Film vypráví dramatický příběh milujícího otce Michala (Milan Ondrík), jehož život rozvrátí jediná tragická chyba. Otřese jeho šťastným manželstvím a zanechá ho zcela osamělého. Přes hrozbu vězení a s nesnesitelným pocitem viny se snaží znovu získat důvěru své ženy Zuzany (Dominika Morávková) a zachránit lásku, která je navzdory bolesti stále spojuje. Když zjistí, že skutečný původ tragédie se skrývá hluboko v architektuře lidské mysli, začíná se rýsovat křehká cesta ke smíření. Dokáže ale jejich láska unést i tak velké selhání?
Na letošním Benátském filmovém festivalu byl uveden v rámci prestižní sekce Orizzonti, která se zaměřuje na experimentální a inovativní přístupy k filmovému vyprávění, Slovensko jej poté vysílá na Oscary jakožto zástupce za letošní rok v rámci boje o nominaci v kategorii Nejlepší mezinárodní film. Film Otec režisérky a scenáristky Terezy Nvotové předchází výrazná pověst, přesto je pravděpodobné, že mnohé zasáhne. Příběh o otci, který z nedbalosti zapříčiní smrt své dvouleté dcery, je inspirován skutečnými událostmi, Nvotová spolu se spoluscenáristou Dušanem Budzakem (podobnou tragédii jako ve filmu zažil jeho blízký přítel, se kterým Budzak následně prožil veškeré následky) provedla řadu rešerší, dle samotných tvůrců poté není Otec pouze filmem o tragédii, ale také o lásce, pochopení, odpuštění a soucitu. Pro mnohé nejspíše bude samotné téma příliš citlivé a nepříjemné, byla by ovšem škoda tento film ignorovat. Jedná se totiž pravděpodobně o jeden z nejlepších slovenských filmů uplynulých let.
Film je zpracován pomocí pouze několika táhlých záběrů, které jsou pospojované „neviditelným“ střihem. Nvotová prohlásila, že je pro ní filmový jazyk stejně důležitý jako ústřední příběh, obdivuhodnější je kamera ještě při odhalení, že se jedná o celovečerní debut polského kameramana Adama Suzina. Film se postupně stává vtahujícím nejen díky příběhu, ale také skrze audiovizuální formu. Podobných projektů nevzniká jako na běžícím páse, sugestivní přístup k vyprávění poté má svou sílu. Otec se díky tomu stává skutečně intenzivní a působí i skrze audiovizuál jako sofistikované filmové dílo. Takové, ke kterému jde jistě mít své výhrady, odvážnou vizuální formou, která po celou dobu nezačne být únavná, si film snadno získává své sympatie. O to větší v rámci přístupu k samotnému tématu.
Počáteční expozicí si film dává na čas v tom, aby tragické události dodal potřebný kontext. Problém není v tom, že by byla Dominika zanedbané či nemilované dítě, naopak se jedná o dítě se slušným rodinným zázemím a očividně milujícími rodiči. Den začíná slibně, do školky veze dcerku výjimečně otec Michal v podání Milana Ondríka, který se následně ihned vydává do zaměstnání, aby v ní prožil poměrně náročný den. A pak se ukáže, že i když si jasně pamatuje, že dceru do školky odvezl, jeho žena Zuzana v podání Dominiky Morávkové jí následně nemůže ve školce vyzvednout, protože se v ní nenachází. Michal zpanikaří a rychle se vydává do svého auta, už je nicméně pozdě. Následky tragédie tak okamžitě vyvolávají spousty otázek, konfrontace s veřejností, především totální zhroucení Michala, jehož první slova po nalezení mrtvé Dominiky jsou následující: „Já jí zabil!“ Kde se ovšem stala chyba?
Právě zde se objevuje ukázka toho, jak Nvotová a Budzak zodpovědně přistupují k potřebným rešerším. Nepřímou zodpovědnost za smrt dítěte může každý odsoudit, pravdou nicméně zůstává, že se něco takového může stát každému, jedná se o takzvaný syndrom zapomenutého dítěte. Na syndrom zapomenutého dítěte AKA Fatal Distraction se zaměřil novinář Gene Weingarten, který za článek o tomto psychologickém jevu v roce 2010 získal Pullitzerovu cenu. Lidská mysl jednoduše funguje jako stroj a ten se občas může seknout a nadělat zásadní chyby. Otec tak není filmem, který by spoléhal na to, že Michala v první řadě zbaví viny. V Otci nejde o to, zda je Michal vinen, spíše o to, jak moc je vinen. Seriálový hit Adolescent tak možná Otec připomene formou, vůbec se ovšem nejedná o kriminální příběh. Blíž má Otec spíše k psychologickému dramatu.
Síla Otce tkví v tom, jak je nečernobílý, nebojí se vyjadřovat k věcem, které mnozí snadno odsoudí, zároveň bude pro mnohé snadné se do příběhu vcítit. Za pochodu se mohou klást otázky o tom, co to znamená být dobrým rodičem, jak moc vlastně může člověk cítit zodpovědnost za to, že jeho mozek „vypne“, zda je vůbec možné jít dál a naučit se s něčím takovým žít. Emoce poté dolují především silně autenticky působící herecké výkony, kdy by Milanu Ondríkovi i Dominice Morávkové hned člověk uvěřil, že jim umřelo skutečné dítě a kamera jen následně zaznamenává jejich reakce na jejich osobní tragickou událost. Především Ondrík se při prvotní konfrontaci s realitou projevuje až děsivě realisticky, zajistí tak to, že je těžké se od filmu odtrhnout. Dominika Morávková mu zdatně sekunduje, scénáři se poté následně daří dodávat odlišné pohledy na danou situaci a nenutí k názorovým unáhlením. Komplexní téma si žádá komplexní přístup, na ten také dochází.
I díky zmíněné kameře a jejím vyhráváním s prostorem nikdy nepůsobí vyprávění strnule, práce s táhlými záběry je označit za sofistikovanou, především v rámci vyhrávání s prostorem. Muselo to dát strašný kus práce, který je naštěstí ve výsledku prokazatelně vidět. Je to film s čitelnou režijní vizí, kdy dlouhé záběry pouze přispívají tomu dostat se do nitra titulní postavy, kamera do velké míry vypovídá o jeho duševním rozpoložení. Svou funkci poté plní také atmosférická hudba Jonatana Pjoni Pastirčáka. Emoce ženou film kupředu, do jisté míry poté moc nezávisí na tom, jak dopadne nevyhnutelný soud, protože takový či makový výsledek stejně Dominiku mezi živé nevrátí. Stěžejní je tak skutečně sledovat postupnou snahu Michala tak nějak žít se sebou samým, žít především pro lásku ke své ženě, byť smrt jejich dcery nevyhnutelně jejich vztah narušila.
Síla filmu tkví v tom, že nikdy nepůsobí vyloženě nepřesvědčivě, především v těch momentech, které dokáží snadno vypovídat o tom, jak je schopná být společnost neempatická a někdy i vyloženě krutá. A že pro mnohé bude Michal vrah, ať už názor široké veřejnosti na celou situaci bude jakýkoliv. Svým vyzněním se jedná o nesmírně důležitý film, důkazem může být i prohlášení tvůrců, kteří se vyjadřují k tomu, že jim film dodal k podobným případům zcela nový pohled a na muže, který byl hlavní inspirací pro postavu Michala, mění po letech názor. Bylo by naivní se domnívat, že Otec nějak dokáže stmelit společnost a všichni se hned budou na ústřední případ koukat stejně, své přednosti ovšem Otec bezpochyby má. A to nejen formou přístupu k vyprávění, ale i audiovizuální formu. Vzhledem k snadno srozumitelnému mezinárodnímu tématu a výtečné audiovizuální formě by se Otci oscarová nominace přála poměrně snadno.
Otec je film, který i přes svou tragickou premisu dokáže zaujmout nejen příběhem, ale i formou a hereckými výkony. Tereza Nvotová nabízí citlivý, nečernobílý pohled na vinu, zodpovědnost a soucit, divák se snadno vcítí do ústředních postav a jejich vnímání podobně tragické události. Film působí autenticky, sugestivně a zároveň vybízí k hlubší reflexi o tom, co znamená být dobrým rodičem, jak zvládat osobní ztrátu a jak se společnost staví k tragickým událostem, někdy s nulovým soucitem a vyloženou neochotou utřídit si základní souvislosti a fakta. Díky kombinaci silného psychologického jádra a precizní audiovizuální formy se Otec řadí mezi nejvýraznější slovenské snímky posledních let a zaslouží si pozornost i na mezinárodní scéně. Těžko říct, jak moc velkou šanci reálně má na nadcházejících Oscarech, nominace se nicméně přeje poměrně snadno. Především i díky tématu s poměrně snadným mezinárodním přesahem. A především tématu, které si zaslouží větší pozornost...
