Film Annie Hall začíná a končí vyprávěným vtipem a rovněž celý její příběh je jakousi anekdotou o moderním vztahu muže a ženy a o falešnosti nejrůznějších novodobých mýtů. Zatímco jiní tvůrci berou traumata svých postav smrtelně vážně (autorovým oblíbeným režisérem je Ingman Bergman), Allen neváhá reflektovat je s trpce ironickým nadhledem. Jeho satira, vyznamenaná v roce 1977 čtyřmi Osacary (za nejlepší film, režii, scénář a ženský herecký výkon) je sarkastickým obrazem současného New Yorku, připomínajícího obrovský labyrint, v němž bezmocně bloudí milióny lidí
Woody Allen nikdy nenatočil zábavnější film. V tomto filmu svým pečlivým scénářem a režií rozbíjí všechna pravidla a podsouvá divákovi pocit, že se může stát cokoli. Allen z nás dělá účastníky svého filmu tím, že mluví do kamery, vypráví nám vtipy a diskutuje s námi o svém názoru. Používá animace, fantasii, titulky, vysvětlující, co si postavy myslí… Neurotický a romantický Alvy Singer se zamiluje do venkovské dívky ze středozápadu Annie Hall, která touží po tom, aby se stala zpěvačkou. Tak jednoduchý a prostý příběh rozehrál Woody Allen do neuvěřitelné série svých poťouchlých vtipů a postřehů ze života, které se můžou týkat každého z nás. Annie Hall získala Oskara za nejlepší film, scénář, režii, ženský herecký výkon, a byla nominována za mužský herecký výkon.
Také „hořká“ komedie Annie Hallová (Annie Hall, 1977) známého režiséra, scénáristy a herce Woodyho Allena (krátký přehled jeho dosavadní tvorby přináší glosa ve FaD č. 4/78) se téměř celá odehrává v současném New Yorku a i ji lze charakterizovat jako originální výpověď o vztahu dvojice v moderním, všestranně civilizovaném a rozmanitě frustrovaném západním světě. Děj zkratkovitě rekonstruuje svéráznou historii přechodného soužití dvou intelektuálně založených Američanů – čtyřicetiletého úspěšného komika Alvyho Singera (hraje ho sám W. Allen) a o deset let mladší zpěvačky, dle jejíhož jména je film nazván. Je známo, že příběh je do značné míry motivován autobiograficky – jeho tvůrce a představitelka hlavní ženské role Diana Keatonová (vyznamenaná za svůj vynikající výkon Oscarem) spolu pět let skutečně žili a snímek je tedy přes veškerou vnější „nevázanost“ jejich upřímnou a velmi intimní zpovědí.
V chronologicky „neuspořádané“ řadě epizod jsme především svědky pronikavé analýzy všech fází dlouhodobé avantýry dvou hlavních postav; po rozpačitém seznámení přichází vášnivé milostné vzplanutí, které se pozvolna ustálí v každodenní existenci ve dvou, naplněnou shonem, starostmi, občasnými momenty štěstí i prudkými hádkami, ústícími nakonec do citového i erotického ochladnutí a do definitivního přátelského rozchodu. Alvy i Annie jsou totiž bytosti značně nedokonalé; oběma je vlastní řada nepříjemných zlozvyků i velkých traumat, která podmiňují jejich jednání a komplikují jejích vztah. Neurotická hrdinka chodí pozdě na schůzky, je příliš impulzivní a pramálo ukázněná a před svým velice inteligentním partnerem má neustálý komplex méněcennosti. Na jeho doporučení začne navštěvovat večerní vzdělávací kurzy a časem skutečně získá dávku potřebné sebedůvěry a viditelně se emancipuje. Reakce protějšku je typicky mužská; najednou mu začne vadit, že ze závislé dívky se stává samostatná žena a nesmyslně žárlí na jejího učitele.
Alvy je citlivý a neobyčejně nadaný umělec, který bystře pozoruje své okolí a permanentně v něm odhaluje prvky absurdna, které glosuje svými sžíravě sarkastickými poznámkami. Když však v jistých momentech odhalí své slabé stránky, projeví se náhle jako malicherný, podezíravý a namyšlený egoista, který jen špatně ovládá trýznivou rozkolísanost svého nitra. Je značně nedůvěřivý a podvědomě se brání jakékoliv stálosti – nechce například, aby Annie opustila svůj zbytečně drahý byt a přestěhovala se k němu, protože by to znamenalo „žít jako manželé“. Neumí řídit vůz, je zoufale manuálně nešikovný a téměř neustále má z něčeho strach, jehož hlubším kořenem je instinktivní pocit „kosmické“ úzkosti. Odtud také pramení jeho mimořádný zájem o problematiku smrti (dokumentovaný například obsahem jeho knihovny), související s poněkud bizarní zálibou v nejrůznějších morbidnostech. Za těkavými pohledy jeho obrýlených očí tušíme však jasnozřivou moudrost, spojenou s příznačným „ontologickým“ smutkem. Z postav mnoha velkých klaunů se prostřednictvím jejich podivné vnitřní nostalgie staly nadčasové symboly rozporuplného lidství. Woody Allen mezi ně bezesporu patří.
Jedním z „problémů“, kterým se oba hrdinové intenzívně zaměstnávají, je erotika. Nervózní Annie má ve zvyku „uvolňovat se“ dávkou marihuany (předchozí Alvyho partnerka, extravagantní Robin užívala Valium), Alvy pro změnu ustavičně pochybuje o své potenci. Volně provozovaný sex, němž se hovoří bez jakýchkoli zábran, se ze svobodné hry paradoxně mění v náročnou „zkoušku“, v níž je nutné za každou cenu obstát. Horečnatý shon a agresivita konzumní společnosti, ovládané reklamou, uměle vytvářenými idoly a touhou po superioritě, učinily i z intimní sféry života jakousi veřejnou „arénu“, v níž jde především o pochybné důkazy vlastních schopností. Citlivější jedinci pak často propadají mylnému dojmu, že tuhý „konkurenční boj“ je nad jejich síly.
Annie Hallová začíná a končí vyprávěným vtipem a rovněž celý její příběh je jakousi anekdotou o moderním vztahu muže a ženy a o falešnosti nejrůznějších novodobých mýtů. Přes určitou nesrozumitelnost lokálně specifikovaných narážek jde o inteligentní veselohru s řadou velice závažných podtextů. Zatímco jiní tvůrci berou traumata svých postav smrtelně vážně (autorovým oblíbeným režisérem je Ingman Bergman), Allen neváhá reflektovat je s trpce ironickým nadhledem. Jeho satira, vyznamenaná loni čtyřmi Osacary (za nejlepší film, režii, scénář a ženský herecký výkon) je sarkastickým obrazem současného New Yorku, připomínajícího obrovský labyrint, v němž bezmocně bloudí milióny lidí…
Nejnovější komentáře