Úsvit mrtvých

Představte si, že se jed­no­ho krás­né­ho rána pro­bu­dí­te a ve vaší lož­ni­ci je dese­ti­le­tá zoha­ve­ná díven­ka, kte­rá chce sežrat vaše­ho man­že­la, když se jí to čás­teč­ně poda­ří, chce man­žel sežrat pro změ­nu vás a když se koneč­ně zachrá­ní­te sko­kem z okna, ocit­ne­te se na uli­ci, kde vás chce sežrat úpl­ně kaž­dý...

Tak nějak se musí cítit hlav­ní hrdin­ka zombie-hororu Úsvit mrtvých. Na Zemi totiž nasta­la doslo­va apo­ka­ly­psa, z mrtvých se sta­li nemrt­ví, kte­ří teď pocho­du­jí uli­ce­mi a zabí­je­jí všech­ny dosud živé, z těch­to živých, násled­ně mrtvých se záko­ni­tě stá­va­jí dal­ší nemrt­ví a tím narůs­tá počet zom­bií geo­me­t­ric­kou řadou. Hlavní hrdin­ce, jejíž jmé­no není pro pří­běh důle­ži­té (a hlav­ně si na něj nevzpo­mí­nám), se poda­ří unik­nout s něko­li­ka dal­ší­mi pře­ži­vší­mi do luxus­ní­ho nákup­ní­ho cen­t­ra. Zde se sku­pin­ka, po vyře­še­ní něko­li­ka drob­ných nedo­ro­zu­mě­ní, zaba­ri­ká­du­je, zatím­co se zom­bie mno­ží pře­de dveř­mi.

Po něko­lik dal­ších týd­nů si cel­kem spo­ko­je­ně žijí, ostat­ně byd­let v luxus­ním super­mar­ke­tu kde je rázem všech­no zadar­mo může být cel­kem fajn, a chví­le­mi se zdá jako­by na zom­bie kolem úpl­ně zapo­mně­li, samo­zřej­mě občas se něja­ká dovnitř dosta­ne, ale přes­ná kul­ka do hla­vy ji zabi­je nadob­ro. Nakonec si však oby­va­te­lé super­mar­ke­tu uvě­do­mí, že takhle nelze pře­ží­vat věč­ně a roz­hod­nou se pro­ra­zit si ces­tu skrz zom­bie auto­bu­sy, dojet do pří­sta­vu a násled­ně odplout na opuš­tě­ný ost­rov, kde by (snad) žád­né zom­bie být nemě­ly. Jestli je ost­rov oprav­du opuš­tě­ný a jest­li někdo pře­ži­je do závě­reč­ných titul­ků už pro­zra­zo­vat nebu­du.

Úsvit mrtvých je tedy napros­to prů­měr­ný horor, i když ozna­če­ní horor není úpl­ně výstiž­né, pro­to­že si nevzpo­mí­nám na jedi­nou scé­nu kdy bych se lek­la nebo kdy bych se dokon­ce bála. Za zmín­ku sto­jí snad jen samot­né zom­bie, kte­ré jsou ide­ál­ní­mi fil­mo­vý­mi padou­chy, nic je nebo­lí, nema­jí žád­né city ani svě­do­mí a jdou za jedi­ným cílem: dostat vás. Navíc může­te v Úsvitu mrtvých zapo­me­nout na poma­lou kolé­ba­vou chůzi, kte­rou se dopo­sud fil­mo­vé zom­bie vyzna­čo­va­li, tihle nemrt­ví sprin­tu­jí, vyska­ku­jí a úcty­hod­ně boju­jí. Zajímavý je také pohled na jejich neu­stá­le se roz­klá­da­jí­cí těla. Celkem vza­to tedy Úsvitem mrtvých nic nezka­zí­te, pokud v tele­vi­zi nedá­va­jí nic ale­spoň zdán­li­vě lep­ší­ho a vy máte zrov­na neod­byt­nou nála­du na něja­ký film.

„Až v pekle nebu­de dost mís­ta, mrt­ví vyjdou na zem.“ Rozkládající se zom­bie pus­to­ší svět v rema­ku slav­né­ho fil­mu G.Romera z roku 1987. Bohužel to ale zda­le­ka není tako­vá zába­va, jak jsem dou­fa­la...

Photo © Universal Studios / Michael Gibson