Mentorovat v mladistvém věku o životě a jeho nástrahách, je povětšinou nejen pošetilé a naprosto hloupé, ale i neupřímné. Většina dětských očí, si vykládá věci jinak, než by skutečně mělo, avšak prakticky vždy jde pouze o minimální chybu vyvolanou právě špatným pochopením.
Následky, mohou být zřetelné pouze na té jedné – dětské – straně. Ale co chvíle, jež mohou ovlivnit celý život pouze jednou lží, stvořenou z nepochopení a žárlivosti?
Asi tak, jak balancuje první odstavec na hranici „sračky“ a „kvalitního začátku“, kolísá „Pokání“ na prahu s krásou a nechutným kýčem, chvílemi podbarveného vojenským patosem. Přesto se drží pevně, vyhýbá se většině nechutných klišé o zhrzených láskách a vzájemného nepochopení na straně obou milencům a volně přelétává do jakéhosi dalšího stádia romantických dramat, které stojí v opozici většině nablyštěným, naivním love-stories, jejichž konec nám je známy po prvních pěti minutách. Vybrat si totiž určité fragmenty z jiných dramat, smíchat je se svými postřehy, nápady a všechno uzavřít do jednoho formovaného celku, je svým způsobem taky výjimečná erudice, jakou vlastní jen hrstka nadaných režisérů.
Režisérská zručnost Joe Wrighta skutečně mění celé dílo a směřuje ho ke komplexnějším metám, ozářené světlem režisérského Olympu. Sice půjde ve většině případů možná jen o štěstí a ne o genialitu, to ale nic nemění na stěžejním faktu že režisér koordinuje valnou část hereckého ansámblu zdatně a pomocí vhodně zvolených scenérií vytváří scénářem požadovanou atmosféru specifickou především faktem, že se stává pro mnoho diváků „rozcestníkem“. Její zobrazení rozsvěcuje mírně divadelní jiskru, která představuje vše v nezvykle umělých barvách, není proto zaručené že na každého diváka zapůsobí a nezanechá na něm pouze chladný opar naprostého nevtažení do děje.
I sebevíc objektivní a snaživý recenzent se v tomto bodě stává bezradným pisálkem, který buď vyvíjí tu zbytečnou snahu vystihnout slovy to, co jde velice špatně, ba co víc, možná to ani nejde, či atmosféru pochválí jako výtečnou, nebo ji odmítne jako příliš nepřístupnou a „naoko hrající“. Záleží na vás, vaší psychice a náladě v jaké se v daný okamžik nacházíte – „Pokání“ je tedy filmovým chameleónem. Přizpůsobuje se, nebo se naopak uzavírá a vy můžete být bezradní stejně jako recenzent.
Můžeme ale tento příběh definovat také jako velkolepé drama intimního příběhu dvou uvěřitelných figur/herců? Můžeme a nemusíme. Kamera nás nenutí se přidat ani na tu, či onu stranu a zase nám dává možnost svobodné volby – není klasicky rádoby velkolepá, jako většina filmů, jdoucích si vyšlapanou cestu pro Oscara, není ani přehnaně sevřená, nýbrž se mění adekvátně (leč mírně křečovitě) spolu s tématem. Demonstrujme tyto věty na příkladu : Keira sedí naproti zrcadlu, hraje hudba a sledujeme rozechvělou kameru zabírající především samotnou tvář a kouř z cigarety. Rozechvělost pohledu a kouřící Keira v nás budí pocit určité nedočkavosti, nervozity až speciálního soustředění před večeří.
Ve filmu zabírá tento záběr sotva šest vteřin, mě ale utkvěl v hlavě na nesmyslně dlouho. Nevím proč. Na přímém protipólu stojí pěti minutový inscenačně náročný záběr z evakuace Dunkirque , jehož propracovanost přidává na uvěřitelnosti a v určitých aspektech skutečně působí perfektně (střílení koní), ale naopak v některých hrozivě Americky (zpívající vojáci se sklopenými helmami, Bóóóže, to si nechte pro Baye…). O téhle scéně bude mluvit asi každý, kdo se chce jevit jako opravdový profesionální recenzent (heh) a její kvality bude vyzdvihovat s rukama vztyčenýma, aby to viděl naprosto každý.
Když bych měl říct já, svůj názor, řekl bych že scéna je to pečlivě připravená, technicky vytříbeně zvládnutá, s několika výtečnými nápady o kterých už jsem ostatně mluvil, ale působící tak emocionálně chladně, až si člověk poposune zip na bundě aby ho ten chlad přešel. Znova ale musím upozornit že jde pouze o můj vlastní dojem a věřím (ba já to prakticky vím) že nepočitatelně mnoho dalších recenzentů z ní bude mít dojem velmi kladný až strhující a mě označí za „debila, co nerozumí filmu“. Těmto reakcím předem mé upřímné díky.
Říkám to z prostě nanicovatých důvodů : film obsahuje jiné, upřímně krásné scény, které projdou divákovým vnímáním bez znatelnějšího povšimnutí, či zářezu do vzpomínek. Jmenujme například záběr na krajinu, kterou McAvoy se svými vojenskými druhy prochází. Řeka ústí do jiné, McAvoy s druhy přecházejí po opuštěném mostě, v dáli je vidět doutnající místo, které nejde hlouběji rozpoznat a zacházející slunce na nebi vytváří hravé barvy. Pětivteřinový záběr bez hnutí vítězí nad pětiminutovým, který prochází celou pláží a ještě kousek dál – v mých očích tedy určitě. Samozřejmě, určitě je na místě otázka, jestli je vůbec k něčemu srovnávat dvě obsahově naprosto rozdílné scény, já se chtěl pouze pozastavit nad samotným faktem, jak je pětiminutový „opus“ v popředí všech scén, i když může zaujmout „pouze“ (chápu že někomu to může stačit) tou očividnou velkolepostí a rozsáhlostí, vyvolanou jediným záběrem.
Doposud jsme se věnovali především té technické stránce a určitě je načase poukázat na onen faktor, bez kterého by Pokání nefungovalo ve své podstatě – vztah dvou zamilovaných lidí. Už na počátku recenze jsem se mírně opřel o příběh (první odstavec) a přemýšlel, jak moc může duševní nevyspělost podkládána přísnou Anglickou výchovou uškodit jinak jistě romantickému vztahu. Příběh začínající před důležitou – nejen – rodinnou večeří sledujeme z pohledu několika účastníku.
A již v prvních okamžicích poznáme sympatickou a hravou režii Wrighta – nesoustředí se jen na všední a okaté vyprávění příběhu jako jakéhokoliv jiného dramatu (jak je nám známo u jiných filmů), ale míchá dějovou linku prakticky všemožnými časovými smyčkami, které rozhodně nepůsobí strnule, ale plynně dodávají ději jiskru i potřebné proplétání a divák je tedy mnohdy překvapen stejně, jako dějový aktér. V tom všem pomáhá i neméně hravá hudba, tvořená prakticky stále se opakujícími motivy v jiném podání, či střídají „industriální“ (berme s rezervou, myslím tím například klepání do stroje) hudbu s mile podanými, velkolepými linkami.
Hudba je velkým přínosem pro celý film a leckdy doplňuje, nebo aspoň splývá se samotným dějem. O samotném příběhu, podle McEwanovy knihy by podle mne nebylo dobré se nějak šířit, nejenže již snad každý už ví, o čem Pokání vlastně je, myslím že bude i příjemnější, když o příběhu nebudeme vést nějaké zdlouhavé diskuze, protože forma překvapení je přeci jen vrtkavá a Pokání se tyto esa budou před zraky diváků jistě hodit. A ne, že by jich bez toho mělo Pokání málo : herecká dvojce (Knightley x McAwoy) stojí v základu samotné teze o upřímném romantickém vztahu dvou lidí na plátně, při jehož sledování můžeme (citlivější z nás jistě) uvěřit samotné magii lásky a chtíči po někom druhém (ne pouze té fyzické stránky), jaká mezi touto hereckou dvojicí zajisté funguje.
Veškerý cynismus či hnidopišství by mělo ustoupit v pozadí a nechat lehký průběh všem emocím, jaká se budou v pravidelných dávkách mezi oběma odehrávat. Nemluvíme pouze o nějakém tom rozpačitém úsměvu nebo zamilované grimase, ale o veškerém působení těchto dvou herců před kamerou, které působí dostatečně upřímně. Je to ale všechno co se dá od snímku požadovat?
Odpověď na tuto otázku nemusí být jednoduchá. Stačilo by pouhé „Ano,“ na straně jedné a „Ne,“ na straně druhé. Pokusme se podívat na film jako na všemi opěvovaný celek určitých kladných kvalit, přičemž se nám ale stejně kladou otázky jestli to stačí. Nevím jak většina ostatních diváků/kritiků, já ale stále vidím v skrytých souvislostech tu až chvílemi nechutnou chuť získat zlatou sošku Oscara. Jistě – můžeme přimhouřit oko a odmítat tyto neduhy sledovat, aniž bychom nějak znatelně potírali skutečné kvality snímku. Můžeme ale také nechat obě oči otevřené a v určitých chvilkách tuto snahu stát se „velkým epickým dramatem s Oscarem na kontě“ zřetelně uvidíme.
McAvoy a postřílení lidé s dramatickou hudbou, již zmínění zpívající vojáci a mnohé další. Nemůžeme také vekslácky trhnout hlavou při pohledu na příběh jako celek – stále je vidět něco klasicky americky-dramatického, co obeplouvá prakticky každé políčko filmu bez toho, aniž by jsme tyto věci dokázali slovně identifikovat.
Zda-li je to další plus, nebo další mínus mohou posoudit pouze samotní diváci při návštěvě promítání Pokání. Co ovšem potěší velmi, je zlomení křehkého romantického příběhu, překlenutého v lidsky upřímnou deziluzi, jež na konci dodává filmu nový, značně kvalitní rozměr a dostává tak Pokání z břehů „veskrze všedního, leč krásně natočeného dramatu“ do sféry „něčeho, co dokáže v hlavě na chvilku zahlodat.“
PS: Jako recenzent za pět hvězd, jako člověk – já – zanechávám bez hodnocení. V konečném rozhodnutí zvolím takový ten nadprůměrný střed, se kterým jsem schopný se s přimhouřením obou očí a utrhnutým ramenem ztotožnit.
Ač zmaten a obmotán složitým úkolem spravedlivé kritiky, stále se nemohu rozhodnout, zda jsem viděl něco výjimečného nebo „pouze“ kvalitního. Já jsem ovšem jen nepodstatná část úspěšného mechanismu. Vsadím se, že valné většině se to líbit bude a s uspokojením si zařadí Pokání mezi své nejoblíbenější filmy. Já asi stále budu váhat, okouzlen mírnou frivolností jedné vášnivé scény, jaké to vlastně bylo. Přesvědčte se…
Průměr:
Select rating
Blbosr
Nic moc
Ujde
Dobrý
Výborný
Průměr: 5 (1 hlas)
Pokání
Recenze
Premiéra týdne
Vložil Slávek Anlauf, 29. Leden 2008 - 1:00
Nejnovější komentáře