Všichni umřou, jen já ne je celovečerním debutem režisérky Valeriji Gaj Germaniky v letošní tématické sekci Rusko v ženském rodě na MFF KV. Na filmu je určitě znát její zkušenost z několika předchozích dokumentů. Tento film je samozřejmě fikční a odehrává se na pozadí frustrace mladých lidí, než že by byla námětem konkrétní událost.
Zkoumá rebelii tří čtrnáctiletých dívek na moskevském předměstí. Při sledování vychází na povrch asociace s Mean Girls Marka Waterse, nejvíc se překrývá s Třináctkou, která víceméně reflektovala podobný problém změny životního stylu, prožitků a snů teenagerů dnešní doby. Všichni umřou, jen já ne je o to brutálnější, o kolik si dokážete představit stále netolerantní a nemodernizované rodinné vztahy v dnešním Rusku.
Jako každá rebelie, je i tahle založená na idealismu, nekonečném přátelství a nekritickém vnímání světa. I tentokrát je tedy kolize příběhu ve střetu ideálů s realitou. Realitou, která je na moskevské periferii plná sociální nejistoty, chudoby a ve světě teenagerů zrady, egocentrismu a závisti.
Přesto scénář filmu nevidí ruskou společnost katastroficky, je vidět posun v řešení problémů směrem ke svobodnému vyjádření. Všichni umřou, jen já ne dává cítit, že tíha k potřebě tolerance, po prožitcích, které do ruské společnosti určitě ze západu prorůstají, je teď téma aktuální a závažné. Film nepodsouvá jasné odpovědi, napáchané škody jsou již nezvratné a průvodní vzdor generačního konfliktu pokračuje.
Plnou pozornost si drama Všichni umřou, jen já ne získalo svojí syrovou kamerou, blízkým přístupem k hrdinkám a věrnou prací s prostředím. Dokumentární přístup se projevuje v co největším využívání exteriérů, autentických lokací. Nejatraktivnějším dílem filmu jsou skvělé výkony před kamerou všech tří neherců v hlavních rolích.
Film na diváka hází intenzivní emoce. Mezi problémy se sháněním alkoholu, diskuzemi o prvním sexu a kouřením cigaret je to hlavně o hádkách s rodiči, intimních zpovědích a sebemrzačení. Nestálost a psychická nevyzrálost postav samozřejmě jen zapadá do celého školního koloritu. Kde jsou na jedné straně ty mafiánské drsňačky z vyších tříd a v protipólu puťky, které stále neobjevily free cool in svět. Ten novodobý „ruský sen“.
Jiná věc je, že film nepřináší víc než generační pohled, který je společný mnoha jiným filmům, ale nic navíc. Pro samotný ruský film a kulturu jde samozřejmě o důležitou výpověď, ale stín svojí země nijak výrazně nepřekročí a zmizí s dalšími trendy, které s sebou čas přinese.
Na Všichni umřou, jen já ne se dívá dobře, jednoduše proto, že kromě ruštiny jako by vypadl z oka americkému nezávislému filmu. Jinak je to ale nečekaně kritický mladý film.
Naše hodnocení:
7
Podobné články
Všichni umřou, jen já ne
7. July 2009 - 16:19 — Michal Frýdl
Nejnovější komentáře