Dunkerk | Dunkirk [85%]

Christopher Nolan má v dneš­ním holly­wo­o­du posta­ve­ní asi jako málo­kdo. I kdy­by totiž tenhle brit točil dra­ma o výro­bě mou­ky, asi by to pořád byl jeden z nej­o­če­ká­van­šjích fil­mů roku.  Díky svo­jí fil­mo­gra­fii, kde dopo­sud nemá špat­ný film, si totiž může tak tro­chu dik­to­vat, co vlast­ně chce dělat a našlo by se jen málo fil­mo­vých pro­du­cen­tů, kte­ří by mi na jaký­ko­liv jeho film neda­li pení­ze. Po komik­su a sci-fi, kte­rým se věno­val posled­ně, se nicmé­ně roz­ho­dl vydat do váleč­né vřa­vy a v jeho novin­ce Dunkerk se vydá­vá do stej­no­jmen­né­ho fran­couz­ské­ho měs­teč­ka, kte­ré se sta­lo dějiš­těm hned dvou význam­ných udá­los­tí během dru­hé svě­to­vé vál­ky. A jed­né z nich, hro­mad­né eva­ku­a­ci brit­ských vojsk pod kódo­vým ozna­če­ním Operace Dynamo, se věnu­je jeho nový film. Jak si jeden z nej­za­jí­ma­věj­ších main­stre­a­mo­vých tvůr­ců pora­dil s těž­kým váleč­ným fil­mem? 

Události mezi 26. květ­nem a 4. červ­nem 1940 na úze­mí něm­ci oku­po­va­né Francie u bře­hů měs­ta Dunkerk pozna­me­na­ly spo­je­nec­ké jed­not­ky, kde sta­ti­sí­ce brit­ských vojá­ků uvízlo v tom­to pří­moř­ském měs­tu s mini­mem šan­ce na záchra­nu. Nepřítel coby kame­nem doho­dil za hra­ni­ce­mi měs­ta a nepřá­tel­ské letec­tvo a ponor­ky, kte­ré poto­pi­ly sluš­nou řád­ku těž­ké vojen­ské tech­ni­ky. To co ovšem vypa­da­lo v této situ­a­ci jako zbož­né přá­ní vešlo do his­to­rie jako zázrak u Dunkerku a stal se jed­nou z důle­ži­tých udá­los­tí nejen pro brit­ská voj­ska v prů­bě­hu dru­hé svě­to­vé vál­ky.  

Události, o kte­rých novin­ka Christophrta Nolana vyprá­ví, sice neby­ly výhrou pro brit­skou armá­du, jak zdů­raz­nil sám Winston Churchill, přes­to se i přes obrov­ské ztrá­ty na vojen­ské tech­ni­ce poda­ři­lo díky mané­vrům během eva­ku­a­ce Dunkerku zachrá­nit do 4. červ­na, kdy Němci pro­lo­mi­li obra­nu měs­ta, na 85% uvíz­nu­tých jedin­ců, v čís­lech více jak 330 tisíc vojá­ků. A jak se uká­za­lo, prá­vě Nolan je tém, pra­vým, kdo se zfil­mo­vá­ní tako­vé­ho­to důle­ži­té­ho momen­tu měl cho­pit. Dunkerk je totiž ne zrov­na oby­čej­ným váleč­ným sním­kem. 

Svoji mecha­nic­kou a fil­mař­skou pre­ciz­nost totiž nolan neztrá­cí ani ten­to­krát. Ba nao­pak, ješ­tě posu­nu­je svým ukot­ve­ním v rea­li­tě svůj důraz na detail a uvě­ři­tel­nost jed­not­li­vých sek­ven­cí své­ho fil­mu. Jistě, to s sebou při­ná­ší jeden ze zásad­ních pro­blé­mů fil­mu, kte­rý i mě samot­né­ho v prv­ních cir­ka dvou tře­ti­nách tro­chu tížil. Filmu totiž nelze upřít jeho řeme­sl­ná pre­ciz­nost, půso­bi­vost a nesku­teč­ná atmo­sfé­ra, přes­to onen lid­ský prvek a samot­né emo­ce či emo­ci­o­nál­ní vaz­ba na jed­not­li­vé hrdi­ny fil­mu je téměř nulo­vá. Film posou­vá výraz váleč­ná maši­né­rie na úpl­ně jiné výši­ny. A hrdi­no­vé fil­mu jako­by po vět­ši­nu času byli jen ozu­be­ný­mi koly v obrov­ském váleč­ném stro­ji.  A pro něko­ho ten moment emo­ci­o­nál­ní­ho kon­tak­tu s fil­mem a jeho hrdi­ny vůbec díky tomu nemu­sí nastat. Pro mě ale zlom při­šel a celá ta stro­je­nost a mecha­nic­kost pře­de­šlé čás­ti fil­mu doda­la závě­reč­né emo­ci­o­nál­ní bará­ži onu tak kýže­nou muni­ci. 

A mimo pra­vě tuhle odo­sob­ně­nou a tak tro­chu nelid­skou strán­ku fil­mu, se jen těž­ko hle­dá, co fil­mu vytknout. Co se totiž týče samot­né řeme­sl­né strán­ky, tam Nolan ani na moment nepo­le­vu­je. Jeho dal­ší spo­lu­prá­ce se Švýcarem Hoyte van Hoytemou opět nabí­zí nespo­čet půso­bi­vých momen­tů, kte­ré samy o sobě dáva­jí důvod k návštěvě. Ba co více, ten­to­krát musím při­znat že se i recyklá­tor Hans Zimmer vytá­hl s nesmír­ně půso­bi­vým a ryt­mus udá­va­jí­cím hudeb­ním dopro­vo­dem, kte­rý své nedo­stat­ky co se týče absen­ce ori­gi­nál­ních moti­vů vyva­žu­je skvě­lou pra­cí v ohle­du ana­lo­gie k časo­vým posu­nům fil­mu a jeho at již expli­cit­ní či impli­cit­ní tikot udá­vá fil­mu po celou dobu nesku­teč­ný spád. I přes­to že se tak jed­ná o suro­vé, nelid­ské a poměr­ně pochmur­né dra­ma z jed­no­ho z obtíž­ných obdo­bí váleč­né­ho kon­flik­tu, ani na moment se nenu­dí­te a kaž­dý dílek sklá­dač­ky má své mís­to. 

Potěší v tomhle ohle­du i také poně­kud netra­dič­ní vyprá­vě­cí struk­tu­ra fil­mu, kte­rá vyprá­ví klí­čo­vé udá­los­ti celé eva­ku­a­ce z pohle­du tří na sobě nezá­vis­lých stran, jejich osu­dy se pro­plé­ta­jí, byť se kaž­dý z těch­to pří­bě­hů ode­hrá­vá během roz­díl­ných časo­vých obdo­bí. Skvělé herec­ké obsa­ze­ní navíc napo­má­há tomu kaž­dý díl­čí moment pro­dat divá­kům beze­zbyt­ku.

Dunkerk je zkrát­ka netra­dič­ní váleč­nou podí­va­nou, jejíž řeme­sl­ná strán­ka z ní v pod­sta­tě hned v oka­mžik pre­mi­é­ry dělá jeden z nej­zá­sad­něj­ších por­trétů udá­los­tí 2. svě­to­vé vál­ky. Netradiční vyprá­vě­cí struk­tu­ra a mecha­nič­nost osu­dů hrdi­nů sice nemu­sí sed­nout úpl­ně všem, přes­to se jed­ná o jeden z nej­tí­ži­věj­ších, nejat­mo­sfé­rič­těj­ších a nej­pů­so­bi­věj­ších fil­mů o tom­to váleč­ném kon­flik­tu, kte­rý exce­lu­je i přes­to, že se v něm ve své pod­sta­tě neo­de­hrá­vá žád­ná vel­ká bitva či nepo­jed­ná­vá o klí­čo­vém vítěz­ství. Christopher Nolan zkrát­ka nato­čil vál­ku jako obrov­ský kolos, kte­rý seme­le lidi bez roz­dí­lu a kde byť i jen tro­cha hrdin­ství může roz­hod­nout prů­běh celé­ho kon­flik­tu. A vy to bude­te chtít vidět na vel­kém plát­ně.