Recenze: Kuře na švestkách – 75%

Filmový debut Francouzky s írán­ský­mi koře­ny Marjane Satrapi Persepolis vyvo­lal před čtyř­mi roky nad­še­ní. Strohá, leč nápa­di­tá čer­no­bí­lá ani­ma­ce, vyso­ká míra auto­bi­o­gra­fič­nos­ti (autor­ka počí­na­je změ­nou poli­tic­ké­ho reži­mu v roce 1979 líčí svo­je dospí­vá­ní v i za hra­ni­ce­mi Íránu), úro­veň humo­ru o něko­lik řádů vyš­ší než bývá obvyk­lé u vět­ši­ny zao­ce­án­ské ani­mo­va­né pro­duk­ce - Persepolis mož­ná nebyl sym­bo­lem doko­na­los­ti, ale při­nejmen­ším tako­vým malým fil­mo­vým kle­no­tem doby. Nový sní­mek reži­sér­ky (kte­rá na fil­mech spo­lu­pra­cu­je s tvůr­cem komik­sů Vincentem Paronnaudem) Kuře na švest­kách musel opro­ti Persepolisu obhá­jit dvě zásad­ní „ino­va­ce“: zapr­vé je hra­ný, a zadru­hé už není auto­bi­o­gra­fic­ký.

Řada prv­ků (Írán, hud­ba s ori­en­tál­ní­mi moti­vy, vybrou­še­ný humor) při­tom nezmi­ze­la a je důka­zem, že v pří­pa­dě Satrapi může­me hovo­řit o čitel­ném autor­ském ruko­pi­se. Postavou, jejíž pří­běh sle­du­je­me, je írán­ský houslo­vý vir­tu­óz Násir Alí (Mathieu Amalric). Na začát­ku se obje­vu­je ve scé­ně, kdy si chce opat­řit nové hous­le, pro­to­že těmi sta­rý­mi mu během hád­ky kvů­li tomu, že se nechce své­ho nepro­spe­ru­jí­cí­ho umě­ní vzdát ve pro­spěch rodin­né­ho bla­hoby­tu, flák­la o zem jeho žena Faringuisse (Maria de Medeiros). Po mar­ném poku­su o to, aby se z jeho nových stra­di­vá­rek opět linu­la hud­ba, kte­rá doká­že uspo­ko­jit jeho zlo­me­né srd­ce, za sebou Násir Alí zabouch­ne dve­ře své­ho poko­je a roz­hod­ne se umřít. Jeho umí­rá­ní trvá sedm dní za dopro­vo­du spous­ty myš­le­nek a vzpo­mí­nek, ze kte­rých se dozví­dá­me, že Alího houslo­vým mis­trov­stvím sto­jí nena­pl­ně­ná lás­ka.

V zauz­le­ném čase odvy­prá­vě­ný pří­běh, kte­rý kro­mě živo­ta a sko­nu Násira Alího ote­ví­rá i dal­ší osud jeho dětí, podá­va­jí tvůr­ci divá­kům po stříd­mých dáv­kách. Poslední dny živo­ta hlav­ní posta­vy zachy­cu­jí kusý­mi dějo­vý­mi seg­men­ty, mezi nimiž Násir Alí pod­ni­ká úni­ky mimo rea­li­tu, při úva­hách o svém umě­lec­kém odka­zu vzpo­mí­ná na Sokrata, nebo těs­ně před smr­tí vede roz­ho­vo­ry s andě­lem smr­ti. A tady tkví zvlášt­nost a sou­čas­ně ori­gi­na­li­ta Kuřete na švest­kách, jak zní mimo­cho­dem název oblí­be­né­ho pokr­mu Násira Alího. Nikoli reál­ně vyhlí­že­jí­cí dějo­vé oka­mži­ky, ale prá­vě odsko­ky do vnitř­ní­ho svě­ta posta­vy jsou tím, co dělá tuto adap­ta­ci komik­su tak zábav­nou. Marjane Satrapi na roz­díl od hyperre­a­lis­tic­kých tri­ko­vých fil­mů vznik­lých na moti­vy komik­sů hle­dá krá­su a hra­vost v dia­lo­zích mezi rea­li­tou a fan­ta­zií, v kom­bi­na­ci auten­tic­ky půso­bí­cí ide­je a téměř pohád­ko­vých kulis. Hotové dílo v řadě ohle­dů dodr­žu­je výtvar­nou stro­host komik­so­vé před­lo­hy a nepod­dá­vá se jako celek záko­nům fil­mo­vé­ho média.

Kuře na švest­kách se od před­cho­zí­ho Persepolisu liší také na mís­tě vypra­vě­če. Na roz­díl od auto­bi­o­gra­fic­ké­ho „ani­má­če“ je pří­běh Násira Alího zalo­že­ný na čis­té fik­ci. Satrapi už neak­cen­tu­je poli­tic­ká téma­ta (ačko­li i tady tře­ba vystu­pu­je bra­tr Násira Alího coby poli­tic­ky anga­žo­va­ný komu­nis­ta), zato pro­zkou­má­vá duši uměl­ce a posled­ní dny jeho živo­ta líčí s až mystic­kým pře­sa­hem. Autorka, kte­rá sama při­zná­vá, že se celá její umě­lec­ká kari­é­ra ode­hrá­vá v Evropě, se tak ve svém nej­no­věj­ším díle odvra­cí od reál­ných pro­blé­mů, kte­ré trá­pi­ly nebo stá­le trá­pí oby­va­te­le Íránu, a mís­to nich se věnu­je meta­fy­zic­ké­mu pro­po­je­ní lás­ky, živo­ta a umě­ní. Při téhle este­tic­ké oká­za­los­ti ale neza­po­mí­ná na humor a leh­kost vyprá­vě­ní, vzbu­zu­je smích i doje­tí. Vedle vypra­věč­ské­ho klič­ko­vá­ní se jí daří skom­bi­no­vat téměř coko­li. Divákovým očím skry­tý a s celým pří­bě­hem nej­spíš ne úpl­ně obe­zná­me­ný vypra­věč je nako­nec osvo­bo­zen a sní­mek fini­šu­je pou­ze sle­dem poma­lých, ply­nu­le nava­zu­jí­cích zábě­rů, kte­ré mlč­ky dopl­ní všech­ny chy­bě­jí­cí díly sklá­dan­ky.