Poslední večery na Zemi (Long Day´s Journey Into Night) – Recenze – 80%

Už pozo­ru­hod­ný debut čín­ské­ho reži­sé­ra Gana Biho s názvem Kaili Blues byl doce­la sil­nou inte­lek­tu­ál­ní kávou a umě­lec­kou potra­vou pro nároč­né divá­ky. Melancholickou a elip­tic­ky vyprá­vě­nou medi­ta­ci o cyk­lič­nos­ti času pojal teh­dy tepr­ve šest­a­dva­ce­ti­le­tý reži­sér jako pří­běh na pome­zí snu, vzpo­mín­ky a halu­ci­na­ce, kte­rá vrcho­li­la více než čty­ři­ce­ti­mi­nu­to­vou scé­nou nato­če­nou v jedi­ném zábě­ru, ode­hrá­va­jí­cím se v kon­tras­tu se zbyt­kem fil­mu v reál­ném čase. Na sní­mek, s nímž vyhrál v roce 2015 dvě ceny na fes­ti­va­lu ve švý­car­ském Locarnu, Gan Bi nava­zu­je s magic­kým a ima­gi­na­tiv­ním poči­nem Poslední veče­ry na Zemi, kte­rý ten­to­krát puto­val už rov­nou do Cannes.

Premiéru fil­mu v čín­ských kinech dopro­vá­ze­la lsti­vá medi­ál­ní kam­paň, láka­jí­cí divá­ky na roman­tic­kou kome­dii. Ti násled­ně opouš­tě­li kinosá­ly roz­ča­ro­vá­ni až pobou­ře­ni a návštěv­nost fil­mu opadla po úspěš­ném rake­to­vém star­tu ze dne na den o 96 pro­cent. Upřímně není pří­liš divu – film Poslední veče­ry na Zemi své­ho reži­sé­ra neza­pře, vyža­du­je divá­ka pře­mýš­li­vé­ho, odpo­ča­té­ho a vní­ma­vé­ho a ozna­čit jej za roman­tic­kou kome­dii je více než zavá­dě­jí­cí. Ve sku­teč­nos­ti jde o poma­lé neo-noir dra­ma s prv­ky magic­ké­ho rea­lis­mu, naklá­da­jí­cí s dějo­vý­mi i časo­vý­mi lini­e­mi a stře­tem sku­teč­né­ho svě­ta se sno­vý­mi výje­vy takřka abs­trakt­ně, a kte­ré jeho reži­sér, jenž je záro­veň bás­ní­kem, pojí­má do jis­té míry jako obra­zo­vou poezii. Je to podob­ně éte­ric­ké a atmo­sfé­ric­ké (leč emo­ci­o­nál­ně umír­ně­něj­ší) jako někte­ré sub­til­něj­ší sním­ky Wong Kar-Waie (Stvořeni pro lás­ku) nebo Apichatponga Weerasethakula (Láska z Khon Kaen), ale je to čarov­něj­ší, vizu­ál­ně opoj­něj­ší a cel­ko­vě půso­bi­věj­ší.

Příběh o muži, kte­rý po úmr­tí své­ho otce vzpo­mí­ná i na smrt své­ho dáv­né­ho pří­te­le a na ženu, kte­rou kdy­si milo­val, ale kte­rá zmi­ze­la nezná­mo kam, a pak se ji na zákla­dě foto­gra­fie nale­ze­né ve sta­rých hodi­nách roz­hod­ne vyhle­dat, při své zdán­li­vé jed­no­du­chos­ti roz­hod­ně nic divá­ko­vi neu­snad­ňu­je. Ze začát­ku dá doce­la prá­ci vyznat se v jed­not­li­vých posta­vách, jejich zámě­rech a časo­vých rovi­nách, mezi nimiž sní­mek v dopro­vo­du komen­tá­ře nespo­leh­li­vé­ho vypra­vě­če kaž­dou chví­li pře­ska­ku­je. Pátrání hlav­ní­ho hrdi­ny je tak pro­po­je­no s jeho vzpo­mí­ná­ním, při­čemž tyto prcha­vé toul­ky do minu­los­ti slou­ží mnoh­dy k zamyš­le­ní nad pomí­ji­vos­tí a nestá­los­tí času a k pole­mi­zo­vá­ní o tom, zda sle­du­je­me útrž­ky dáv­né rea­li­ty či při­bar­ve­né sny, sku­teč­nos­tí pod­po­ře­né, leč přes­to fik­tiv­ní.

Gan Bi si v kaž­dém zábě­ru dává načas a nechá­vá kaž­dé myš­len­ce dosta­tek pro­sto­ru, při­čemž čas­to vyprá­ví obra­zem a zapl­ňu­je film vizu­ál­ní­mi sym­bo­ly, jem­ný­mi aso­ci­a­ce­mi i opa­ku­jí­cí­mi se moti­vy, jež upo­mí­na­jí na kon­krét­ní již dří­ve vyřče­ná poe­tic­ká moud­ra a klí­čo­vé ele­men­ty urči­tých dia­lo­gů, z nich má kaž­dý ve fil­mu svůj význam a své mís­to. Skrze řadu prv­ků sní­mek sva­zu­je se svým debu­tem, ať už jde o zábě­ry na hodi­ny, jejichž ručič­ky se buď zasta­vi­ly, nebo se pohy­bu­jí v opač­ném smě­ru, zasa­ze­ní čás­ti děje do pro­vinč­ní­ho měs­ta Kaili či tema­ti­zo­vá­ní ply­nu­tí času, jenž se v obou fil­mech cho­vá pod­le vlast­ních pra­vi­del. Kompozičně pro­myš­le­ným a pre­ciz­ně vysta­vě­ným zábě­rům dává život uhran­či­vá kame­ra, libu­jí­cí si ve sní­má­ní přes nej­růz­něj­ší odra­zy a v kon­tras­tu špi­na­vých ulic a omše­lých polo­roz­pad­lých budov s neo­no­vou este­ti­kou.

První zhru­ba hodi­na a čtvrt kaž­do­pád­ně může po jis­té době kvů­li své­mu roz­vol­ně­né­mu tem­pu a úspor­né­mu dáv­ko­vá­ní infor­ma­cí na divá­ka zapů­so­bit znač­ně utlu­mu­jí­cím, až uspá­va­cím dojmem. To nicmé­ně napra­ví vta­hu­jí­cí závě­reč­ná scé­na fil­mu, kte­rá má téměř hodi­nu, opět je nato­če­ná v jed­nom dlou­hém zábě­ru a na roz­díl od zbyt­ku sním­ku je navíc ve 3D. Gan Bi v ní roze­hrá­vá hyp­no­tic­kou jízdu napříč pro­sto­rem a časem, nechá­vá hlav­ní­ho hrdi­nu blou­dit po roz­měr­ných loka­cích a pozvol­na se pro­pa­dat do růz­ných úrov­ní rea­li­ty, v nichž hra­je roli nároč­ná cho­re­o­gra­fie obsa­hu­jí­cí i něko­lik ris­kant­ních momen­tů, jimiž je tře­ba úspěš­ný kuleč­ní­ko­vý šťouch či spe­ci­fic­kým způ­so­bem se vyví­je­jí­cí par­tie ping-pongu, a slo­ži­tá jíz­da kame­ry, nevá­ha­jí­cí odpou­tat se v urči­tých oka­mži­cích od země a chví­li levi­to­vat.

Promyšlená struk­tu­ra vyprá­vě­ní, uvo­ze­ná vel­mi nechro­no­lo­gic­ky a frag­men­tár­ně a nao­pak zakon­če­ná táh­lým line­ár­ním zábě­rem bez jedi­né­ho stři­hu, nicmé­ně nikdy neslou­ží for­mál­ním exhi­bi­cím, ale čis­tě jen pří­bě­hu a téma­tům pří­tom­ným ve fil­mu, kte­rý i přes svou veš­ke­rou obra­zo­vou výji­meč­nost a takřka vizi­o­nář­ský pří­stup k fil­mo­vé­mu médiu půso­bí vlast­ně skrom­ně a neo­ká­za­le. Sledovat Poslední veče­ry na Zemi je však nároč­nou dis­ci­plí­nou, jenž patr­ně nebu­de pro kaž­dé­ho tím pra­vým oře­cho­vým, a kte­rá může zafun­go­vat i jako omam­ná zážit­ko­vá kine­ma­to­gra­fie pro fil­mo­vé labužníky-intelektuály, i jako test divác­ké výdr­že.