KVIFF 2019 – První nálož dojmů z Karlových Varů, svět bez žen Caseyho Afflecka i nejukřičenější film roku

Je to s podi­vem, ale letos mi zatím všech­no z toho, co jsem ve Varech už sti­hl vidět, při­pa­dá nad­prů­měr­né. Avšak na něja­kou zásad­ní per­lu, kte­rou bych chtěl vylo­že­ně vychvá­lit do nebes, stá­le čekám.

Narušitel sys­té­mu (Systemsprenger) – Německý sní­mek oce­ně­ný na letoš­ním Berlinale Cenou Alfreda Bauera (cena udě­lo­va­ná poči­nům, jež ote­ví­ra­jí fil­mo­vé tvor­bě nové per­spek­ti­vy) je hut­ným dra­ma­tem o dese­ti­le­té hol­ce s agre­siv­ní­mi záchva­ty vzte­ku, kte­ré se její vlast­ní mat­ka bojí, a soci­ál­ní zaří­ze­ní si ji pře­dá­va­jí jako Černého Petra. S pře­hle­dem nej­ukři­če­něj­ší film roku, jenž obsto­jí i jako celo­ve­čer­ní rekla­ma na anti­kon­cep­ci, se skvě­lý­mi her­ci a empa­tic­kým náhle­dem do sta­ros­tí soci­ál­ních pra­cov­ní­ků, jejichž pocit bez­vý­chod­nos­ti, ohro­že­ní a neu­stá­lé­ho tero­ru se zda­ři­le pře­ná­ší i na divá­ky. Film exce­lu­je v budo­vá­ní obav z dal­ší­ho hrdin­či­na záchva­tu a nabí­zí řadu pře­kva­pi­vě mra­zi­vých scén, ve své dru­hé polo­vi­ně se však pří­liš dlou­ho motá v kru­hu, mír­ně bez­rad­ný to trá­pe­ní nějak uspo­ko­ji­vě ukon­čit. (80%)

Karel, já a ty – V čes­kém celo­ve­čer­ním debu­tu Bohdana Karáska se Saša (Jenovéfa Boková), zne­jis­tě­lá svým sko­mí­ra­jí­cím čtyř­le­tým man­žel­stvím, roz­hod­ne na čas ode­jít od své­ho muže a začne byd­let u pře­mýš­li­vé­ho kama­rá­da Dušana (sám Karásek), v němž nalé­zá spo­jen­ce ve vzta­ho­vém tápá­ní. Příběhově tri­vi­ál­ní sní­mek záměr­ně nevy­u­ží­vá nabí­ze­jí­cí se poten­ci­ál milost­né­ho troj­ú­hel­ní­ku a od začát­ku do kon­ce setr­vá­vá výhrad­ně v žánro­vě nespe­ci­fic­kém tva­ru, defi­no­va­tel­ném jako ese­jis­tic­ké kon­ver­zač­ní dra­ma na téma hovo­rů o lás­ce, živo­tě a vzta­zích, při­čemž hlou­ba­vé deba­ty postav pro­bí­ha­jí povět­ši­nou v duchu kama­rád­ské­ho plká­ní u piva s náde­chem leh­ké­ho filo­zo­fo­vá­ní. Na prv­ní pohled sním­ku tro­chu podrá­ží nohy zjev­ná laci­nost (mini­mál­ní roz­po­čet, absen­ce sví­ce­ní, vizu­ál­ně nea­trak­tiv­ní obraz), což naštěs­tí vyna­hra­zu­je režij­ní a sce­náris­tic­ká vyzrá­lost naděj­né­ho tvůr­ce, jehož sil­nou strán­kou je důraz na při­ro­ze­nost a auten­ti­ci­tu herec­kých pro­je­vů i ze živo­ta odpo­zo­ro­va­ných dia­lo­gů, díky nimž vzni­kl sym­pa­tic­ky půso­bí­cí malý autor­ský gene­rač­ní film. (60%)

Očarování (Tlamess) – Tuniský film vyprá­ví o vojá­ko­vi, kte­rý po týden­ní pro­pust­ce prchá nadob­ro z armá­dy a ukrý­vá se v lesích, a těhot­né ženě, kte­rá se ocit­ne tam­též, a tudíž se jejich ces­ty spo­jí. Hlavním moti­vem for­mál­ně vyna­lé­za­vé­ho sním­ku (skvě­lá kame­ra a nápa­di­té vyprá­vě­ní obra­zem) je únik z oko­vů sva­zu­jí­cí­ho živo­ta do svě­ta čarov­né svo­bo­dy, při­čemž jeho mystic­ky sno­vá atmo­sfé­ra je sice uhran­či­vá a vta­hu­jí­cí, leč záměr­ně louda­vé tem­po a matou­cí sym­bo­li­ka budou patr­ně pro lec­ko­ho pře­káž­kou, stej­ně jako postup­ně při­bý­va­jí­cí množ­ství podiv­nos­tí. Ve své dru­hé polo­vi­ně se film totiž pře­klá­pí do čis­té bizar­nos­ti, kte­rá však kvů­li své inter­pre­tač­ní mno­hoznač­nos­tí vyzní­vá poně­kud samo­ú­čel­ně. (60%)

Světlo mého živo­ta (Light of My Life) – Druhý režij­ní a sce­náris­tic­ký počin Caseyho Afflecka, zasa­ze­ný do netra­dič­ní­ho pro­stře­dí dysto­pic­ké budouc­nos­ti, v níž vymře­ly sko­ro všech­ny ženy, je dra­ma­tem o vzta­hu otce (kte­ré­ho ztvár­nil pří­mo Affleck) a jeho jede­nác­ti­le­té dce­ry, mas­ko­va­né za chlap­ce. Komorní nezá­vis­lý sní­mek se fun­go­vá­ním fik­tiv­ní spo­leč­nos­ti a její­mi pra­vi­dly zabý­vá vylo­že­ně okra­jo­vě a z drti­vé vět­ši­ny sto­jí na hovo­rech obou hlav­ních postav, kte­ré zahr­nu­jí všech­no mož­né od roze­bí­rá­ní roz­dí­lu mezi morál­kou a eti­kou po před­náš­ku o men­stru­a­ci, nicmé­ně nevy­ni­ka­jí žád­nou vel­kou sce­náris­tic­kou bra­vu­rou, kte­rá by sní­mek doká­za­la při jeho malát­ném tem­pu a mini­mu děje podr­žet. Minimalistickému pří­bě­hu, kte­rý těží pou­ze z tábor­nic­ké­ho puto­vá­ní dvou dis­ku­tu­jí­cích postav, kte­ré jen sem tam pot­ka­jí něko­ho dal­ší­ho a v závě­ru ako­rát muse­jí obstát tvá­ří v tvář ohro­že­ní, aby moh­ly puto­vat dál, přes­to nelze upřít sil­ná atmo­sfé­ra, přes­né herec­ké výko­ny a leh­kost Affleckova sty­lu vyprá­vě­ní. (60%)

Monos – Vizuálně půso­bi­vý, leč mís­ty poně­kud maný­ris­tic­ký film o tero­ris­tic­kém úno­su nahlí­že­ném z per­spek­ti­vy para­mi­li­tár­ní jed­not­ky nác­ti­le­tých zfa­na­ti­zo­va­ných vojá­ků, kte­ří ope­ru­jí v izo­lo­va­né pustině/džungli pod­le přís­ných pra­vi­del a pod­stu­pu­jí tvr­dý výcvik, jenž se vymkne kon­t­ro­le. Jsou nuce­ni sta­rat se o une­se­né rukojmí a o daro­va­nou krá­vu. Dojnice je však nechtě­ně zastře­le­na, což vede k sebe­vraž­dě veli­te­le jed­not­ky. Oddíl je násled­ně pře­ve­len na novou loka­ci, leč pod novým veli­te­lem začne žít vlast­ním živo­tem a dle vlast­ních zásad. Syrový a fyzic­ký kolum­bij­ský snímek-zážitek exce­lu­je v rám­ci jed­not­li­vých scén, pojed­ná­va­jí­cích pro­střed­nic­tvím suges­tiv­ních herec­kých výko­nů o boji za svo­bo­du hra­ni­čí­cím s bojem o pře­ži­tí, jako celek ale nepřed­sta­vu­je nic mimo­řád­ně výji­meč­né­ho či str­hu­jí­cí­ho - k tomu mu chy­bí vět­ší drs­nost, zásad­něj­ší důraz na psy­cho­lo­gii postav (neu­stá­le děla­jí­cích hloupé chy­by, kte­ré se jim vždy vymstí) a sevře­něj­ší pří­běh, jemuž mís­ty až zby­teč­ně roz­vol­ně­ná nara­ce pří­liš nesvěd­čí. (70%)

Bílý bílý den (Hvítur, hví­tur dagur) – Originálně a poe­tic­ky vyprá­vě­né island­ské dra­ma o býva­lém poli­cis­to­vi a vdov­ci, kte­rý se při pro­bí­rá­ní man­žel­či­ny pozůsta­los­ti dozví o své ženě něco, co před ním taji­la, vyni­ká skvě­lou kame­rou a výko­nem Ingvara Sigurðssona v hlav­ní roli, v němž se snou­bí muž­nost a zatvr­ze­lost s jem­nou cit­li­vos­tí. Skvěle reží­ro­va­ný a sub­til­ní film od tvůr­ce Zimních bra­trů se zabý­vá psy­cho­lo­gic­kou pro­mě­nou člo­vě­ka, kte­rý při hlí­dá­ní vnuč­ky zahá­ní smu­tek pra­cí na stav­bě rodin­né­ho domu, a jehož reak­cí na šok, při­chá­ze­jí­cí jako neče­ka­ná náhra­da za truch­le­ní, je tichý vzdor, násle­do­va­ný hluč­nou erup­cí. (80%)

Forman vs. Forman – V česko-francouzské kopro­duk­ci vznik­lý doku­ment Heleny Třeštíkové a Jakuba Hejny mapu­je život a dílo fil­ma­ře Miloše Formana. O uce­le­ném por­trétu nemů­že být pří­liš řeč – tře­ba fil­my Muž na Měsíci či Goyovy pří­zra­ky jsou zmí­ně­ny až v závě­reč­ném shr­nu­tí mis­tro­vy fil­mo­gra­fie a řadě jiných se sní­mek věnu­je jen v míře sdě­le­ní jejich základ­ní myš­len­ky a shr­nu­tí kon­tex­tu jejich vzni­ku. Pro lai­ky je nicmé­ně pou­ta­vý a věc­ný doku­ment, rea­li­zo­va­ný napůl v češ­ti­ně a napůl v ang­lič­ti­ně, skvě­lým úvod­ním náhle­dem do Formanovy tvor­by (a plně sro­zu­mi­tel­ným i pro zahra­nič­ní, potaž­mo ame­ric­ké pub­li­kum, což je výteč­né), znal­ci zas oce­ní pasá­že věno­va­né Formanovu dět­ství a osob­ní­mu živo­tu, jež dopro­vá­zí fan­tas­tic­ké archiv­ní mate­ri­á­ly i uni­kát­ní video zázna­my ze sou­kro­mé­ho vlast­nic­tví Formanovy rodi­ny. (80%)