#1933: Nemo: Srdce z ledu - 85 %

Kresba: Kevin O'Neill

Už sem to zmiňoval několikrát, ale klidně to zmíním ještě jednou. Alan Moore je mým nejoblíbenějším komiksovým scenáristou. Jeho komiksy zbožňuji, i když je zřejmé, že v současné době už to není ten, kdo určuje trendy v komiksu, na to se moc rozkmotřil s velkými vydavateli a na to je moc velký samorost a moc velký podivín. Nic to nemění na tom, že jsem nadšen sledoval, že se na našem trhu objevil další jeho komiks. Nakladatelství Argo patří dík, že komiksy "Nemo: Heart of Ice", "Nemo: The Roses of Berlin" a "Nemo: River of Ghosts" vydalo, navíc v jedné jediné sebrané knize - přece jen je to uzavřený příběh, takže je jen dobře, že ho tu máme najednou. Ale i když je to příběh uzavřený, jsem si jistý, že ani Moorovi fandové z něj nebudou vyloženě nadšení. Já si však nemůžu pomoct, mě příběh v knize "Nemo: Srdce z ledu" prostě bavil, je to tak nějak to, co od "Ligy výjimečných", respektive komiksu ve stejném duchu očekáváte.

Sbírka "Nemo: Srdce z ledu" nevypráví o Lize výjimečných, ale o kapitánovu Nemovi. Nikoli tom původním, ale o jeho dceři, která na sebe vzala stejný titul a která se proslavila stejně jako její otec, tedy především nechvalně jako pirátka. Sledujeme ji ve třech etapách jejího života, které by se dali shrnout tím, jakou roli zde má. V podstatě se jedná o následující - dcera, matka a bába. Zároveň se jedná o období, která by se dala označit jako meziválečné, válečné a poválečné, i když tak jednoduché to také není. V prvním příběhu zásadní roli hraje lovecraftovské vnímání světa. Druhý příběh se zaměřuje na nacismus, třetí příběh ale má něco z objevů konce 19. století, jako kdyby se i v novějším období Moore vracel více do minulosti, i když je zde samozřejmě provázání s nacismem, nemluvě o tom, že je tahle kapitola hodně sci-fi. Ale to jsou vlastně všechny, protože sám Nautilus je neskutečná technologie.

Všechny tři příběhy mají i jednu linii, která je pro ně společná. Jedná se vlastně o boj... jedné ženy proti druhé. Nejde ani říct, že by se jednalo o boj dobra se zlem, protože tak jednoduché to prostě není, Janni Dakkar alias nový Kapitán Nemo, není zrovna milou ženou, která by byla na každého hodná a každému se zamlouvala. To je na ní však právě to zajímavé. A ona získává Nemesis v podobě královny Ayeshi. V prvním příběhu se jí postaví do cesty, ve druhém se s ní vypořádá, aby ve třetím Nemo zjistila, že to až tak jednoduché nebude. Ten příběh sám není špatný, ale není ani vyloženě skvělý. Má své velmi dobré momenty, které vycházejí především z toho, že Alan Moore má stále neskutečně načteno a využívá to k tomu, aby se na každé stránce objevil nějaký odkaz na něco... především film nebo knihu. A ten film se ta promítá skutečně krásně. Hlavně jak byla zápletka vystavěna kolem filmu "Metropolis", to bylo skutečně úchvatné.

Ona ta úchvatnost místy vychází i především z toho, jak Kevin O'Neill kreslil každý panel, především pak panely téměř dvoustránkové, které skutečně stojí za pozornost. Tam se vyřádil neskutečně a já se vůbec nedivím, že těmhle dvěma ta spolupráce tak skvěle funguje. Alan Moore se tentokrát držel poměrně pravidelných rozvržení stránek, které jako kdyby vždy mělo vést k tomu, aby nás Kevin O'Neill doslova oslnil nějakou úchvatnou kresbou. A to se mu daří. Ať kreslí cokoli, zachycuje to s tou správnou atmosférou. I jeho lovecraftovské Hory šílenství jsou úžasné, stejně jako město duchů nebo nacistické město. Místy mi padala brada. Chtělo by se skoro říct, že tentokrát je to kreslíř, kdo má navrch nad scenáristou, ale na tom hravém scénáři je strašně vidět, že dával kreslířovi prostor a že se spíše stahoval do pozadí, pokud se Kevin mohl rozmáchnout. A rozmáchl se skutečně skvěle. Za mě skvělý komiks!