Underworld: Evolution - Její kostým je přiléhavější a lesklejší než kdykoliv předtím!

První Underworld byl cel­kem do poho­dy. Ostatní sice rem­ca­li, že je to trap­ný kopí­rák sním­ků Blade a Matrix, ale mně - svě­te, div se - se zalí­bil. Ne že bych byl z něho „hoto­vej“ a vyná­šel jej při kaž­dé mož­né pří­le­ži­tos­ti do nebes… To ne. Film však spl­nil to, co jsem od něj oče­ká­val. Pobavil mě, dal mi zapo­me­nout na pro­blémy všed­ní­ho živo­ta a v něko­li­ka momen­tech (včet­ně ote­vře­né­ho fini­še) mě doce­la zau­jal. Přestože jsem se celou dobu myl­ně domní­val, že bude Evolution dějo­vě před­chá­zet tři roky sta­ré jed­nič­ce, úvod nové­ho děj­ství mě rych­le pře­svěd­čil o pra­vém opa­ku. Druhý Underworld se s ničím nepá­ře, hned na star­tu při­ná­ší retrospek­tiv­ní střet mezi upí­ry a lyka­ny a po při­bliž­ně pěti­mi­nu­to­vém běs­ně­ní se děj fil­mu pře­sou­vá z dale­ké minu­los­ti do sou­čas­nos­ti, kde po malé reka­pi­tu­la­ci ono­ho nej­dů­le­ži­těj­ší­ho z jed­nič­ky násle­du­je pokra­čo­vá­ní toho, co bylo minu­le tak ote­vře­ně zalo­me­no. Upírka Selena pyká za svůj odváž­ný čin a je „po záslu­ze“ pro­ná­sle­do­vá­na svý­mi někdej­ší­mi kole­gy z bran­že. O mno­ho lépe na tom není ani její hyb­riďác­ký par­ťák Michael (tak tro­chu člo­věk, tak tro­chu upír a tak tro­chu vlkodlak). Oba v pozi­ci štvan­ců utí­ka­jí do sně­hem zavá­tých kon­čin – přes­to všech­no se i nadá­le pokou­ší odra­zit nápor neu­tu­cha­jí­cích otá­zek a zjis­tit pra­pů­vod celých upírsko-vlkodlačích bojů. Po něko­li­ka lehce krva­vých taš­ka­ři­cích v nepře­hled­ných rus­kých lesích se hrdi­no­vé setká­va­jí s čer­s­tvě pro­bu­ze­ným a vel­mi sil­ným upí­rem Markusem. Ten ač se zpo­čát­ku vydá­vá za toho „odpor­né­ho, ale dob­ré­ho“ (to když shle­dá Viktorovo úmr­tí správ­ným), netr­vá dlou­ho, aby se záhy vyrý­so­val tak, jak před­po­klá­dá logic­ky smýš­le­jí­cí divák.

Markus je totiž pří­klad­ná svi­ně svi­ňo­va­tá (nic neří­kej­te – zavá­dím novo­tva­ry). Samotná Selena jej ani tak neza­jí­má pro­to, že má per­fekt­ní posta­vu, sně­ho­bí­lý obli­čej a parád­ní při­lé­ha­vý kos­tým, po kte­rém by se mohl utlouct leckterý feti­šis­tic­ký pří­z­niv­ce – ale zejmé­na z toho důvo­du, že se v jejích žilách vysky­tu­je krev nepřed­sta­vi­tel­né váhy. Krev nasák­lá vel­mi důle­ži­tý­mi vzpo­mín­ka­mi z dět­ství. Vzpomínkami, kte­ré jsou jedi­ným klí­čem ke zjiš­tě­ní polo­hy mís­ta, v němž je již po sta­le­tí věz­něn Markusův bra­tr William. Mimo jiné též obá­va­ný (a hod­ně nasra­ný) „Pán vlkodla­ků“…

Jak si tak zpět­ně kon­t­ro­lu­ji mnou vypo­ce­ný text, s lišác­kým úškleb­kem zjiš­ťu­ji, že jsem se s popi­sem pří­bě­hu vypo­řá­dal s grá­cií sobě vlast­ní. A tedy vcel­ku bez náma­hy a s docí­le­ním toho, že jsem zví­da­vé­mu čte­ná­ři nic pod­stat­né­ho (ba ani stě­žej­ní­ho) nepro­zra­dil.

Avšak nesmut­ně­te, nek­lej­te a hlav­ně nepře­pí­nej­te na jiný pro­gram. Ono je pořád lep­ší pře­číst si stro­hý a záměr­ně ose­ka­ný nástin pří­bě­hu, než­li se pono­řit např. do infor­mač­ní­ho tex­tu dis­tri­bu­to­ra, kte­rý ač nelže, evo­ku­je pocit, že nás čeká „Pán prs­te­nů v upír­ském bale­ní“. Alespoň co se vel­ko­le­posti týče.

Nejenom ve sna­ze, abych varo­val veš­ke­ré důvě­ři­vé divá­ky, ale také pro­to, abych ule­vil své­mu svě­do­mí, musím však s upřím­ně pokles­lým výra­zem kon­sta­to­vat, že Underworld: Evolution má k vel­ko­le­posti stej­ně blíz­ko jako prů­měr­ný občan České repub­li­ky k tuč­né­mu ban­kov­ní­mu účtu. V tom­to smě­ru lze jen těž­ko něco vyčí­tat samot­ným tvůr­cům. Ti jsou v tom nevin­ně. Jestliže chce­me pou­ká­zat na sku­teč­né hříš­ní­ky, musí­me se zamě­řit na „nedo­tknu­tel­né“ stu­dio. Možná kdy­by bylo pro­du­cent­ské osa­zen­stvo odváž­něj­ší a při­k­leplo dvoj­ce něja­kou tu kač­ku navíc, moh­li bychom se dočkat odliš­něj­ší­ho a mno­hem kva­lit­něj­ší výsled­ku. Takhle se ale opa­ku­je situ­a­ce z minu­la.

A jak se zdá, Underworld: Evolution vzni­kal od prv­ní­ho krůč­ku v úzké spja­tos­ti s nepří­liš vel­kým roz­poč­tem. Tímto pomy­sl­ným man­ti­ne­lem zůstal pozna­me­nán neje­nom scé­nář, kte­rý byl sepsán tak, aby hrdi­no­vé navští­vi­li za celý film cca 7-8 loka­cí (z toho dvě jakž takž vět­ší), ale rov­něž i výpra­va a tech­nic­ká úro­veň vizu­ál­ních efek­tů. Ačkoliv se dvoj­ka sna­ží postu­po­vat vlast­ní ces­tou a nerecyklo­vat již jed­nou pou­ži­té, tu a tam dává vzpo­me­nout na tři roky sta­ré oka­mži­ky. Vždyť už jed­nič­ka pře­ky­po­va­la scé­na­mi upřed­nost­ňu­jí­cí­mi lev­něj­ší meto­du ztvár­ně­ní. Bohužel… pokra­čo­vá­ní je v tom­to smě­ru ješ­tě více zne­vý­hod­ně­no. A není se čemu divit. Jakýkoliv sequel z při­hrád­ky „Blockbuster“ se vždyc­ky pokou­ší o to jedi­né – být ješ­tě vět­ším než jeho před­chůd­ce.

Tady to ovšem nejde.

Filmaři nás tak vodí vesměs stej­ný­mi loka­ce­mi, obšťast­ňu­jí nás stá­le se opa­ku­jí­cí­mi pro­stři­hy na zasně­že­né vele­ho­ry a jen zříd­kakdy se jim poštěs­tí docí­lit toho, aby si divák řekl: „Yeah, tohle bylo dob­rý.“ Nemastný nesla­ný dojem nena­pra­vu­jí ani tri­ky, kte­ré býva­jí v podob­ných typech sním­ků zápla­tou i na ty nej­vět­ší trž­né rány a výcho­dis­kem z tvůr­ci tole­ro­va­né hlouposti. Snaha ušet­řit za kaž­dou cenu se pro­je­vu­je zejmé­na ve scé­nách, v nichž úřa­du­jí robust­ní posta­vy vlkodla­ků. Právě při nich divák zbystří. Ne však pro­to, že by jej osl­ni­la pre­ciz­ní prá­ce pro­gra­má­to­rů, ale prá­vě záslu­hou násil­né­ho vklí­ně­ní lout­ko­vé figurí­ny do pře­váž­ně počí­ta­čem ani­mo­va­né scé­ny.

[Musím brz­dit, pro­to­že se zase roz­jíž­dím. A neprá­vem.]

Ačkoliv tomu výše posta­ve­né odstav­ce nena­po­ví­da­jí, Underworld: Evolution není titu­lem, kte­rý by byl zkon­stru­o­ván pou­ze z toho nedo­sta­teč­né­ho. Naopak i v jeho okén­kách lze spat­řit něko­lik vyzdvi­že­ní hod­ných prv­ků. Ať už je to sexy Kate Beckinsale, občas­né zábles­ky ori­gi­na­li­ty v cho­re­o­gra­fii akč­ních scén (stří­há­ní vla­sů pomo­cí rotu­jí­cí vrtu­le od heli­kop­té­ry, vcel­ku efekt­ní bit­ka na nákla­ďá­ku)… sexy Kate Beckinsale… chytla­vý hudeb­ní motiv… sexy Kate Beckinsale… širo­ká šká­la krva­vých způ­sobů likvi­da­ce „škod­né zvě­ře“… ANEBO… a to jsem ješ­tě nezmí­nil, neb mám hla­vu děra­vou… sexy Kate Beckinsale.

Ale váž­ně. A bez prde­le (a teď nemám na mys­li tu od Kate Beckinsale).

Druhý Underworld má vel­mi blíz­ko k Tomb Raiderovi. Film nenu­dí, avšak ani extrém­ně neba­ví. Je zde tro­cha té kva­lit­ní akce, i tro­cha toho kva­lit­ní­ho sexu, ale to všech­no… to všech­no je jak­si dru­hot­né.  Těžiště sním­ku tkví prá­vě v posta­vě upír­ky Seleny, resp. v její před­sta­vi­tel­ce, kte­rá je nato­lik sexis­tic­ká, že je vlast­ně jed­no, nako­lik invenč­ní počin sle­du­je­me. A při­znám se… i já tomu­to kal­ku­lu pod­lehl. Sice jsem při pro­jek­ci neza­žil nic z toho, co avi­zo­val Scott Speedman (jehož při natá­če­ní neu­stá­le limi­to­va­la nechtě­ná erek­ce), ale zato si doká­žu vel­mi živě před­sta­vit, že se něco podob­né­ho ode­hra­je u ostat­ních divá­ků.

U ostat­ních muž­ských divá­ků…

Části seriálu:  Underworld

• Underworld
• Underworld: Evolution - Její kostým je přiléhavější a lesklejší než kdykoliv předtím!