Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Ambiciózní scenárista a režisér Robert Sedláček střídá úspěšně filmové žánry. Po debutovém psychologickém thrilleru Pravidla lži loni divákům představil komediálně laděné Muže v říji a jeho současná novinky Největší z Čechů by se dala označit za hraný dokument s autobiografickými inspiračními prvky. Cesta k jeho realizaci přitom vedla přes odmítnutí minimálně dvou původně plánovaných celovečerních projektů, ale naštěstí tato skutečnost jejich tvůrce přivedla k nápadu natočit o tom všem film, který tak ospravedlní i svůj nízký rozpočet a formální i obsahový nezávislý status. Jaroslav Plesl tedy ztvárnil režiséra, který neuspěje u komise Státního fondu pro podporu a rozvoj kinematografie a nedostane grant na svůj vysněný umělecký počin. Společně se svojí producentkou (Simonou Babčákovou) ale vzápětí vezmou za vděk alespoň dokumentem, který jim nabídne ředitel agentury Dobrý den z Pelhřimova (Igor Bareš), jež si přeje natočit osobní příběhy a výpovědi tuzemských borců, kteří se zapsali nejrůznějšími výkony do České knihy rekordů. A tak malý štáb, čítající ještě psychicky labilního kameramana (Jiří Vyorálek) a začínající zvukařku (Johana Šcarcová) brázdí po českých luzích a hájích a filmuje podivíny, kteří dosáhli zápisu rekordů v provádění nejroztodivnější disciplín. V průběhu jejich putování ale sami zjišťují, že podobně vykořeněnými existencemi jsou i oni sami se svými často malichernými problémy a komplexy.Sedláčkův film je dvojlomný v řadě ohledů. Jednak je částečně zakotven v realitě (např. opravdová objednávka pelhřimovské agentury Dobrý den umožnila vůbec vznik tohoto filmu; nebo někteří z rekordmanů vystupují sami za sebe, zatímco jiné zastoupili herci jako třeba Marek Taclík, David Švehlík, Igor Chmela), druhak nastavuje pomyslné zrcadlo samotnému jeho tvůrci (u Plesovy postavy režiséra bychom v některých artikulovaných názorech či chování mohli hledat paralely s vlastní Sedláčkovou zkušeností) a filmařské profesi jako takové (vztahové situace mezi členy štábu jsou bezesporu odpozorovanými zážitky nebo alespoň jsou inspirovány některými historkami, kterých v tomto oboru je vždycky dost pro pobavení). Fór je v tom, že Sedláček tak nemusí nic předstírat, jeho snímek je civilní nejen díky propojení reálných osobností a herců, ale především kvůli dobře napsaným a předvedeným hláškám, kde si jejich autor nebere skutečně žádné servítky z nikoho a ničeho. Po této stránce lze Největšího z Čechů označit jako vyloženě autorské dílo. Na paškál tak bere, jak neschopné grantové úředníky (jednoho z nich si mimochodem vystřihl i režisér Jan Hřebejk a těžko říct, jestli jeho obsazení nelze zároveň chápat i jako Sedláčkův komentář k samotným Hřebejkovým filmům, které zpravidla u komise Fondu uspějí), tak i sponzory (jejich reálné produkty se ve snímku objevují a ne vždy v pozitivním světle), a nakonec i vlastní rekordmany a členy filmového štábu. Ale právě v jeho přístupu k nim, nazírání na ně a jejich konání, nemusí být vždy a všem jasné, jestli je mají brát vážně, nebo jde o pouhý Sedláčkův ironický pošklebek. I přesto však odzbrojující upřímnost, se kterou se Sedláček pouští do pozorování české národní povahy a poukazování morálních či jiných slabin jedinců i naší společnosti, je ozdravujícím způsobem podvratná. Troufnu si dokonce tvrdit, že v polistopadové domácí kinematografii je něco podobného výjimečné. Otázka ovšem je, jestli většinu těchto jemných nuancí ve vyprávění divák, z kinosálů zvyklý na přece jenom přístupnější formu sdělení, odečte. Setkal jsem se totiž se zdaleka ne ojedinělým názorem, který Největšího z Čechů hodnotí jako banální hříčku, ve které je humor spíše skrytý a značně sarkastický, než aby působil očistně a jaksi přirozeně spontánně. Ano, Troškovu laťku Sedláček hravě přeskočil, a proto recepce jeho díla nemusí nutně vždy končit jednoznačným porozuměním. O to víc si je třeba považovat odvahy, se kterou se Sedláček pustil do tohoto tématu, ačkoliv musel předem dobře vědět, že jeho výsledek, myšleno včetně dějové pointy, je hodně hořká a tak trochu alibistická. Nakonec ale z této trochu nouzové situace dokázal vytvořit výhodu, která pořád nabízí dost silné a aktuální sdělení, jehož kontextový přesah ocení ti, kteří umí odečítat i mezi záběry, přesně v duchu Holanova tvrzení: Jak velkou lžíci máš, tolik nabereš.
(4,91 z 5)