Projekt 100 - 2005

Ing. Jiří Králík:

Úspěch posled­ní­ho roč­ní­ku a zájem divá­ků i kin o pokra­čo­vá­ní tra­di­ce pře­hlí­dek Projektu 100 nás donu­ti­ly k jejich pokra­čo­vá­ní a k pří­pra­vě dal­ší­ho, v pořa­dí již jede­nác­té­ho Projektu 100 – v sou­čas­nos­ti pořád ješ­tě nej­vět­ší domá­cí akce v oblas­ti neko­merč­ní kine­ma­to­gra­fie. Organizace pře­hlíd­ky se nebu­de nijak výraz­ně lišit od před­cho­zích roč­ní­ků, přes­to se obje­ví hned něko­lik novi­nek.

KDO SE BOJÍ VIRGINIE WOOLFOVÉ?

Čas od času se zno­vu obje­vu­je na reper­toá­ru. Stále láka­vý titul Kdo se bojí Virginie Woolfové - dras­tic­ké nahléd­nu­tí do živo­ta man­že­lů, kte­ří si pro­střed­nic­tvím vir­tu­ál­ní­ho svě­ta a vir­tu­ál­ních pří­bě­hů doká­žou ubli­žo­vat s tako­vým gustem a tako­vou razan­cí, že by jim to nor­mál­ní nud­ná rea­li­ta neu­mož­ňo­va­la. Hra samot­ná se od své­ho prv­ní­ho uve­de­ní (a ješ­tě více po fil­mu s R. Burtonem a E. Taylorovou) sta­la oprav­du kla­si­kou. A vzhle­dem k tomu, jak se i ve sku­teč­ném živo­tě vzta­hy při­ost­řu­jí, stá­vá se stá­le méně „absurd­ní“ (jak je řaze­na pod­le doby své­ho vzni­ku a také zamě­ře­ní), ale čím dál tím víc rea­lis­tic­ká a stá­le aktu­ál­ní.

Příběh stár­nou­cí­ho pro­fe­so­ra a jeho ženy (dce­ry rek­to­ra), kte­ří si zpes­t­řu­jí život vymyš­le­ný­mi pří­běhy a množ­stvím kru­tých her, jejichž pro­střed­nic­tvím si vzá­jem­ně roz­dí­ra­jí duše (prav­dě­po­dob­ně pro­to, aby si doká­za­li, že ješ­tě žijí), sle­du­je­me spo­leč­ně s mlad­ší dvo­ji­cí, kte­rá sto­jí téměř na počát­ku jak vzta­hu, tak kari­é­ry, a na roz­díl od star­ších ješ­tě má zábra­ny - „před­stí­rá“ nejen ostat­ním, ale i sobě nej­růz­něj­ší ilu­ze o živo­tě.

To, co v 60.letech bylo nové pře­kva­pi­vé, už nás neza­sko­čí – vzhle­dem k dneš­ní­mu tren­du zve­řej­ňo­vat sou­kro­mí pro­střed­nic­tvím ať už tzv. rea­li­ty show, růz­ných skry­tých kamer, ale i např. mobil­ních tele­fo­nů, kte­ré umož­ni­ly vyjít sou­kro­mým hovo­rům z inti­mi­ty poko­jů do tram­va­jí, ulic a vlast­ně kam­ko­li. Ale o to více nás láká to voyer­ství, nahlí­že­ní za záclon­ku citů a noč­ních můr něko­ho cizí­ho. Možná pro­to, abychom si doká­za­li, že my sami na tom nejsme tak nej­hůř…

Jana Soprová, http://archiv.scena.cz

METROPOLIS

Sci-fi? V evrop­ském kon­tex­tu radě­ji společensko-kritická meta­fo­ra (a la Sexmise, vět­ši­na v izo­la­ci, zatím­co svět řídí hrst­ka vyvo­le­ných) v podá­ní teh­dej­ší­ho pro­mi­nen­ta Fritze Langa. Film-hmota, „geo­me­t­rie archi­tek­tu­ry“ (slo­vy Lotte H. Eisnerové) a tech­nic­ky nej­ná­roč­něj­ší film pro­slu­lých ate­li­é­rů UFA před finanč­ním kra­chem.

Herecká kre­a­ce Brigitte Helm (ved­le Luisy Brooks asi nej­vý­raz­něj­ší žen­ská před­sta­vi­tel­ka němec­ké­ho expre­si­o­nis­mu) nabí­zí slo­ži­tou dvoj­ro­li v nároč­ných pod­mín­kách němé­ho fil­mu. Charakterově pro­ti­klad­né ztvár­ně­ní ženy spa­si­tel­ky a ženy démo­na mož­ná v lec­čem při­po­me­ne Vertigo nebo Cronenbergův opus Dead Ringers. Vedle čas­to cito­va­né scé­ny stvo­ře­ní robo­ta pro­slu­lým šílen­cem Rottwangem (Langův dvor­ní před­sta­vi­tel Rudolf Klein-Rogge), se plas­tic­kou kre­a­ti­vi­tou vyzna­ču­je divo­ká honič­ka v kata­kom­bách, nebo děsi­vý a smy­sl­ný tanec robo­ta na slav­nos­ti sme­tán­ky, včet­ně oživ­nu­tí sed­mi smr­tel­ných hříchů s Langovou oblí­be­nou posta­vou smr­ťá­ka.

Jako pro napros­tou vět­ši­nu expre­si­o­nis­tic­kých sním­ků, také pro Metropolis je pří­znač­né tech­nic­ké nová­tor­ství včet­ně revo­luč­ní­ho tri­ku s pou­ži­tím vel­kých zrca­del zva­ným Schuftanův pro­ces. Podobnost zot­ro­če­ní mas s vyhla­zo­va­cí­mi a pra­cov­ní­mi lág­ry jako by u Langa sou­vi­se­la s odvě­kým údě­lem člověka-dělníka, a to již od sta­ro­e­gypt­ských pro­ce­sí otro­ků. Kontroverzně vyzní­vá neprav­dě­po­dob­ný závěr sním­ku se sym­bo­lic­kým potře­se­ním si ruky zástup­ce děl­ní­ků s kapi­ta­lis­tou. Toto ges­to patr­ně pře­de­vším ovliv­ni­lo klad­né při­je­tí sním­ku v řadách nacis­tů, také jejich prvo­řa­dým cílem bylo zís­kat srd­ce pra­cu­jí­cí­ho lidu.

Neskutečně tem­ný kon­trast nabí­zí bizar­ní moti­vy Metropolis. Uprostřed měs­ta se napří­klad tyčí sta­ro­by­lá cha­trč s „čer­nok­něž­ní­kem“ a robot (faleš­ný pro­rok) je nako­nec za jáso­tu davu bar­bar­sky upá­len na hra­ni­ci jako čaro­děj­ni­ce. (Později pře­ve­dl Metropolis do komic­ké ver­ze Chaplin v Moderní době).

MODERNÍ DOBA

Charles Chaplin a jeho sou­boj se stro­ji v éře, kte­rá není pří­liš naklo­ně­na lidem. Společenská sati­ra natá­če­ná ješ­tě v kon­ven­cích pan­to­mi­my němé­ho obdo­bí. Protest pro­ti nehu­mán­ním aspek­tům tech­nic­ké civi­li­za­ce a auto­ma­ti­za­ce lid­ské­ho živo­ta. Film je vybu­do­va­ný jako mozai­ka epi­zod, kaž­dá z nich má vlast­ní výstav­bu gagů, geni­ál­ně se v ní uplat­ňu­je smy­sl pro humor iro­nii i sar­kas­mus.

OTEC NA SLUŽEBNÍ CESTĚ

„O živo­tě jed­no­ho odda­né­ho stra­ní­ka v neleh­kých 50. a 60. letech Titovy Jugoslávie oči­ma jeho syna. Kusturica má neo­by­čej­ně vytří­be­ný vypra­věč­ský talent, jeho film (jak je ostat­ně typic­ké) zabí­rá poměr­ně dost roz­sáh­lý dějin­ný úsek a umož­ní divá­ko­vi pro­žít komu­nis­mus po bal­kán­sku na osu­dech jed­né rodi­ny. Miki Manojlovič v hlav­ní roli (Kusturicův dvor­ní herec) je tra­dič­ně bez­chyb­ný, reži­sér neta­há z divá­ka emo­ce laci­ným vrše­ním „půso­bi­vých“ scén, nao­pak, kouz­lo Otce na slu­žeb­ní ces­tě tkví v peč­li­vé drob­no­hře s cha­rak­te­ry a cit­li­vým poje­tím těch oprav­du emo­tiv­ních scén (např. pří­jezd rodi­ny za otcem do pra­cov­ní­ho lág­ru). Jako nit­ka se pak pří­bě­hem vine dospí­vá­ní hlav­ní­ho hrdi­ny, a to všech­no drží pohro­ma­dě až pře­kva­pi­vě dob­ře.“

www.cfd.cz

 

„Film Otec na slu­žeb­ní ces­tě je vyprá­vě­ním oči­ma malé­ho chlap­ce o slo­ži­té situ­a­ci a tíži­vé atmo­sfé­ře počát­ku pade­sá­tých let, kdy dochá­ze­lo k řadě závaž­ných pře­hma­tů, kte­ré vytvá­ře­ly slo­ži­té poli­tic­ké a spo­le­čen­ské kli­ma. Nehledě na tragič­nost dějin­ných udá­los­tí pro­ží­vá hlav­ní hrdi­na Malik své dět­ství, kte­ré je více­mé­ně šťast­né, i když jeho mat­ka po nocích plá­če a jen sotva může uži­vit rodi­nu, pro­to­že otec odjel nechtě­ně na „slu­žeb­ní ces­tu“.
Snímek, jenž je je jed­nou z nej­pů­so­bi­věj­ších výpo­vě­dí o pade­sá­tých letech v tota­lit­ním svě­tě, zís­kal Zlatou pal­mu na mezi­ná­rod­ním fil­mo­vém fes­ti­va­lu v Cannes…“

www.czech-tv.cz

PLECHOVÝ BUBÍNEK

Děj se ode­hrá­vá v letech 1899 - 1945 a sle­du­je osu­dy postav na poza­dí pro­měn měs­ta Gdaňska, sle­du­je také Oskarův pří­běh. Oskar má pod­le Schlöndorfa dvě typic­ké vlast­nos­ti své doby: odmí­tá­ní a pro­test. Brání se účas­ti ve svě­tě dospě­lých tak důsled­ně, že odmít­ne vyrůst. Protestuje tak hla­si­tě, že jeho hlas roz­bí­jí sklo. Jedním z mno­ha pro­blé­mů rea­li­za­ce bylo obsa­ze­ní hlav­ní role. Po doho­dě s auto­rem bylo roz­hod­nu­to, že Oskar musí být chla­pec, niko­li lili­pu­tán. Šťastná vol­ba padla na Davida Benneta. Snímek zís­kal Zlatou pal­mu na MFF v Cannes ex aequo (s Coppolovou freskou A nyní apo­ka­ly­psa) a Oscara za nej­lep­ší cizo­ja­zyč­ný film.

Marie Mravcová: „Bubeník Oskar Matzerath – nestár­nou­cí pokus o zhod­no­ce­ní fil­mu těží­cí­ho z nezfil­mo­va­tel­né pró­zy“, Film a doba XL (1994), č. 2, s. 103-107

PŮLNOČNÍ KOVBOJ

Slavné ame­ric­ké fil­mo­vé dra­ma reži­sé­ra Johna Schlesingera. Film obdr­žel v roce 1970 Oscary v kate­go­rii nej­lep­ší film, nej­lep­ší režie a scé­nář. Deziluzivní pohled ang­lic­ké­ho reži­sé­ra na New York jako mís­to příkrých soci­ál­ních pro­ti­kla­dů, zkla­ma­ných snů a nadě­jí naiv­ní­ho ven­kov­ské­ho klu­ka z Dalekého zápa­du, salón­ní­ho kov­bo­je Joe Bucka (Jon Voight). Příběh dvou přá­tel, kte­ré náho­da sve­de dohro­ma­dy a kte­ré měs­to vyvrh­ne jako nepo­třeb­né na sme­tiš­tě lid­ských osu­dů, obo­ha­til vyni­ka­jí­cím výko­nem také Dustin Hofman v roli chro­mé­ho tuber­ku­lóz­ní­ho ztros­ko­tan­ce.

Premiérové pro­lo­me­ní osca­ro­vé bari­é­ry i pro sním­ky mlá­de­ži nepří­stup­né (v roce 1970 zís­kal Půlnoční kov­boj ze sed­mi nomi­na­cí nako­nec soš­ky tři – za film, režii a adap­to­va­ný scé­nář) zůsta­ne pro Schlesingerův sní­mek patr­ně navždy tou nej­hlub­ší brázdou v ofi­ci­ál­ních kro­ni­kách fil­mu. Pro okruh teh­dy začí­na­jí­cích fil­ma­řů mělo zase dílo nato­lik inspi­ra­tiv­ní náboj, že se pro Půlnočního kov­bo­je vži­lo neskrom­né ozna­če­ní bib­le nezá­vis­lé­ho fil­mu. Příběh naiv­ní­ho pla­y­boye Joea (tepr­ve tře­tí role Jona Voighta), kte­rý živen pře­svěd­če­ním o své atrak­tiv­nos­ti pro newy­or­ské sol­vent­ní panič­ky opus­tí zapli­va­ný texaský bar, aby se mu vel­ko­měs­to nako­nec odvdě­či­lo zvlášt­ním přá­tel­stvím s dal­ším život­ním ztros­ko­tan­cem (Dustin Hoffman), je obvykle čten jako dez­i­lu­ziv­ní pro­cit­nu­tí z ame­ric­ké­ho snu.

Do fil­mu se navíc obtisk­la nála­da kon­ce šede­sá­tých let, kdy pozvol­né sko­mí­rá­ní před­sta­vy o rea­li­zo­va­tel­né (a záro­veň udr­ži­tel­né – řeče­no dneš­ním slov­ní­kem) alter­na­ti­vě vůči stá­va­jí­cí­mu estab­lishmen­tu kopí­ro­va­la rok od roku stá­le vět­ší frustra­ce z bla­má­že ve Vietnamu. Kombinace pohle­du cizin­ce zven­čí (pro Angličana Schlesingera to byla prv­ní zámoř­ská fil­mo­vá zku­še­nost) s časo­vým pro­tnu­tím vzru­ši­vou atmo­sfé­rou (rok 1969; ani před­čas­né varo­vá­ní, ani skep­tic­ký pla­ká­tek s nos­tal­gic­kým pohle­dem zpět) nako­nec vyús­ti­la do jis­kři­vých obra­zů bez – zdá se – vlast­nos­ti pod­lé­hat dobo­vé pati­ně.

Napájen ilu­ze­mi snad z úpl­ně jiných časů, musí Joe Buck po pří­jez­du do New Yorku půso­bit jako nemíst­ný ana­chro­nis­mus; stej­ně tak půso­bí jeho kov­boj­ský oble­ček, ve kte­rém loví na ruš­ných kři­žo­vat­kách dámy ve střed­ních letech. Jeho před­sta­vy o živ­nos­ti gigo­la nabou­rá hned prv­ní „zakáz­ka“, kte­rá kon­čí scé­nou, ve kte­ré Joe nako­nec dává zdr­ce­né ženě deset dola­rů na taxi. Krize donu­tí kov­bo­je i k dočas­né změ­ně ori­en­ta­ce (mla­dý chla­pec v por­no­ki­ně) a záro­veň se setká­vá se zmr­za­če­ným zlo­dě­jíč­kem Ratsem – kla­sic­ký model až do očí bijí­cí nesou­ro­do­sti dvo­ji­ce, kte­rá je i přes vzá­jem­né tra­ble snou­be­na pev­ným pou­tem, tu zafun­go­val s čis­tou prů­zrač­nos­tí. Bezvýchodnost útě­ků z rea­li­ty vidě­né den­no­den­ně na uli­cích ilu­stru­je jak halu­ci­no­gen­ní večí­rek hip­pie komu­ni­ty (kon­čí­cí v podiv­né závra­ti nad nekon­t­ro­lo­va­nou halu­zí), tak poma­te­nost cir­ku­so­vým pře­krou­ce­ním víry (kdy je Joe donu­cen blouz­ní­cím fana­ti­kem k mod­lit­bě před bli­ka­jí­cí plas­to­vou soš­kou Krista ukry­tou v šat­ní­ku jeho bytu). Ratsův roz­klá­da­jí­cí se pří­by­tek je pro­ti­pó­lem svě­ta, ze kte­ré­ho Joe dosta­ne dlou­ho oče­ká­va­nou nabíd­ku prá­vě ve chví­li, kdy dro­ga­mi a postu­pu­jí­cí TBC niče­ný Ratso vycí­tí posled­ní šan­ci spl­nit si své dlou­ho­le­té přá­ní: okrá­dat bohá­če na Floridě. Cesta za ame­ric­kým snem pak kon­čí na zad­ním seda­dle auto­bu­su. www.artfilm.cz

REVIZOŘI 

Svižně nato­če­ný akč­ní thriller ode­hrá­va­jí­cí se v buda­pešťském met­ru maďar­ské­ho Američana Nimróda Antala. V Maďarsku se stal ten­to film kasov­ním trhá­kem a trumf­nul vět­ši­nu holly­wo­od­ské pro­duk­ce, kte­rá se v té době pro­mí­ta­la. Jak už bylo řeče­no, Kontroll se ode­hrá­vá ve tma­vých tune­lech maďar­ské­ho met­ra, kte­ré jako­by z oka vypadlo tomu praž­ské­mu a sle­du­je něko­lik revi­zo­rů a jejich kon­t­ro­lo­va­né pasa­žé­ry.

Divák je ve fil­mu svěd­kem spous­ty bizar­ních, vtip­ných či div­ných situ­a­cí, kte­ré se ode­hrá­va­jí mezi těmi­to sku­pi­na­mi „ces­tu­jí­cích“ a když k tomu při­poč­te­me kde­si se skrý­va­jí­cí­ho mas­ko­va­né­ho zabi­já­ka, tak máme o zába­vu posta­rá­no. O zába­vu se nám také sta­rá sviž­ná kame­ra a rake­to­vý střih, kte­rý v žád­ném pří­pa­dě neru­ší a nao­pak zdat­ně evo­ku­je kaž­do­den­ní shon v tom­to doprav­ním pro­střed­ku. Stejně tak je veli­ce pove­de­ný soun­d­track od člo­vě­ka jmé­nem Neo (s Matrixem nic spo­leč­né­ho nemá) ve sty­lu Media Ventures (ryt­mic­ké syn­te­zá­to­ry a růz­né sam­ply). Film byl také oce­něn na letoš­ním fes­ti­va­lu v Cannes zvlášt­ní cenou „Award of the Young“ a ve Varech byl uvá­děn v sek­ci Dny kri­ti­ků Variety.

TAKING OFF

Vlídný pohled na poma­te­nou gene­ra­ci 70. let, její nadě­je, přá­ní i pro­ble­ma­tic­ké vzta­hy se svý­mi váže­ný­mi, sta­ro­mód­ní­mi a pokry­tec­ký­mi rodi­či. Larry a Lynn Tynovi tvo­ří typic­kou ame­ric­kou rodi­nu s neod­mys­li­tel­ný­mi sta­rost­mi s dce­rou Jeannie, kte­rá bere dro­gy, a se spo­leč­nos­tí, ve kte­ré se pohy­bu­je. Jeanie ode­jde z domo­va. Její rodi­če se set­ka­jí s dal­ší­mi lid­mi, kte­rým utek­ly děti, a zjiš­ťu­jí, že je odchod čle­na rodi­ny může obo­ha­tit - najed­nou mají pro­stor, aby zno­vu obje­vi­li život, aby se k sobě opět při­blí­ži­li.

VERA DRAKE – ŽENA DVOU TVÁŘÍ

Vera Drake je por­trét obě­ta­vé ženy, kte­rá se napl­no věnu­je své milo­va­né rodi­ně. Své dny trá­ví péčí o svo­jí rodi­nu, svo­ji sta­rou, nemoc­nou mat­ku a také své­ho nemoc­né­ho sou­se­da. Vera má však i své tajem­ství. Bez vědo­mí rodi­ny a přá­tel navště­vu­je ženy a pomá­há jim v jejich nesná­zích - nechtě­ném těho­ten­ství. Potrat je prak­ti­ka, kte­rá byla v 50. letech v Anglii nezá­kon­ná. Vera však věří, že jed­no­du­še pomá­há ženám v nou­zi. Když je její hřích odha­len, Veřin svět se rych­le zhrou­tí a hlu­bo­ce zasáh­ne jak ji, tak i její rodi­nu. Film Vera Drake zís­kal na fes­ti­va­lu v Benátkách 2004 Zlatého Lva za nej­lep­ší film a oce­ně­ní pro Imeldu Staunton jako nej­lep­ší hereč­ku.

VOJTĚCH, ŘEČENÝ SIROTEK

Neambiciózní“ bala­da (ve smys­lu důra­zu na dějo­vost, na kri­tic­ké hod­no­ce­ní svě­ta a jeho kon­flik­tů), zamě­řu­jí­cí se na základ­ní hod­no­ty a prav­dy lid­ské exis­ten­ce. Vypráví pří­běh Vojtěcha, člo­vě­ka až živo­čiš­ně pří­mé­ho, neschop­né­ho se při­způ­so­bit vzta­hům a zvyk­los­tem ven­kov­ské­ho spo­le­čen­ství. Vojta boju­je v prv­ním pová­leč­ném roce (1946) s celým svě­tem o svou svo­bo­du a nezá­vis­lost, o svou lás­ku...

---