Propast

Propast je ame­ric­ký vědec­ko­fan­tas­tic­ký film z roku 1989, kte­rý napsal a reží­ro­val James Cameron a ve kte­rém hra­jí Ed Harris, Mary Elizabeth Mastrantonio a Michael Biehn. Když se v Karibiku poto­pí ame­ric­ká ponor­ka, spo­lu­pra­cu­je ame­ric­ký pát­ra­cí a záchran­ný tým s posád­kou rop­né plo­ši­ny a závo­dí se sovět­ský­mi pla­vi­dly o záchra­nu lodi. Hluboko v oce­á­nu nara­zí na něco neče­ka­né­ho.

Film byl uve­den do kin 9. srp­na 1989, zís­kal vesměs pozi­tiv­ní recen­ze a vydě­lal 89,8 mili­o­nu dola­rů. Získal Oscara za nej­lep­ší vizu­ál­ní efek­ty a byl nomi­no­ván na dal­ší tři Oscary.

Zápletka

V led­nu 1994 se ame­ric­ká ponor­ka USS Montana tří­dy Ohio setká s nei­den­ti­fi­ko­va­ným pod­moř­ským objek­tem a poto­pí se poblíž Kajmanského pří­ko­pu. V době, kdy se do oblas­ti pře­sou­va­jí sovět­ské lodě, aby se poku­si­ly ponor­ku zachrá­nit, a nad oblas­tí se pohy­bu­je huri­kán, vyšle ame­ric­ká vlá­da tým SEAL na Deep Core, sou­kro­mou expe­ri­men­tál­ní pod­vod­ní vrt­nou plo­ši­nu poblíž Kajmanského pří­ko­pu, kte­rou má pou­žít jako základ­nu. Konstruktérka plo­ši­ny, dok­tor­ka Lindsey Brigmanová, trvá na tom, že poje­de s týmem SEAL, přes­to­že jejím sou­čas­ným pře­dá­kem je její odci­ze­ný man­žel Virgil „Bud“ Brigman.

Během počá­teč­ní­ho vyšet­řo­vá­ní na Montaně dojde k výpad­ku prou­du v ponor­ce týmu a Lindsey spat­ří podiv­né svět­lo krou­ží­cí kolem ponor­ky, kte­ré poz­dě­ji nazve „mimo­zem­skou inte­li­gen­cí“ nebo­li „NTI“. Poručík Hiram Coffey, veli­tel týmu SEAL, dosta­ne roz­kaz urych­lit jejich misi a bez svo­le­ní Deep Core vez­me jed­nu z mini­po­no­rek, aby z Montany vyzve­dl bojo­vou hla­vi­ci rake­ty Trident prá­vě ve chví­li, kdy nad ní ude­ří bou­ře, tak­že se posád­ka nemů­že včas odpo­jit od své pod­půr­né lodi na hla­di­ně. Kabelový jeřáb se odtrh­ne od lodi a spad­ne do pří­ko­pu, při­čemž táh­ne Hluboké jádro až k okra­ji, než se zasta­ví. Vrtná plo­ši­na je čás­teč­ně zapla­ve­na, což zabi­je něko­lik čle­nů posád­ky a poško­dí její ener­ge­tic­ké sys­témy.

Posádka pře­čká bou­ři, aby moh­la obno­vit komu­ni­ka­ci a být zachrá­ně­na. Když boju­jí s chla­dem, zjis­tí, že NTI vytvo­ři­ly oživlý slou­pec vody, kte­rý zkou­má plo­ši­nu, což Lindsey při­rov­ná­vá k jejich ver­zi dál­ko­vě ovlá­da­né­ho vozi­dla. Ačkoli se k němu cho­va­jí se zvě­da­vos­tí, Coffey je roz­ru­ší a rozříz­ne ho napůl tím, že na něm zavře tla­ko­vou pře­páž­ku, což ho při­mě­je k ústu­pu. Když si posád­ka uvě­do­mí, že Coffey trpí para­no­i­ou z vyso­kotla­ké­ho ner­vo­vé­ho syn­dro­mu, špe­hu­je ho pro­střed­nic­tvím ROV a zjis­tí, že spo­lu s dal­ším SEALem odjiš­ťu­je hla­vi­ci k úto­ku na NTI. Aby se ho poku­sil zasta­vit, Bud s Coffeym boju­je, ale Coffey uni­ká v mini­po­nor­ce se zapá­le­nou hla­vi­cí; Bud a Lindsey ho pro­ná­sle­du­jí v dru­hé ponor­ce a obě poško­dí. Coffeymu se poda­ří odpá­lit hla­vi­ci do pří­ko­pu, ale jeho ponor­ka se sne­se přes okraj a při implo­zi ho roz­dr­tí. Budova mini­po­nor­ka je nefunkč­ní a nabí­rá vodu; s jedi­ným funkč­ním potá­pěč­ským oble­kem se Lindsey roz­hod­ne pro hlu­bo­ké podchla­ze­ní, když ji pohl­tí stu­de­ná voda oce­á­nu. Bud dopla­ve s jejím tělem zpět na plo­ši­nu; tam jí spo­lu s posád­kou poskyt­nou prv­ní pomoc a oži­ví ji.

Je roz­hod­nu­to, že je tře­ba zne­škod­nit hla­vi­ci, kte­rá se nachá­zí více než 2 míle pod nimi. Jeden z pří­sluš­ní­ků SEAL, pra­por­čík Monk, pomů­že Budovi pou­žít expe­ri­men­tál­ní potá­pěč­ský oblek vyba­ve­ný kapa­li­no­vým dýcha­cím pří­stro­jem, kte­rý mu umož­ní pře­žít v této hloub­ce, ačko­li bude scho­pen komu­ni­ko­vat pou­ze pro­střed­nic­tvím klá­ves­ni­ce na oble­ku. Bud se začne potá­pět za asi­s­ten­ce Lindseyina hla­su, kte­rý ho udr­žu­je v sou­hře s účin­ky ros­tou­cí­ho tla­ku, a dosáh­ne bojo­vé hla­vi­ce. Monk ho vede při jejím úspěš­ném zne­škod­ně­ní. Když už je v sys­té­mu jen málo kys­lí­ku, Bud vysvět­lí, že věděl, že je to jed­no­směr­ná ces­ta, a řek­ne Lindsey, že ji milu­je. Zatímco čeká na smrt, k Budovi při­stou­pí NTI, vez­me ho za ruku a zave­de ho do mimo­zem­ské­ho měs­ta hlu­bo­ko v pří­ko­pu. Uvnitř měs­ta vytvo­ří NTI pro Buda atmo­sfé­ric­kou kap­su, kte­rá mu umož­ní nor­mál­ně dýchat. NTI pak pře­hra­jí Budovu zprá­vu jeho ženě a oba se na sebe s poro­zu­mě­ním podí­va­jí.

Na sta­ni­ci Deep Core čeká posád­ka na záchra­nu, když se obje­ví zprá­va od Buda, že potkal něja­ké přá­te­le, a varu­je je, aby se drže­li. Základna se otře­se a svět­la z pří­ko­pu při­ne­sou pří­let mimo­zem­ské lodi. Vynoří se na hla­di­nu oce­á­nu, při­čemž Deep Core a něko­lik povr­cho­vých lodí nara­zí na její trup. Posádka Deep Core opouš­tí plo­ši­nu a diví se, že netr­pí dekom­pres­ní nemo­cí. Uvidí Buda, jak vychá­zí z mimo­zem­ské lodi, a Lindsey ho běží obe­jmout.

Speciální vydání

V roz­ší­ře­né ver­zi se udá­los­ti ve fil­mu ode­hrá­va­jí na poza­dí kon­flik­tu mezi Spojenými stá­ty a Sovětským sva­zem, kte­rý může vést až k totál­ní vál­ce; poto­pe­ní lodi Montana agre­si navíc pod­ně­cu­je. Mezi Budem a Lindsey dochá­zí k vět­ší­mu kon­flik­tu, pokud jde o jejich dří­věj­ší vztah. Hlavním doplň­kem je závěr: když Buda odve­dou na mimo­zem­skou loď, začnou mu uka­zo­vat zábě­ry vál­ky a agre­se ze zpra­vo­daj­ských zdro­jů z celé­ho svě­ta. Mimozemšťané pak vytvo­ří mohut­né megat­suna­mi, kte­ré ohro­žu­jí svě­to­vé pobře­ží, ale zasta­ví je ješ­tě před­tím, než ude­ří. Bud se zeptá, proč ušet­ři­li lidi, a oni mu uká­žou jeho vzkaz Lindsey.

Produkce

G. Wells jako prv­ní před­sta­vil pojem moř­ské­ho mimo­zemš­ťa­na ve své povíd­ce „V pro­pas­ti“ z roku 1897. Nápad na film Propast se zro­dil v hla­vě Jamese Camerona, když se ve svých sedm­nác­ti letech na střed­ní ško­le zúčast­nil vědec­ké před­náš­ky o hlu­bin­ném potá­pě­ní, kte­rou vedl Francis J. Falejczyk, jenž jako prv­ní člo­věk dýchal teku­ti­nu plí­ce­mi při poku­sech, kte­ré pro­vá­děl Johannes A. Kylstra na Dukeově uni­ver­zi­tě. Následně napsal povíd­ku, kte­rá se zamě­ři­la na sku­pi­nu věd­ců v labo­ra­to­ři na dně oce­á­nu. Základní myš­len­ka se nezmě­ni­la, ale mno­ho detai­lů bylo v prů­bě­hu let upra­ve­no. Jakmile Cameron dora­zil do Hollywoodu, rych­le si uvě­do­mil, že sku­pi­na věd­ců není tak komerč­ní, a změ­nil ji na sku­pi­nu děl­ní­ků. Při natá­če­ní Vetřelců Cameron viděl film National Geographic o dál­ko­vě ovlá­da­ných vozi­dlech ope­ru­jí­cích hlu­bo­ko v sever­ním Atlantiku. Tyto zábě­ry mu při­po­mně­ly jeho povíd­ku. Spolu s pro­du­cent­kou Gale Anne Hurdovou se roz­hod­li, že jejich dal­ším fil­mem bude Propast. Cameron napsal zpra­co­vá­ní kom­bi­no­va­né s prv­ky scé­ná­ře pro natá­če­ní, kte­ré vyvo­la­lo vel­ký zájem Hollywoodu. Poté napsal scé­nář, při­čemž posta­vu Lindseyho zalo­žil na Hurdové, a do kon­ce roku 1987 jej dokon­čil. Cameron a Hurdová byli před natá­če­ním Propasti man­že­lé, během pre­pro­duk­ce se roze­šli a v úno­ru 1989, dva měsí­ce po hlav­ním natá­če­ní, se roz­ved­li.

Preprodukce

Herci a štáb tré­no­va­li týden na Kajmanských ost­ro­vech potá­pě­ní pod vodou. Bylo to nut­né, pro­to­že 40 % všech hlav­ních zábě­rů hra­né­ho fil­mu pro­bí­ha­lo pod vodou. Cameronova pro­dukč­ní spo­leč­nost navíc muse­la navrh­nout a posta­vit expe­ri­men­tál­ní zaří­ze­ní a vyvi­nout nej­mo­der­něj­ší komu­ni­kač­ní sys­tém, kte­rý popr­vé umož­nil reži­sé­ro­vi mlu­vit s her­ci pod vodou a dia­lo­gy nahrá­vat pří­mo na pás­ku.

Cameron původ­ně plá­no­val natá­čet na Bahamách, kde se pří­běh ode­hrá­val, ale rych­le si uvě­do­mil, že kvů­li kaska­dér­ským kous­kům a spe­ci­ál­ním vizu­ál­ním efek­tům potře­bu­je zce­la kon­t­ro­lo­va­né pro­stře­dí. Uvažoval o natá­če­ní fil­mu na Maltě, kte­rá měla nej­vět­ší nefil­tro­va­nou vod­ní nádrž, ale ta Cameronovým potře­bám nevy­ho­vo­va­la. Podvodní sek­ven­ce pro film se natá­če­ly v jed­not­ce Gaffney Studios, kte­rá se nachá­ze­la již­ně od vodo­pá­dů Cherokee Falls u měs­ta Gaffney v Jižní Karolíně, kte­ré bylo opuš­tě­no před­sta­vi­te­li spo­leč­nos­ti Duke Power poté, co před­tím utra­ti­li 700 mili­o­nů dola­rů za výstav­bu jader­né elek­trár­ny Cherokee, podél uli­ce Owensby Street v Gaffney v Jižní Karolíně.

Byly pou­ži­ty dvě spe­ci­ál­ně zkon­stru­o­va­né nádr­že. První z nich, zalo­že­ná na pri­már­ní ochran­né nádo­bě reak­to­ru opuš­tě­né elek­trár­ny, pojmu­la 7,5 mili­o­nu ame­ric­kých galo­nů (28 000 m) vody, byla 55 stop (18 m) hlu­bo­ká a 209 stop (70 m) širo­ká. V té době se jed­na­lo o nej­vět­ší slad­ko­vod­ní fil­tro­va­nou nádrž na svě­tě. Další scé­ny se natá­če­ly ve dru­hé nádr­ži, nevy­u­ží­va­né tur­bí­ně, kte­rá pojmu­la 2,5 mili­o­nu ame­ric­kých galo­nů (9 500 m) vody. Když pro­dukč­ní štáb spě­chal, aby dokon­čil natí­rá­ní hlav­ní nádr­že, při­tek­ly do ní mili­o­ny galo­nů vody a trva­lo pět dní, než se napl­ni­la. Souprava Deepcore byla ukot­ve­na k 90tunovému beto­no­vé­mu slou­pu na dně vel­ké nádr­že. Skládala se ze šes­ti díl­čích a kom­plet­ních modu­lů, jejichž plá­no­vá­ní a stav­ba od nuly trva­la více než půl roku.

Kanadská komerč­ní potá­pěč­ská spo­leč­nost Can-Dive Services Ltd., kte­rá se spe­ci­a­li­zu­je na satu­rač­ní potá­pěč­ské sys­témy a pod­vod­ní tech­no­lo­gie, spe­ci­ál­ně pro film vyro­bi­la dvě pra­cov­ní pla­vi­dla (Flatbed a Cab One). Na stav­bu kulis byly vyna­lo­že­ny dva mili­o­ny dola­rů.

Natáčení pro­bí­ha­lo také v nej­vět­ším pod­zem­ním jeze­ře na svě­tě - v dole Bonne Terre ve stá­tě Missouri, kte­ré bylo poza­dím pro něko­lik pod­vod­ních zábě­rů.

Hlavní natáčení

Hlavní tank nebyl při­pra­ven včas pro prv­ní den hlav­ní­ho natá­če­ní. Cameron odlo­žil natá­če­ní o týden a posu­nul plán natá­če­ní men­ší­ho tan­ku a poža­do­val, aby byl při­pra­ven něko­lik týd­nů před plá­no­va­ným ter­mí­nem. Natáčení nako­nec zača­lo 15. srp­na 1988, ale stá­le se vysky­to­va­ly pro­blémy. První den natá­če­ní v hlav­ní nádr­ži došlo k úni­ku vody a z nádr­že vyté­ka­lo 150 000 ame­ric­kých galo­nů (570 m) vody za minu­tu. Studio při­vo­la­lo odbor­ní­ky na opra­vu pře­hrad, aby ji utěs­ni­li. Kromě toho byly nespráv­ně nain­sta­lo­vá­ny obrov­ské trub­ky s kole­no­vý­mi tva­rov­ka­mi. Byl v nich tak vel­ký tlak vody, že kole­na prask­la.

Cameronův kame­ra­man Mikael Salomon pou­žil tři kame­ry ve spe­ci­ál­ně navr­že­ných vodo­těs­ných pouz­drech. Další spe­ci­ál­ní pouz­dro bylo navr­že­no pro scé­ny, kte­ré pře­chá­ze­ly z dia­lo­gů nad vodou do dia­lo­gů pod vodou. Filmaři muse­li vymys­let, jak udr­žet vodu dosta­teč­ně čis­tou pro natá­če­ní a dosta­teč­ně tma­vou, aby vypa­da­la rea­lis­tic­ky ve výš­ce 2 000 stop (700 m), čehož bylo dosa­že­no tím, že ve vodě pla­va­la sil­ná vrst­va plas­to­vých kuli­ček a hor­ní část nádr­že byla zakry­ta obrov­skou plach­tou. Cameron chtěl vidět her­cům do tvá­ří a sly­šet jejich dia­lo­gy, a pro­to najal spo­leč­nost Western Space and Marine, aby zkon­stru­o­va­la přil­by, kte­ré by pod vodou zůsta­ly optic­ky prů­hled­né, a do kaž­dé přil­by nain­sta­lo­va­la nej­mo­der­něj­ší mik­ro­fo­ny letec­ké kva­li­ty. Důležitým fak­to­rem byly také bez­peč­nost­ní pod­mín­ky, kdy byla na mís­tě insta­lo­vá­na dekom­pres­ní komo­ra, potá­pěč­ský zvon a bez­peč­nost­ní potá­pěč pro kaž­dé­ho her­ce.

Dýchací kapa­li­na pou­ži­tá ve fil­mu sku­teč­ně exis­tu­je, ale byla důklad­ně zkou­má­na pou­ze na zví­řa­tech. V před­cho­zích 20 letech byla tes­to­vá­na na něko­li­ka zví­řa­tech, kte­rá pře­ži­la. Krysa zob­ra­ze­ná ve fil­mu sku­teč­ně dýcha­la teku­ti­nu a pře­ži­la bez úho­ny. Produkce kon­zul­to­va­la správ­né pou­ži­tí dýcha­cí kapa­li­ny pro film s dok­to­rem Kylstrou. Ed Harris ve sku­teč­nos­ti teku­ti­nu nedý­chal. Zadržoval dech v hel­mě plné teku­ti­ny, zatím­co byl vle­čen 30 stop (10 m) pod hla­di­nou vel­ké nádr­že. Vzpomínal, že nej­hor­ší chví­le pro­ží­val, když byl vle­čen s kapa­li­nou, kte­rá mu prou­di­la do nosu, a s otek­lý­ma oči­ma.

Herci hrá­li své scé­ny v hloub­ce 33 stop (11 m), což je pří­liš malá hloub­ka na to, aby potře­bo­va­li dekom­pre­si, a zříd­kakdy zůstá­va­li dole déle než hodi­nu v kuse. Cameron a 26členný potá­pěč­ský tým se poto­pi­li do hloub­ky 17 m a zůsta­li tam pět hodin. Aby se vyhnu­li dekom­pres­ní nemo­ci, muse­li viset na hadi­cích v polo­vi­ně nádr­že až dvě hodi­ny a dýchat čis­tý kys­lík.

Herci a štáb vydr­že­li více než šest měsí­ců vyčer­pá­va­jí­cích šes­ti­den­ních a sedm­de­sáti­ho­di­no­vých týd­nů na izo­lo­va­ném natá­če­ní. V jed­nu chví­li se Mary Elizabeth Mastrantonio na pla­ce fyzic­ky a emo­ci­o­nál­ně zhrou­ti­la a při jiné pří­le­ži­tos­ti Ed Harris spon­tán­ně vzly­kal, když jel domů. Sám Cameron při­znal: „Věděl jsem, že to bude nároč­né natá­če­ní, ale ani já jsem netu­šil, jak moc. Už to nikdy nechci zažít“.

Například při scé­ně, kdy jsou čás­ti plo­ši­ny zapla­ve­ny vodou, si uvě­do­mil, že zpo­čát­ku nevě­děl, jak mini­ma­li­zo­vat nebez­peč­nost této sek­ven­ce. Trvalo mu více než čty­ři hodi­ny, než záběr bez­peč­ně při­pra­vil. Herec Leo Burmester řekl: „Natáčení fil­mu Propast bylo to nej­těž­ší, co jsem kdy dělal. Jim Cameron je typ reži­sé­ra, kte­rý vás tla­čí na hra­nu, ale nenu­tí vás dělat nic, co by sám neu­dě­lal.“ Bouřka způ­so­bi­la, že se v čer­né plachtě, kte­rá zakrý­va­la hlav­ní nádrž, pro­trh­la 200 stop (65 m) dlou­há trh­li­na. Její opra­va by zabra­la pří­liš mno­ho času, a tak pro­duk­ce zača­la natá­čet v noci. Kromě toho kve­tou­cí řasy čas­to během něko­li­ka hodin sní­ži­ly vidi­tel­nost na 6 m (20 stop). Nadměrné chlo­ro­vá­ní ved­lo k tomu, že se potá­pě­čům páli­la kůže a obna­že­né vla­sy se svlé­ka­ly nebo zbě­le­ly.

Jak pro­duk­ce pokra­čo­va­la, poma­lé tem­po a kaž­do­den­ní psy­chic­ká i fyzic­ká zátěž natá­če­ní zača­ly her­ce a štáb vyčer­pá­vat. Mary Elizabeth Mastrantonio vzpo­mí­na­la: „Nikdy jsme neza­ča­li a nedo­kon­či­li žád­nou scé­nu v jeden den“. V jed­nu chví­li Cameron her­cům řekl, aby si ule­vi­li v neo­pré­nu, aby ušet­ři­li čas mezi zábě­ry. Při natá­če­ní jed­no­ho z mno­ha zábě­rů scé­ny resus­ci­ta­ce Mastrantoniové, kdy byla pro­mo­če­ná, naho­ře bez a opa­ko­va­ně ji fac­ko­va­li a buši­li do hru­di, došel kame­ře film, což Mastrantoniovou při­mě­lo k tomu, aby se s kři­kem „Nejsme zví­řa­ta!“ vyří­ti­la z pla­cu.

Při někte­rých zábě­rech ve scé­ně, kte­rá se zamě­řu­je na Eda Harrise, kři­čel do vzdu­chu, pro­to­že Mastrantonio odmí­tl scé­nu zno­vu nato­čit. Michael Biehn byl z čeká­ní také frustro­va­ný. Tvrdil, že byl v Jižní Karolíně pět měsí­ců a hrál jen tři až čty­ři týd­ny. Vzpomínal, jak byl jed­nou deset met­rů pod vodou a „najed­nou zhas­la svět­la. Byla tako­vá tma, že jsem si nevi­děl na ruku. Nemohl jsem se vyno­řit. Uvědomil jsem si, že se odtam­tud mož­ná nedo­sta­nu.“ Harris vzpo­mí­ná: „Jednoho dne jsme byli všich­ni v šat­nách a lidé zača­li vyha­zo­vat gau­če z oken a roz­bí­jet zdi. Prostě jsme si muse­li vybít frustra­ci.“

Cameronová na tyto stíž­nos­ti rea­go­va­la slo­vy: „Za kaž­dou hodi­nu, kte­rou oni strá­vi­li vymýš­le­ním, jaký časo­pis si pře­číst, jsme my strá­vi­li hodi­nu na dně nádr­že a dýcha­li stla­če­ný vzduch.“ Po 140 dnech a pře­kro­če­ní roz­počtu o 4 mili­o­ny dola­rů bylo natá­če­ní 8. pro­sin­ce 1988 koneč­ně ukon­če­no. Před uve­de­ním fil­mu do kin se obje­vi­ly zprá­vy z Jižní Karolíny, že Eda Harrise nato­lik roz­ru­ši­la fyzic­ká nároč­nost fil­mu a Cameronův dik­tá­tor­ský režij­ní styl, že prý odmí­tl pomá­hat s pro­pa­ga­cí sním­ku. Harris poz­dě­ji tuto fámu popřel a s pro­pa­ga­cí fil­mu pomá­hal. Po uve­de­ní fil­mu do kin a jeho počá­teč­ní pro­pa­ga­ci se však Harris fil­mu veřej­ně zře­kl a pro­hlá­sil: „Nikdy o něm nebu­du mlu­vit a nikdy mlu­vit nebu­du“. Mary Elizabeth Mastrantonio se fil­mu rov­něž zřek­la a pro­hlá­si­la: „Propast byla spous­ta věcí. Zábavné natá­če­ní není jed­nou z nich.“

Postprodukce

Pro vytvo­ře­ní mimo­zem­ské­ho vod­ní­ho cha­padla Cameron původ­ně zva­žo­val celo­ve­čer­ní ani­ma­ci nebo cha­padlo vymo­de­lo­va­né z hlí­ny a poté ani­mo­va­né tech­ni­kou stop-motion s pro­mí­tá­ním vod­ních odra­zů. Phil Tippett navr­hl Cameronovi, aby kon­tak­to­val spo­leč­nost Industrial Light & Magic. Práce na spe­ci­ál­ních vizu­ál­ních efek­tech byla roz­dě­le­na mezi sedm divi­zí FX, při­čemž prá­ce na říze­ní pohy­bu pro­vá­dě­la spo­leč­nost Dream Quest Images a počí­ta­čo­vou gra­fi­ku a opti­ku ILM. ILM navrh­la pro­gram, kte­rý pro pseu­do­pod vytvá­řel povr­cho­vé vlny růz­ných veli­kos­tí a kine­tic­kých vlast­nos­tí. Pro oka­mžik, kdy napo­do­bu­je tvá­ře Buda a Lindsey, nechal Ed Harris naske­no­vat osm svých výra­zů obli­če­je, zatím­co dva­náct Mastrantoniových výra­zů bylo naske­no­vá­no pro­střed­nic­tvím soft­wa­ru pou­ží­va­né­ho k vytvá­ře­ní počí­ta­čem gene­ro­va­ných soch. Scéna byla vyfo­to­gra­fo­vá­na ze všech úhlů a digi­tál­ně rekon­stru­o­vá­na, aby pseu­do­pod mohl být přes­ně zakom­po­no­ván do hra­ných zábě­rů. Společnost strá­vi­la šest měsí­ců vytvá­ře­ním 75 sekund počí­ta­čo­vé gra­fi­ky potřeb­né pro tvo­ra. Film měl mít pre­mi­é­ru 4. čer­ven­ce 1989, ale jeho uve­de­ní se kvů­li pro­blé­mům s pro­duk­cí a spe­ci­ál­ní­mi efek­ty o více než měsíc zpoz­di­lo. Na ani­mo­va­né sek­ven­ce dohlí­žel ředi­tel ani­ma­ce ILM Wes Takahashi.

Vedení stu­dia bylo ner­vóz­ní ohled­ně komerč­ních vyhlí­dek fil­mu, když se divá­ci na před­pre­mi­é­ře smá­li scé­nám s váž­ným zámě­rem. Lidé z bran­že uved­li, že ke zpož­dě­ní pre­mi­é­ry došlo pro­to, že ner­vóz­ní vede­ní naří­di­lo kom­plet­ně pře­to­čit závěr fil­mu. Otázkou byla také výše roz­počtu fil­mu: 20th Century Fox uved­lo, že roz­po­čet činil 43 mili­o­nů dola­rů, což zopa­ko­val i sám Cameron. Odhady však uvá­dě­jí vyš­ší část­ku: The New York Times odha­du­jí nákla­dy na 45 mili­o­nů dola­rů, jeden z vedou­cích pra­cov­ní­ků tvr­dí, že nákla­dy čini­ly 47 mili­o­nů dola­rů, zatím­co webo­vá strán­ka The Numbers sle­du­jí­cí trž­by v poklad­nách kin uvá­dí roz­po­čet na pro­duk­ci ve výši 70 mili­o­nů dola­rů.

• Zdroj: Anglická Wikipedie
• Photo © 20th Century Fox

- Článek na Kritiky.cz, jehož auto­rem je Jiří Borový, pod­lé­há licen­ci Creative Commons Uveďte původ-Zachovejte licen­ci 4.0 Mezinárodní .