Filmový debut Francouzky s íránskými kořeny Marjane Satrapi Persepolis vyvolal před čtyřmi roky nadšení. Strohá, leč nápaditá černobílá animace, vysoká míra autobiografičnosti (autorka počínaje změnou politického režimu v roce 1979 líčí svoje dospívání v i za hranicemi Íránu), úroveň humoru o několik řádů vyšší než bývá obvyklé u většiny zaoceánské animované produkce - Persepolis možná nebyl symbolem dokonalosti, ale přinejmenším takovým malým filmovým klenotem doby. Nový snímek režisérky (která na filmech spolupracuje s tvůrcem komiksů Vincentem Paronnaudem) Kuře na švestkách musel oproti Persepolisu obhájit dvě zásadní „inovace“: zaprvé je hraný, a zadruhé už není autobiografický.
Řada prvků (Írán, hudba s orientálními motivy, vybroušený humor) přitom nezmizela a je důkazem, že v případě Satrapi můžeme hovořit o čitelném autorském rukopise. Postavou, jejíž příběh sledujeme, je íránský houslový virtuóz Násir Alí (Mathieu Amalric). Na začátku se objevuje ve scéně, kdy si chce opatřit nové housle, protože těmi starými mu během hádky kvůli tomu, že se nechce svého neprosperujícího umění vzdát ve prospěch rodinného blahobytu, flákla o zem jeho žena Faringuisse (Maria de Medeiros). Po marném pokusu o to, aby se z jeho nových stradivárek opět linula hudba, která dokáže uspokojit jeho zlomené srdce, za sebou Násir Alí zabouchne dveře svého pokoje a rozhodne se umřít. Jeho umírání trvá sedm dní za doprovodu spousty myšlenek a vzpomínek, ze kterých se dozvídáme, že Alího houslovým mistrovstvím stojí nenaplněná láska.
V zauzleném čase odvyprávěný příběh, který kromě života a skonu Násira Alího otevírá i další osud jeho dětí, podávají tvůrci divákům po střídmých dávkách. Poslední dny života hlavní postavy zachycují kusými dějovými segmenty, mezi nimiž Násir Alí podniká úniky mimo realitu, při úvahách o svém uměleckém odkazu vzpomíná na Sokrata, nebo těsně před smrtí vede rozhovory s andělem smrti. A tady tkví zvláštnost a současně originalita Kuřete na švestkách, jak zní mimochodem název oblíbeného pokrmu Násira Alího. Nikoli reálně vyhlížející dějové okamžiky, ale právě odskoky do vnitřního světa postavy jsou tím, co dělá tuto adaptaci komiksu tak zábavnou. Marjane Satrapi na rozdíl od hyperrealistických trikových filmů vzniklých na motivy komiksů hledá krásu a hravost v dialozích mezi realitou a fantazií, v kombinaci autenticky působící ideje a téměř pohádkových kulis. Hotové dílo v řadě ohledů dodržuje výtvarnou strohost komiksové předlohy a nepoddává se jako celek zákonům filmového média.
Kuře na švestkách se od předchozího Persepolisu liší také na místě vypravěče. Na rozdíl od autobiografického „animáče“ je příběh Násira Alího založený na čisté fikci. Satrapi už neakcentuje politická témata (ačkoli i tady třeba vystupuje bratr Násira Alího coby politicky angažovaný komunista), zato prozkoumává duši umělce a poslední dny jeho života líčí s až mystickým přesahem. Autorka, která sama přiznává, že se celá její umělecká kariéra odehrává v Evropě, se tak ve svém nejnovějším díle odvrací od reálných problémů, které trápily nebo stále trápí obyvatele Íránu, a místo nich se věnuje metafyzickému propojení lásky, života a umění. Při téhle estetické okázalosti ale nezapomíná na humor a lehkost vyprávění, vzbuzuje smích i dojetí. Vedle vypravěčského kličkování se jí daří skombinovat téměř cokoli. Divákovým očím skrytý a s celým příběhem nejspíš ne úplně obeznámený vypravěč je nakonec osvobozen a snímek finišuje pouze sledem pomalých, plynule navazujících záběrů, které mlčky doplní všechny chybějící díly skládanky.
Nejnovější komentáře