S.W.A.T. Jednotka rychlého nasazení

Člověk by řekl, že film, ve kterém se interpretují hlášky typu „kotouly se dělají ve snímcích Johna Woo, ne ve skutečnosti“ a v němž jsou veškeré postupy řádně promyšleny a skrz naskrz propleteny mobilní komunikací „orel volá mloka“, bude setsakramentsky klást důraz na realističnost a pečlivé vykreslení ostrého prostředí losangeleské policie. A když už ne, tak by alespoň čekal nějakou solidní akci, videoklipovou podívanou, zkrátka „Top Gun nového tisíciletí“ (citace jednoho renomovaného českého kritika). Ani jedno se však nekoná. S.W.A.T., jehož uvedení předcházely pozitivní ohlasy ze zámoří, není – navzdory všem očekáváním – ani dramatem, ani ohlušující akcí.

 A je to škoda, protože z podobného námětu (policejní zásahové jednotky) by se dalo vyždímat podstatně více. Ptáte se, kde se stala chyba? Kde to rejža zpackal? Kde došla scénáristovi kreativita? Na tyto otázky bych vám odpovídal jen ztěží už z toho důvodu, že můj názor na film je jaksi ojedinělý a diametrálně odlišný od většiny. Pochybuji však, že by ona chyba byla právě ve mně. Jestliže někdo čekal od S.W.A.T.ů další Mizery, já to určitě nebyl.

Snímků, které svou pozornost zaměřují na lidi, kteří denně nasazují svůj život pro záchranu těch našich, byla natočena celá řada. Z celé plejády nemohu nezmínit Boeing 747 v ohrožení či Oheň Rona Howarda. S.W.A.T. je to samé v bleděmodrém. Za všemi těmi machrovinkami, suchými hláškami a chlapáckým špičkováním se skrývá snaha zasvětit běžné občany do náročné práce členů jednotky rychlého nasazení. Nutno dodat, nápad je to dobrý, protože podobná problematika byla dostatečně proprána jen v televizních seriálech, ale to provedení… to provedení (nikoli technické) nasere každého druhého diváka preferujícího střízlivý pohled na svět.

Přitom začátek filmu patří mezi nejlepší pasáže celého příběhu. Teroristé obsadí banku a vyzbrojeni těžkým palebným arzenálem ohrožují desítky nevinných obyvatel. To je ta pravá chvíle pro exhibici dvojice členů jednotky S.W.A.T.! Reálně natočená a každým coulem napínavá úvodní scéna je však také nadobro poslední sekvencí, která dokáže vaše smysly plnohodnotně zaměstnat. Následná „sprcha“ v podobě sestavování nového týmu a jeho výcviku představuje první mírnou degradaci. Divák navyklý, avšak nikoli přejedený „bruckheimerovou“ produkcí čeká něco více než jen střelbu do terčů, shyby na střeše záchranářské budky či uťatou honičku policisty s černým fanouškem basketbalového týmu L.A. Lakers. Je sice pěkné, že při tom všem výše uvedeném hraje opravdu cool hudba (Jožka Černý, Pepík Zíma ad.), ale to je málo. Chybí tomu výraznější nadsázka – a možná že ani ne tak nadsázka jako spíše humor. Humor, který byl třeba v Armageddonu anebo v Mizerech.

To, že tvůrci berou celou problematiku smrtelně vážně, bych ještě překousnul, ale v tom případě nechápu, jak se mohli scénáristé tolik prahnoucí po věrohodnosti dopustit ve svém díle tolika nevynucených chyb a logických „kopanců“. Notabene v tak přímočaře rozvržené zápletce! Ještě doteď rozdýchávám scénu, v níž je asi dvacet trestanců (včetně hlavního bosse) eskortováno autobusem pod dozorem pouhopouhých dvou dozorců postaršího věku (že by Amerika?). Nebo… co mě také fascinovalo, byla neustálá snaha policistů převést jednoho a toho samého zločince do jedné a té samé věznice uprostřed pouště.

A to jsem se ještě nezmínil o zápletce, která je kýčovitá, až to bolí. Policie zajme podezřelého muže, který je vzápětí identifikován jako osoba s dvaceti vraždami na krku. Když je deportován společně s dalšími výlupky do zmíněného lógru, podaří se mu s pomocí komplice upláchnout. Upláchnout asi tak na pět minut, protože je zakrátko polapen pohotovými policisty ze S.W.A.T.u. Následuje zpětný odvoz trestance do primární městské věznice, při němž se stane něco, co má skutečně hrozivý následek. Kamery všudypřítomných médií uloví z úst trestance skutečně obrovskou „rybu“ – věta „kdo mě dostane na svobodu, tomu dám sto melounů“ prolétne toho dne snad všemi zapnutými televizními přijímači.

Zásluhou toho nastává ve městě absolutní chaos. Pokusy „polišmanů“ dopravit zločince tam, kde jsou stěny nejtlustší, selhávají na celé čáře. Po celém městě jsou roztroušeni lidé posedlí myšlenkou řádného zaopatření se. Tam je odstřelovač, tam zase kamión plný ozbrojených týpků… Podivuhodné ovšem je, že všichni všude vždycky ví, kde bude tajná akce „polní liška“ (eskortování našeho big bosse) probíhat. A úplně „nejlépe“ je na tom samotný závěr (rádoby kulminující) sestavený ze tří krkolomných pokusů, mezi nimiž není žádná příběhová výplň. Prostě se jde z akce do akce (jako v xXx). A proto ta kýčovitost (vyplynulá z nucenosti), klišovitost a já nevím, co ještě.

Někde jsem se dočetl, že S.W.A.T. upřednostňuje více než akci rozvíjení psychologie hlavních hrdinů. No nevím, nevím… Buďto mi něco podstatného uniklo, anebo jsem sledoval úplné jiný film. Největší pozornost se dle očekávání upíná směrem k postavě opovrhovaného policisty Streeta. Ač je jeho hereckému představiteli (Colin Farrell) věnován na plátně poměrně veliký prostor (i přesto, že se jedná o týmovou akci), to nic nemění na tom, že po skončení celého snímku vím akorát to, že Street je chlap jak buk, který dostal vyhazov z jednotky a kopačky od své přítelkyně. Honda (Samuel L. Jackson), velitel S.W.A.T.u, je naopak plešatý černoch – černoch, který je údajně dobrej a jenž nerad řídí auto. T.J. umí naproti tomu dobře střílet, ale jinak to nemá v hlavě dvakrát srovnané. Boxer není černý, ale bílý a jeho ségra pařila se Streetem. Deke je zase černý a málem chytnul onoho podezřelého fandu Lakers. A Sanchezová, jediný muž s ňadry v jednotce, je vlastně jakési dvojče Vasquezové, které však nestřílí vetřelce, ale mlátí hrubá a tlustá lidská individua.

A to je všechno. Nic víc se o našich hrdinech nedozvídáme, navíc i to málo, co je nám prozrazeno prostřednictvím děje a vedlejších dialogů, se v průběhu filmu skoro nerozvíjí. Vše stagnuje – snad jen nábojů v zásobních ubývá. Jinak nic. Vakuum.

Jak vyplynulo z předcházejících odstavců, S.W.A.T.i mě příliš nenadchli. Osobně považuji snímek režiséra Clarka Johnsona za jedno z největších zklamání letošní plodné filmové sezóny. A to je blbý, protože já se těšil. Móóóc těšil…

---

---