Železná lady – apolitická biografie konzervativní premiérky (60 %)

Oscarem oce­ně­ná Maryl Streepová za vydat­né pomo­ci rov­něž osca­ro­vých mas­ké­rů exce­lu­je v dal­ší život­ní roli, ten­to­krát brit­ské kon­zer­va­tiv­ní pre­mi­ér­ky Margaret Thatcherové, kte­rá se jako prv­ní žena v his­to­rii dosta­la do čela vlá­dy Jejího Veličenstva a pro­ra­zi­la tak bari­é­ry před­sud­ků, že dámy nema­jí v poli­ti­ce šan­ci.

Životopis brit­ské minis­ter­ské před­sed­ky­ně je hoze­nou ruka­vi­cí do fil­mo­vé­ho rin­gu. Stále žijí­cí 86-ti letá poli­tič­ka se pode­psa­la na jed­nom z nej­vý­znam­něj­ších obdo­bí vlá­dy Spojeného krá­lov­ství v prů­bě­hu 80. roků minu­lé­ho sto­le­tí. Nicméně její poli­tic­ká kari­é­ra byla a je dodnes hod­no­ce­na jako znač­ně roz­po­ru­pl­ná. V roz­me­zí něko­li­ka let půso­be­ní její­ho kabi­ne­tu totiž Velkou Británii vál­co­va­ly stáv­ky pro­pouš­tě­ných hor­ní­ků. Její tvr­dě pro­sa­zo­va­ný postoj tzv. eko­no­mic­ké­ho libe­ra­lis­mu tvr­dě nará­žel na nespo­ko­je­nost pře­de­vším soci­ál­ně slab­ších vrs­tev oby­va­tel­stva, kte­ré i přes poli­ti­ku níz­kých daní ztrá­ce­lo ovšem prá­ci v důsled­ku útlu­mu řady neren­ta­bil­ních prů­mys­lo­vých odvět­ví. Snahy ome­zit vliv odbo­rů a nespo­ko­je­nost s daně­mi z hla­vy se jí nako­nec svým způ­so­bem vymsti­ly a ved­ly ke ztrá­tě loa­ja­li­ty někte­rých čle­nů její kon­zer­va­tiv­ní stra­ny a násled­né zámin­ce k pře­vra­tu, kte­rý ji ve stra­nic­kém puči vypro­vo­dil z Downing Street 10.

Scenáristka Abi Morgan, kte­rá mimo­cho­dem napsa­la i lib­re­to k fil­mu Stud, ucho­pi­la bio­gra­fic­kou lát­ku jako umě­lec­kou výpo­věď o senil­ní sta­řen­ce, kte­rá se ze sou­čas­nos­ti ohlí­ží za mil­ní­ky své­ho poli­tic­ké­ho i osob­ní­ho živo­ta. Její Thatcherová trpí halu­ci­nač­ní­mi před­sta­va­mi a vede roz­ho­vo­ry se svým už něko­lik let mrt­vým man­že­lem Dennisem, kte­rý se jí neu­stá­le zje­vu­je. Retrospektivy její poli­tic­ké kari­é­ry tak tvo­ří pou­hou sla­bou polo­vi­nu fil­mu. Bohužel postrá­da­jí to pod­stat­né, ini­ci­ač­ní momen­ty, kte­ré for­mo­va­ly Margaretiny názo­ry a myš­le­ní. Právě absen­ce moti­va­cí, jež by tuto posta­vu cha­rak­te­ri­zo­va­ly, jsou nej­vět­ším nedo­stat­kem fil­mu, kte­rý tak doplá­cí na nedo­bu­do­va­ný cha­rak­ter ústřed­ní figu­ry. Načrtnuté výje­vy demon­stru­jí­cí ide­o­lo­gic­ké koře­ny její kon­zer­va­tiv­ní poli­ti­ky, nebo pře­ko­ná­ní ryze muž­ské­ho posta­ve­ní v poli­ti­ce, jsou zkrat­ko­vi­té až téměř zavá­dě­jí­cím způ­so­bem. Vyprávění vám tudíž nedo­pl­ní základ­ní his­to­ric­ké sou­vis­los­ti, na to se jed­ná až o pří­liš osob­ní por­trét. Politicky dosti zre­du­ko­va­ný pří­běh, kte­rý postrá­dá šťav­na­těj­ší vál­ku ide­jí i cíle­něj­ší ukáz­ku Thatcherovské zarpu­ti­los­ti v pro­sa­zo­vá­ní a háje­ní svých posto­jů, tak ztrá­cí pro své hrdi­ny půdu pod noha­ma a my se jako divá­ci musí­me smí­řit s tím, že to pod­stat­né, co utvá­ře­lo osob­nost před­ní brit­ské poli­tič­ky, si bude­me muset stej­ně dostu­do­vat po návra­tu z kina až doma z kní­žek.
Je pro­to zřej­mě pocho­pi­tel­né, že tako­vý­to povrch­ní koktejl se reži­sér­ka Phyllida Lloyd poku­si­la zachrá­nit ale­spoň prvotříd­ním obsa­ze­ním, kte­ré by vdech­lo zejmé­na posta­vě Margaret, ale i jejím blíz­kým, onu potřeb­nou důvě­ry­hod­nost. Volba Maryl Streepové, se kte­rou už spo­lu­pra­co­va­la na svém před­cho­zím muzi­ká­lu Mama Mia!, byla tak pro sní­mek prav­dě­po­dob­ně tou nej­šťast­něj­ší vol­bou, kte­rá jej nako­nec vytáh­la z prů­měr­nos­ti.
Železná lady se svým man­že­lem po vítěz­ství ve stra­nic­kých vol­bách v roce 1979

Streepová si vel­mi přes­ně osvo­ji­la nejen brit­skou dik­ci Thatcherové, včet­ně gest, ale vel­mi tref­ně doká­za­la postih­nout hlav­ně její osob­nost­ní dile­ma, kdy muse­la čas­to volit mezi rodi­nou a služ­bou vlas­ti, a koneč­ně uhrá­la nad­mí­ru pře­svěd­či­vě i její zhor­šu­jí­cí se dušev­ní schop­nos­ti, jež ji na sklon­ku živo­ta brá­ní roz­li­šo­vat sku­teč­nou rea­li­tu od jejích pokři­ve­ných před­stav. Zdatnou opo­rou jí při­tom byl rov­něž herec­ký výkon její­ho kole­gy Jima Broadbenta, kte­rý Margaretina muže Dennise obda­řil pra­vou ang­lic­kou dis­tingo­va­nou iro­nič­nos­tí. O zby­tek se posta­ra­la vyni­ka­jí­cí prá­ce mas­ké­rů, díky nimž nemá­te nejmen­ší pro­blém uvě­řit, že na plát­ně vidí­te oprav­do­vou Thatcherovou.
V čele vlád­ní­ho kabi­ne­tu byla vždy Thatcherová roz­hod­nou vůd­ky­ní, ško­da že ve fil­mu si tako­vých­to scén divák pří­liš neu­ži­je
Skutečná Margaret Thatcherová pro­slu­la výbor­nou pamě­tí, momen­tál­ně ale boju­je s demen­cí

Škoda jen, že to nej­dů­le­ži­těj­ší, totiž její poli­tic­ký pro­gram, zůstá­vá pou­ze zjed­no­du­še­ným výčtem něko­li­ka fla­shbac­ko­vých his­to­rek, z nichž ješ­tě ta, demon­stru­jí­cí tvr­dý postup ve vál­ce o Falklandy, je nej­zda­ři­lej­ší a má kon­krét­ní výpo­věd­ní pře­sah, kte­rý nám při­bli­žu­je Thatcherovou koneč­ně také jako zastán­ky­ni urči­tých morál­ních hod­not. Železná lady se potá­cí k vlast­ní ško­dě v roz­měl­ňo­vá­ní poro­zu­mě­ní, kte­ré­ho bychom se vůči Margaret měli sna­žit dosáh­nout. Přitom až trestu­hod­ně pro­mr­há­vá poten­ci­ál někte­rých retrospek­tiv, napří­klad scé­na­mi dospí­va­jí­cí zapá­le­né dív­ky, kte­rá se zača­la veřej­ně anga­žo­vat. Proč, to se už ale z plát­na dosta­teč­ně uspo­ko­ji­vě nedo­zví­me, stej­ně jako tře­ba dal­ší zjed­no­du­še­ně pojed­na­ný pří­pad její­ho neú­stup­né­ho boje pro­ti IRA v otáz­kách Severního Irska.

Film je tudíž mís­ty vskut­ku bez­rad­ným poku­sem o bio­gra­fii, kte­ré chy­bí klí­čo­vé indi­cie k tomu, aby nám kon­tro­verz­ní poli­tič­ku vůbec při­blí­žil a zba­vil náno­su pou­hé papa­raz­zi­ov­ské rádo­by sen­zač­nos­ti. Osobní dra­ma tak pře­vál­co­va­lo tragé­dii poli­tic­ké vizi­o­nář­ky, kte­rou jis­tě nemu­sí­me ado­ro­vat, ale bylo by uži­teč­né se sezná­mit s jejím kon­zer­va­tiv­ním myš­le­ním, kte­ré ovliv­ňo­va­lo i evrop­skou zahra­nič­ní poli­ti­ku mini­mál­ně dvě dese­ti­le­tí a napo­moh­lo v nema­lé míře para­dox­ně také k eman­ci­pa­ci žen ve veřej­ném sek­to­ru při řeše­ní i stát­ních zále­ži­tos­tí, kte­ré do té doby byly ve Velké Británii výsa­dou mužů.