Bruce Willis natočil filmy kvalitní a populární (jako třeba první dva díly Smrtonosné pasti), snímky, v nichž překvapil neobvyklou hereckou polohou (Šestý smysl), tituly, které mne nezaujaly, kdežto širokou veřejnost ano (Vyvolený), a nakonec i takové produkty, u nichž se udál pravý opak (chladně přijaté Slzy slunce). Přestože se tento sympatický plešatý herec proslavil zejména rolemi akčních hrdinů, kteří se ocitli ve špatný čas na špatném místě (i když… to by spíše sedělo na ty teroristy), jeho poměrně dlouhá filmografie čítá jen minimum vyloženě zpackaných „zakázek“. Filmy, který by selhaly jak u diváků, tak u kritiků – ty jsou Willisovi vlastní jen ve výjimečných případech.
A upřímně řečeno… ačkoliv jeho nejnovější snímek nepostrádá poměrně slušivý obal (povedené 3D titulky, lehký videoklipový nádech) a disponuje i několika málo povedenými nápady („Molotow cocktail’s party“), musím udělat to, co se mi jako pravověrnému příznivci kamenných ksichtů a suchých hlášek dělá jen velmi obtížně. Přemalovat růžový pokoj a rychle vyložit karty.
Snímek Rukojmí se člení mezi ty nejatypičtější „willisovky“ a já jsem nesmírně vděčný za to, že jsem se na ni nevypravil ihned, ale se skoro dvouměsíčním zpožděním. Všem divákům, kteří ji zhlédli přede mnou, z celého srdce děkuji (což se vztahuje asi jen na lidi z mého okolí, protože jak tak koukám na csfd.cz, tak se najdou i tací, co v tomto díle spatřili plnohodnotné sugestivní drama). Stejně tak se klaním všem kritikům, kteří se s tímto počinem nepárali a odpravili jej do přihrádky „nevyhovující“ (Filmpub, Tiscali). Nebýt totiž jejich veřejně ventilovaných názorů, zajisté bych už nyní přemazával kazety s McClaneovými vánočními svátky.
Zkrátka - na nového „Willise“ jsem se šel od počátku s přesvědčením, že mě může jedině překvapit.
A to…
- chvilka napětí -
…se nakonec nestalo.
Willis, ač svým způsobem zklamal, vlastně nepřekvapil. Film skončil a já si řekl: „Hmmm, pisálkové měli pravdu.“ Žádná sprostá slova a mlácení hlavou do stolu. Prostě pohoda, klídek, tabáček…
Z hlediska příběhu nepřináší Rukojmí nic nového. Dá se říci, že je vlastně jakýmsi slepencem Gibsonova Výkupného, Fincherova Úkrytu a nakonec Jacksonova Vyjednavače (a to se týká nejenom „barevnosti“ příběhu, ale i nápadů do děje vklíněných).
Hlavní hrdina Jeff Talley (Bruce Willis) pracoval několik let u los-angeleských Swatů jako úspěšný vyjednavač. Omráčen neblahou zkušeností z posledního případu, kdy zavinil smrt malého dítěte, přijímá místo policejního šéfa v idylickém městečku Bristo Camino. Mírumilovná oblast, kde nejzávažnějším přestupkem je znečišťování životního prostředí a mírné překročení povolené rychlosti, naskýtá Talleymu dostatečně vyhovující útočiště.
Ovšem ne na dlouho.
„Rok poté“ se ve městečku objevuje trojice násilnických mladíků. A ti se s ničím nepářou – jakmile jim cestu zkříží luxusní vozidlo, ihned se vydávají po jeho stopách. Rodinný jeep je zavede až k branám luxusní vily.
A právě tady se zrodí ďábelský plán, který je střelhbitě a s tragickými následky zrealizován. Mladíci se vloupají do vily, nechtěně přitom zabijí „zvědavou“ policistku, a aby měli jistotu, že se z vily dostanou živí, pojistí se trojicí rukojmích (majitel domu + dvě jeho ratolesti).
Co se bude dít dál, asi nemusím prozrazovat.
Řečeno pěti slovy: Jeff Talley bude muset zpátky!
Rukojmí je vším možným, jen ne thrillerem, který by byl v celé své délce jednoznačně specifický a pomyslným složením homogenní. Francouzský režisér Florent Emilio Siri (Vosí hnízdo) si ve svém zámořském debutu počíná velmi nejistě, a přestože mu nechybí notná dávka obrazové invence a schopnost zobrazit „stokrát viděné“ poněkud jinak (viz závěrečná scéna v plamenech), bezednou propastí se mu stává široká žánrová rozličnost. Siri jako by nevěděl, co chce vlastně natočit. Je to drama? Thriller? Nebo snad akce?
Siri je jako Pavel Nedvěd. Svou nerozhodností jen brnká na nervy přihlížejícím divákům. Chvilku taktuje tak, podruhé zas onak. Několik minut se snímek tváří tak, jako kdyby byl natočen na smirkový papír, o chvíli později se z něj stává x-krát naservírované rodinné drama (rozhádané manželství, otec kontra dcera) a jako třetí přichází na řadu rádoby realistický thriller (po němž následuje opět psychologické drama, aby to ke konci mohlo vyústit v nelogickou akční řež). Nutno však zmínit - ne vše je zaviněno režisérem. Nemalý podíl má na tomto výsledku i samotný scénárista.
Jeho 
dílo je nejenom plné nelogičností a dost nepravděpodobných událostí (kluk si běhá po domě a nikdo jej nepostrádá, Jeffova bezohlednost v souvislosti s injekcí – i když je podmíněna patovou situací se zajatou rodinou, hlavní záporák, který se v závěru mění v nepřemožitelného „ptáka ohniváka“ a vůbec celková vyhrocenost – včetně westernového finiše), ale také prosté určitého spádu a alespoň minimálního napětí. Tyto nedostatky lze přičíst na vrub celkovému komornímu pojetí. Tedy alespoň částečně. Rukojmí nenabízí bujné exploze a vzduchem brázdící hejna splašených kulek, ale naopak – film sází na dialogy a na rychlostní stupeň číslo dvě. Díky této akční strohosti působí snímek poněkud „obnaženě“ a divákovi tak naskýtá nemalý prostor na to, aby mohl více hloubat nad jednotlivými pasážemi (a zároveň sledovat čas na hodinkách).
To vše hraje proti Willisovi. Pomalu plynoucí děj, absence „bum, bum, prásk“ sekvencí a nakonec i samotná postava Jeffa Taleyho. Willis se pokouší hrát zdrceného lidského jedince a v prvé řadě pak trojrozměrného hrdinu. Nečekejte žádné typické úšklebky a nadsazené komentáře ve stylu „Devět milionů teroristů a já zabiju zrovna toho, co má menší nohy než moje sestra“ – tím spíše se dočkáte nepřesvědčivého ustrašeného výrazu, podivné práce s obličejovou mimikou a také neúčinné „hry na pláč“. Jak už bylo napsáno ve větě předešlé – Willis se pokouší hrát. A to je ta zásadní chyba.
Abych však jenom nekritizoval, ne vše se honosí vizitkou „průměrné“ či „podprůměrné“. Minimálně jedna osoba si „svůj odstavec chvály“ zaslouží. A tou je čtyřiadvacetiletý Ben Foster (Kat, Odpočívej v pokoji) a jeho postava psychopatického Marse. Fosterova kreatura je na daném prostoru maximální – dokonale slizká a absolutně odporná. Prostě hovado (omlouvám se za ten výraz, ale výstižnější mě nenapadá). Ani si nepamatuji, kdy jsem k někomu choval tak velkou antipatii…
Toť společně s úvodními titulky jeden z mála pozitivů.
A nyní závěrem…
Rukojmí je v pravdě podivný kousek. Na Willise netypicky střídmý, na režiséra Vosího hnízda podezřele tichý a na můj vkus až příliš syrový a „zmatený“ (co se usedlosti v žánru týče). Předchozí odstavce vás dost možná vyděsily, ale vězte, že to může mít jen pozitivní dopad. Minimálně jsem vás připravil na pravděpodobný výsledek a maximálně…
A maximálně vás mohu nasrat.
To když se vám bude Rukojmí líbit.
