví­li, kdy se munič­ní vlak blí­ží k nádra­ží, se Hubička dosta­ne do fraš­ky při kár­ném říze­ní, na kte­ré dohlí­ží Zedníček kvů­li jeho gumo­vá­ní Zdeniččina poza­dí. Místo Hubičky se časo­va­né bom­by cho­pí Miloš, osvo­bo­ze­ný od dří­věj­ší pasi­vi­ty zku­še­nos­tí s Viktorií, a sho­dí ji na vlak ze sema­fo­ro­vé brá­ny, kte­rá se tyčí příč­ně nad kole­je­mi. Kulometčík ve vla­ku, kte­rý Miloše spat­ří, ho postří­ká kul­ka­mi a jeho tělo spad­ne na vlak.

Zedníček zakon­čí kár­né říze­ní tím, že odmít­ne čes­ký lid jako „nic než smě­jí­cí se hye­ny“ (tuto větu sku­teč­ně pou­žil vyso­ký nacis­tic­ký funk­ci­o­nář Reinhard Heydrich). Přednosta sta­ni­ce je sklí­če­ný, pro­to­že skan­dál s Hubičkou a Zdeničkou zřej­mě zma­řil jeho ambi­ce na pový­še­ní na inspek­to­ra. Vzápětí dojde k obrov­ské sérii výbuchů hned za zatáč­kou na tra­ti, když vlak zni­čí bom­ba. Hubička, kte­rý neví, co se Milošovi sta­lo, se smě­je, aby vyjá­d­řil svou radost z této rány nacis­tic­kým oku­pan­tům. Máša, kte­rá čeka­la na roz­ho­vor s Milošem, sebe­re jeho čepi­ci od uni­for­my, kte­rá skon­či­la u jejích nohou, rozfou­ka­ná mohut­ným větrem z výbuchu.

Produkce

Film vzni­kl pod­le stej­no­jmen­né­ho romá­nu význam­né­ho čes­ké­ho spi­so­va­te­le Bohumila Hrabala z roku 1965, jehož dílo Jiří Menzel již dří­ve adap­to­val a nato­čil Smrt pana Baltazara, svůj seg­ment anto­lo­gie Hrabalových poví­dek Perličky na dně (1965). Barrandovská stu­dia nej­pr­ve nabíd­la ten­to pro­jekt zku­še­něj­ším reži­sé­rům Evaldu Schormovi a Věře Chytilové (Ostře sle­do­va­né vla­ky byly prv­ním Menzelovým celo­ve­čer­ním fil­mem), ale ani jeden z nich nevi­děl způ­sob, jak kni­hu adap­to­vat na fil­mo­vé plát­no. Menzel s Hrabalem na scé­ná­ři úzce spo­lu­pra­co­va­li a pro­ved­li řadu úprav romá­nu.

Menzelovou prv­ní vol­bou pro hlav­ní roli Miloše byl Vladimír Pucholt, ale ten byl zane­prázd­něn natá­če­ním fil­mu Jiřího Krejčíka Svatba jako řemen. Menzel zva­žo­val, že by si roli zahrál sám, ale dospěl k závě­ru, že je na to ve svých téměř 28 letech pří­liš sta­rý. Poté bylo vyzkou­še­no pat­náct nepro­fe­si­o­nál­ních her­ců, než man­žel­ka Ladislava Fikara (bás­ní­ka a nakla­da­te­le) při­šla s návrhem popo­vé­ho zpě­vá­ka Václava Neckáře. Menzel vyprá­věl, že on sám při­jal epi­zod­ní roli léka­ře až na posled­ní chví­li poté, co se původ­ně obsa­ze­ný herec nedo­sta­vil na natá­če­ní.

Natáčení zača­lo kon­cem úno­ra a trva­lo do kon­ce dub­na 1966. Lokace byly vyu­ži­ty v nádraž­ní budo­vě v Loděnici a jejím oko­lí.

Spojení Menzela a Hrabala mělo pokra­čo­vat i nadá­le: Skřivánci na niti (nato­čen v roce 1969, ale do kin uve­den až v roce 1990), Postřižiny (1981), Slavnosti sně­že­nek (1984) a Obsluhoval jsem ang­lic­ké­ho krá­le (2006), kte­ré Menzel reží­ro­val pod­le Hrabalových děl.

Recepce

Premiéra fil­mu se v Československu kona­la 18. lis­to­pa­du 1966. Uvedení mimo Československo pro­běh­lo až v násle­du­jí­cím roce.

Kritické ohlasy

Bosley Crowther z The New York Times ozna­čil Ostře sle­do­va­né vla­ky za „stej­ně odbor­né a svým způ­so­bem dojem­né, jako byl Obchod na kor­ze Jana Kadára a Elmara Klose nebo Lásky jed­né pla­vo­vlás­ky Miloše Formana“, dva zhru­ba sou­čas­né čes­ko­slo­ven­ské fil­my. Crowther napsal:

O co zřej­mě pan Menzel po celou dobu své­ho fil­mu usi­lu­je, je jen nád­her­ně šibal­ský, sar­do­nic­ký obraz roz­pa­ků dospí­va­jí­cí­ho mlá­dí ve své­ráz­ně nevin­ném, ale přes­to světác­kém pro­vinč­ním pro­stře­dí. ... Půvab jeho fil­mu spo­čí­vá v tichos­ti a šibal­ství jeho zemi­té komi­ky, v úžas­né jem­nos­ti pod­bí­zi­vos­ti, v moud­rém a vtip­ném pocho­pe­ní prvo­plá­no­vé­ho sexu. A je v bri­lant­nos­ti, s níž sta­ví do pro­ti­kla­du nezá­vaz­né zále­ži­tos­ti svých ven­kov­ských posta­vi­ček s oprav­do­vos­tí, nalé­ha­vos­tí a význa­mem těch pro­jíž­dě­jí­cích vla­ků.

Recenzent Variety napsal:

Osmadvacetiletý Jiří Menzel zazna­me­ná­vá pozo­ru­hod­ný režij­ní debut. Jeho smy­sl pro vtip­né situ­a­ce je stej­ně půso­bi­vý jako obrat­né zachá­ze­ní s her­ci. Zvláštní pochva­lu si zaslou­ží Bohumil Hrabal, tvůr­ce lite­rár­ní před­lo­hy; řada zábav­ných gagů a nápa­di­tých situ­a­cí je pře­de­vším jeho dílem. Herecké obsa­ze­ní je slo­že­no z báječ­ných typů na celé čáře.

Peter Hames ve své stu­dii o čes­ko­slo­ven­ské nové vlně zasa­zu­je film do šir­ší­ho kon­tex­tu a spo­ju­je ho mimo jiné s nej­slav­něj­ším anti­hr­di­nou čes­ké lite­ra­tu­ry, Osudy dob­ré­ho vojá­ka Švejka Jaroslava Haška, fik­tiv­ním vojá­kem z prv­ní svě­to­vé vál­ky, jehož umné vyhý­bá­ní se povin­nos­ti a podrý­vá­ní auto­rit bývá někdy pova­žo­vá­no za ztě­les­ně­ní cha­rak­te­ris­tic­kých čes­kých vlast­nos­tí:

Svými posto­ji, ne-li for­mou, jsou Ostře sle­do­va­né vla­ky čes­kým fil­mem, kte­rý se nej­ví­ce blí­ží humo­ru a sati­ře Dobrého vojá­ka Švejka, a to i pro­to, že je při­pra­ven zahr­nout váleč­nou rea­li­tu jako nezbyt­ný aspekt své komic­ké vize. Útok na ide­o­lo­gic­ký dogma­tis­mus, byro­kra­cii a ana­chro­nic­ké morál­ní hod­no­ty nepo­chyb­ně zasa­hu­je šir­ší cíle než jen obdo­bí nacis­tic­ké oku­pa­ce. Bylo by však chy­bou redu­ko­vat film na zakó­do­va­nou refle­xi sou­čas­né čes­ké spo­leč­nos­ti: posto­je a myš­len­ky vychá­ze­jí ze stej­ných pomě­rů, kte­ré Haška původ­ně inspi­ro­va­ly. Pokud se tyto pod­mín­ky budou opa­ko­vat, ať už za nacis­tic­ké oku­pa­ce, nebo jin­de, ode­zva bude stej­ná.

Photo © Filmové stu­dio Barrandov