Princ Mamánek

Princ Ludvík Otomar Karel XII. zro­ze­ný Vznešený (Jan Budař) je vel­mi spja­tý se svou milu­jí­cí mamin­kou, krá­lov­nou Ludmilou (Jana Nagyová). Jenže Ludvík je princ už poně­kud pře­rost­lý, je mu 39 let. Bojí se sko­ro vše­ho, do ženě­ní se neže­ne a vět­ši­nu živo­ta se pofla­ku­je po pře­py­cho­vém zám­ku a při­leh­lých obo­rách. Moudrý král Radomil (Martin Huba) mu pro­to při­pra­ví neče­ka­ný dárek – princ se jed­no­ho rána pro­bu­dí v lese v oby­čej­ných šatech a v dopro­vo­du drs­né­ho rytí­ře Hudrovala (Ondřej Vetchý) se má vydat do svě­ta, aby poznal, co je život a snad koneč­ně dospěl. Na vel­ké dob­ro­druž­né ces­tě ho čeka­jí věci, o kte­rých zatím jen četl v kni­hách. Potká moc­né­ho čaro­dě­je, zlé čaro­děj­ni­ce, ducha i samot­nou paní Smrt... a mož­ná najde i lás­ku své­ho živo­ta...

Čtyřnásobný drži­tel Českého lva (tři­krát za herec­tví, jed­nou za scé­nář) Jan Budař se již del­ší dobu pokou­šel rea­li­zo­vat svůj vysně­ný celo­ve­čer­ní režij­ní debut - pohád­ku Princ Mamánek, kte­rou již Budař pár let nazpá­tek před­sta­vil svě­tu v kniž­ní podo­bě. Navzdory pro­blé­mům s finan­ce­mi a úmr­tím někte­rých původ­ně obsa­ze­ných her­ců se nako­nec rea­li­za­ce usku­teč­ni­la, samot­ný Budař navíc scé­nář své pohád­ky kon­zul­to­val i se Zdeňkem Svěrákem, kde bylo těž­ké najít pro­vě­ře­něj­ší oso­bu. Zvládne ovšem Princ Mamánek při­po­me­nout zla­té čes­ké pohád­ko­vé časy a vznik­la zase jed­nou pohád­ka, kte­rá se ved­le nej­pro­vě­ře­něj­ších kla­sik nezvlád­ne ztra­tit?

Závan sta­rých časů je v Princi Mamánkovi pře­ci jen napůl cítit, v souč­tu jde ovšem spí­še o moder­něj­ší pohád­ku, kte­rá na to jde kra­pet jinak a to nejen skr­ze věk titul­ní­ho prin­ce. Princ Mamánek je totiž v souč­tu o pozná­ní vyspě­lej­ší podí­va­nou a jde o ten pří­pad pohád­ky, kte­rá by moh­la něco říct i rodi­čov­ské­mu dopro­vo­du. Ano, eska­pá­dy se šišla­jí­cí­mi zlý­mi čaro­děj­ni­ce­mi sice evo­ku­jí skeč ze Tří tygrů a infan­til­nost pohá­dek Zdeňka Trošky, po oči­vid­ném odka­zu na Pána prs­te­nů: Společenstvo Prstenu ovšem dochá­zí k nad­stav­bě, za kte­rou by se nemu­sel sty­dět ani Ingmar Bergman. I když pocho­pi­tel­ně o pozná­ní méně inte­lek­tu­ál­něj­ší.

Účast talen­to­va­né­ho kame­ra­ma­na Jana Malíře při­spí­vá k bra­vur­ní este­ti­ce fil­mu, kte­rý v jis­tých momen­tech vypa­dá sku­teč­ně krás­ně. Jan Budař se navíc ten­to­krát necho­pil jen režie a scé­ná­ře, ale obsta­ral i sluš­né hudeb­ní melo­die. Výsledná pohád­ka je poté v souč­tu sice komor­něj­ší, půso­bí ovšem poměr­ně výprav­ně. Slušné kos­týmy, mini­mál­ní počet ruši­vých vizu­ál­ních tri­ků a ve výsled­ku sku­teč­ně nad­stav­ba, kte­rá z Prince Mamánka nedě­lá rutin­ní pohád­ku.

O titul­ním hrdi­no­vi se dá napří­klad říci, že si pro­jde něja­kým cha­rak­ter­ním vývo­jem, celý pří­běh poté pro­vá­zí úva­hy o kon­fron­ta­ci se smr­tí a posmrt­ném živo­tě. V tom­to ohle­du mož­ná Princ Mamánek v souč­tu kra­pet zao­sta­ne za oče­ká­vá­ní­mi, v detai­lech je to ovšem pře­ci jen o pozná­ní dospě­lej­ší pohád­ka, kte­rá jen zamr­zí v tom, že na kon­ci půso­bí pří­liš uspě­cha­ně a zdán­li­vý kon­flikt se vlast­ně vyře­ší kra­pet podiv­ným způ­so­bem vzhle­dem i k pro­zkou­má­ní minu­los­ti zdán­li­vé hroz­by.

Štěstí je ovšem v cas­tingu, kdy Budař osob­ně role nabí­zel svým kole­gům a nešlá­pl ved­le. Sám Budař opět dostá­vá pří­le­ži­tost pro­je­vit svůj kome­di­ál­ní talent a záro­veň se před­vést i v kra­pet váž­něj­ší polo­ze, Ondřej Vetchý je skr­ze své při­ro­ze­né a neo­ká­za­lé herec­tví pořád jis­to­tou pro kome­di­ál­něj­ší i váž­něj­ší pasá­že, Veronika Khek Kubařová zůstá­vá nadá­le sym­pa­tic­kou herec­kou jis­to­tou, Martin Huba je ide­ál­ní vol­bou na auto­ri­ta­tiv­ní­ho krá­le Radomila a Bolek Polívka si v kra­pet civil­něj­ší polo­ze doká­že bez pro­blé­mů své ode­hrát. Největším láka­dlem je návrat Jany Nagyové na stří­br­né plát­no po téměř 30 letech a ve finá­le je radost původ­ní Arabelu po 30 letech vidět. Její role sice ve finá­le není zákla­dem pro kdo­ví­jak výraz­né herec­ké kre­a­ce, až pří­liš peču­jí­cí mamin­ku ovšem Nagyová zvlád­ne ztě­les­nit uspo­ko­ji­vě.

V jis­tých momen­tech jde zare­gis­tro­vat sluš­ná a pře­de­vším uvě­do­mě­lá prá­ce s humo­rem, kte­rá je jen chví­le­mi pře­ci jen zabi­ta kra­pet infan­til­ní sáz­kou na jis­to­tu. Klasická pohád­ko­vá klišé se tu ovšem pře­ci jen tro­chu ohý­ba­jí a v jis­tém ohle­du mož­ná zamr­zí, že Budař spí­še nere­a­li­zo­val ješ­tě dospě­lej­ší pohád­ku, kte­rá by měla ješ­tě vět­ší pře­sah a pro­ti kla­sic­kým pohád­ko­vým pra­vi­dlům by šla ješ­tě výraz­ně­ji. Na to je Princ Mamánek v souč­tu pře­ci jen více­mé­ně roz­kro­če­ný mezi sáz­kou na jis­to­tu a vyš­ší­mi ambi­ce­mi. Jako mix záva­nu sta­rých časů a svě­ží­ho poku­su je to ovšem ve finá­le mini­mál­ně zají­ma­vá podí­va­ná...

Verdikt: 70 %