(zatím nehodnoceno)
Loading...Růžovoučká knížka, příběh dětí, chůvy a její rodiny, pusinky na obalu a bum bác! Hned první kapitola, cožpak o to, hned první věta je jak ze severského krimi. No, nebudu ji tady psát, ale můj první čtenářský dojem byl: „Proboha, proč autorka prozradila konec příběhu hned v první větě?“ S dalšími a dalšími stránkami jsem pochopila. Protože právě tak mohla vzniknou ta subtilní psychologie, drobnokresba duší dvou žen, občas okořeněná pohledem muže. Ale ty dvě ženy. Myriam a Louisa. Matka a chůva. Jak se prolínaly jejich životy, tak sociálně odlišné, že kdesi ke konci knihy se dozvíte to, co jen matně tušíte. Myriam vůbec netušila, jak jejich chůva žije. Teprve potom ji došlo, že i ona má nějaký svůj soukromý život, o kterém pranic nikdo nevěděl. Který si – ani neuměli představit, že má.
Užijete si nejčernějších, ale také nejpřirozenějších myšlenek!
Za všechny sem dám asi ukázku. Ne, o tomhle se běžně mezi matkami nemluví: „Nedokázala odhadnout rozsah toho, co mělo přijít. Se dvěma dětmi bylo všechno složitější: nákupy, koupání, návštěva u lékaře, úklid. Nahromadily se účty. Myriam teď bývala zachmuřená. Začala nenávidět vycházky do parku. Zimní dny se jí zdály nekonečné. Miliny vrtochy ji dováděly k nepříčetnosti, Adamovo žvatlání jí bylo lhostejné. Každým dnem stále silněji pociťovala potřebu jít se projít úplně sama a dostávala chuť rozkřičet se na ulici jako šílená. „Sežerou mě zaživa,“ říkala si někdy… Žárlila na manžela. Po večerech na něj napjatě čekávala u dveří. Celou hodinu si stěžovala na křičící děti, malý byt, nedostatek volného času.
A o tomhle už vůbec ne: Kolem vymrzlé skluzavky se shukují chůvy a jejich dětská armáda. Ve svých naducaných bundách, které jim brání v pohybu, pobíhají děti jako tlusté japonské panenky, s fialovými prsty a nudí u nosu. Vydechují bílou páru a rozplývají se nad tím. Miminka v plné polní pozorují z kočárků své starší sourozence. Možná pociťují stesk a netrpělivost. Jistě se nemohou dočkat, až budou moci šplhat po dřevěném žebříku a trochu se zahřát…
… Jsou tu i matky s roztěkanými pohledy. Ženy, které nedávný porod odsunul na okraj světa a jež tady na lavičce cítí tíhu svého ještě stále povislého břicha. Nesou své tělo plné bolesti a výměšků, tělo páchnoucí zkyslým mlékem a krví. Vláčí ho za sebou, tohle tělo, kterému nedopřeji odpočinek ani péči…
… Nějací muži tu jsou také, ale mezi nimi a lavičkami, pískovištěm a dětmi tvoří ženy neproniknutelný obranný obal. Potulující se muži, muži, kteří se zajímají o svět ženušek, vzbuzují nedůvěru. Ti, kteří se usmívají na děti a pokukují po jejich buclatých tvářičkách a nohou, jsou odehnání. Babičky nad tím vzdychají: „Všichni tihle pedofilové, co jich dneska je. To za nás nebylo.“
Stále máte pod kůží divné pnutí!
Je zvláštní, jak právě tím, že od začátku víme, k čemu celý příběh směřuje, působí čtenáři divné pnutí pod kůží. Sleduje mezi řádky i věci, které by jinak nesledoval. Nejenže je to bravurně napsaný příběh, který je poutavý sám o sobě i díky tomu, co jsem tu vypsala jako ukázky, ale především je cenný tím, jaký emoční otisk ve mně zanechal – a ten pochází právě z toho, co vycítíte mezi řádky. Vůbec se nedivím tomu, že autorka za tuto knihu byla literárně oceněna, protože splňuje přesně to, co takový román má mít. Zanechává nezapomenutelný otisk. A doživotní schízu. Ne, neodrazuju vás od pořízení chůvy pro své děti, ale přece jen, než dojem z této knihy zapadne prachem, na něco takového bych jako matka dětí ani nepomyslela…
To trošku přeháním, ale přesto něco syrového tato kniha ve čtenáři zanechá. Pocit, že nikdy nevíme o tom druhém nic úplně přesně. Že stará traumata žijí svým životem, že i to, co navenek vypadá dokonale, může být vykoupeno zoufalstvím v duši. Že být matkou, neřknu-li, být chůvou, s sebou přináší podivné stavy mysli a ne každý je schopný je unést.
Příliš dobrého i příliš zlého
Dalo by se říci, že Něžná píseň je příběhem o velkém množství laskavosti a dobrých věcí v životě… a o o velkém tlaku a frustraci na straně druhé. A že celý ten příběh by se dal ohodnotit jako obrazná a do extrému zavedená koláž mateřství a duše každé unavené ženy. A pak rozběhněte svou fantazii a prožijte život s mladou rodinou v Paříži, která si právě pořídila rodinu a matka se šla realizovat do práce – vždyť jejich chůva zařídí všechno od péče o děti po dobrou večeři a úklid.
Jak jen se mohlo stát, že to takhle dopadlo?
To je otázka, která vám bude znít v hlavě celou dobu jako Sherlocku Holmesovi… A jsem si jistá, že každý čtenářka uvidí ty pravé důvody někde jinde, dle svých vlastních zkušeností. Ono tu totiž není nic tak úplně jasné, mnoho toho nechává autorka na vlastním úsudku.
Není nad to si takhle nezávisle a ve smyšleném světě spřádat konspirační teorie, že?
O autorce:
Leïla Slimani (1981) se narodila a vyrůstala v marockém Rabatu v zámožné rodině, otec pracoval jako bankéř a matka byla jednou z prvních žen-lékařek v Maroku. Leila po maturitě na Francouzském lyceu v Rabatu odjela studovat do Francie. Vystudovala Institut politologických studií v Paříži, chvíli se pokoušela prosadit i jako herečka. Roku 2008 začala pracovat pro redakci týdeníku Jeuna Afrique, kde svými články pokrývala oblast severní Afriky. Od roku 2012 pokračuje v práci pro časopis jen externě, naplno se věnuje psaní. Její první román V lidožroutově zahradě (vyjde v Argu), vzbudil velkou odezvu u literárních kritiků, kteří o něm psali jako o šokující verzi Paní Bovaryové naší doby. Za druhou knihu Něžná píseň, získala Goncourtovu cenu za nejlepší román.
Vydalo nakladatelství Argo, 2017, www.argo.cz
Nejnovější komentáře