#1933: Nemo: Srdce z ledu - 85 %

Už sem to zmi­ňo­val něko­li­krát, ale klid­ně to zmí­ním ješ­tě jed­nou. Alan Moore je mým nej­ob­lí­be­něj­ším komik­so­vým sce­náris­tou. Jeho komiksy zbož­ňu­ji, i když je zřej­mé, že v sou­čas­né době už to není ten, kdo urču­je tren­dy v komik­su, na to se moc roz­kmo­t­řil s vel­ký­mi vyda­va­te­li a na to je moc vel­ký samo­rost a moc vel­ký podi­vín. Nic to nemě­ní na tom, že jsem nad­šen sle­do­val, že se na našem trhu obje­vil dal­ší jeho komiks. Nakladatelství Argo pat­ří dík, že komiksy „Nemo: Heart of Ice“, „Nemo: The Roses of Berlin“ a „Nemo: River of Ghosts“ vyda­lo, navíc v jed­né jedi­né sebra­né kni­ze - pře­ce jen je to uza­vře­ný pří­běh, tak­že je jen dob­ře, že ho tu máme najed­nou. Ale i když je to pří­běh uza­vře­ný, jsem si jis­tý, že ani Moorovi fan­do­vé z něj nebu­dou vylo­že­ně nad­še­ní. Já si však nemůžu pomoct, mě pří­běh v kni­ze „Nemo: Srdce z ledu“ pros­tě bavil, je to tak nějak to, co od „Ligy výji­meč­ných“, respek­ti­ve komik­su ve stej­ném duchu oče­ká­vá­te.

Sbírka „Nemo: Srdce z ledu“ nevy­prá­ví o Lize výji­meč­ných, ale o kapi­tá­no­vu Nemovi. Nikoli tom původ­ním, ale o jeho dce­ři, kte­rá na sebe vza­la stej­ný titul a kte­rá se pro­sla­vi­la stej­ně jako její otec, tedy pře­de­vším nechval­ně jako pirát­ka. Sledujeme ji ve třech eta­pách její­ho živo­ta, kte­ré by se dali shr­nout tím, jakou roli zde má. V pod­sta­tě se jed­ná o násle­du­jí­cí - dce­ra, mat­ka a bába. Zároveň se jed­ná o obdo­bí, kte­rá by se dala ozna­čit jako mezi­vá­leč­né, váleč­né a pová­leč­né, i když tak jed­no­du­ché to také není. V prv­ním pří­bě­hu zásad­ní roli hra­je lovecraf­tov­ské vní­má­ní svě­ta. Druhý pří­běh se zamě­řu­je na nacis­mus, tře­tí pří­běh ale má něco z obje­vů kon­ce 19. sto­le­tí, jako kdy­by se i v nověj­ším obdo­bí Moore vra­cel více do minu­los­ti, i když je zde samo­zřej­mě pro­vá­zá­ní s nacis­mem, nemluvě o tom, že je tahle kapi­to­la hod­ně sci-fi. Ale to jsou vlast­ně všech­ny, pro­to­že sám Nautilus je nesku­teč­ná tech­no­lo­gie.

Všechny tři pří­běhy mají i jed­nu linii, kte­rá je pro ně spo­leč­ná. Jedná se vlast­ně o boj... jed­né ženy pro­ti dru­hé. Nejde ani říct, že by se jed­na­lo o boj dob­ra se zlem, pro­to­že tak jed­no­du­ché to pros­tě není, Janni Dakkar ali­as nový Kapitán Nemo, není zrov­na milou ženou, kte­rá by byla na kaž­dé­ho hod­ná a kaž­dé­mu se zamlou­va­la. To je na ní však prá­vě to zají­ma­vé. A ona zís­ká­vá Nemesis v podo­bě krá­lov­ny Ayeshi. V prv­ním pří­bě­hu se jí posta­ví do ces­ty, ve dru­hém se s ní vypo­řá­dá, aby ve tře­tím Nemo zjis­ti­la, že to až tak jed­no­du­ché nebu­de. Ten pří­běh sám není špat­ný, ale není ani vylo­že­ně skvě­lý. Má své vel­mi dob­ré momen­ty, kte­ré vychá­ze­jí pře­de­vším z toho, že Alan Moore má stá­le nesku­teč­ně načte­no a vyu­ží­vá to k tomu, aby se na kaž­dé strán­ce obje­vil něja­ký odkaz na něco... pře­de­vším film nebo kni­hu. A ten film se ta pro­mí­tá sku­teč­ně krás­ně. Hlavně jak byla záplet­ka vysta­vě­na kolem fil­mu „Metropolis“, to bylo sku­teč­ně úchvat­né.

Ona ta úchvat­nost mís­ty vychá­zí i pře­de­vším z toho, jak Kevin O’Neill kres­lil kaž­dý panel, pře­de­vším pak pane­ly téměř dvou­strán­ko­vé, kte­ré sku­teč­ně sto­jí za pozor­nost. Tam se vyřá­dil nesku­teč­ně a já se vůbec nedi­vím, že těmhle dvě­ma ta spo­lu­prá­ce tak skvě­le fun­gu­je. Alan Moore se ten­to­krát držel poměr­ně pra­vi­del­ných roz­vr­že­ní strá­nek, kte­ré jako kdy­by vždy mělo vést k tomu, aby nás Kevin O’Neill doslo­va osl­nil něja­kou úchvat­nou kresbou. A to se mu daří. Ať kres­lí coko­li, zachy­cu­je to s tou správ­nou atmo­sfé­rou. I jeho lovecraf­tov­ské Hory šílen­ství jsou úžas­né, stej­ně jako měs­to duchů nebo nacis­tic­ké měs­to. Místy mi pada­la bra­da. Chtělo by se sko­ro říct, že ten­to­krát je to kres­líř, kdo má navrch nad sce­náris­tou, ale na tom hra­vém scé­ná­ři je straš­ně vidět, že dával kres­lí­řo­vi pro­stor a že se spí­še sta­ho­val do poza­dí, pokud se Kevin mohl roz­mách­nout. A roz­máchl se sku­teč­ně skvě­le. Za mě skvě­lý komiks!