Cesta vzhůru - ROZHOVOR S PRODUCENTY FILMU – RICHARDEM NĚMCEM A PETREM PLEWKOU

Proč jste se roz­ho­dl rea­li­zo­vat Cestu vzhů­ru, co bylo hlav­ním impul­zem?

Richard Němec: S nápa­dem rea­li­zo­vat film CESTA VZHŮRU mne oslo­vil Petr Plewka. Okamžitě mne naka­zi­lo jeho nad­še­ní. Již z toho, co jsem o Radkovi věděl, bylo jas­né, že je to zají­ma­vý člo­věk, výrazná osob­nost s vel­kým cha­rizma­tem a záro­veň, že jeho život­ní pří­běh nabí­zí dra­ma. V žád­ném pří­pa­dě jsme neplá­no­va­li točit tzv. expe­dič­ní nebo out­do­o­ro­vý film, kte­ré mají svá spe­ci­fi­ka. Naším zámě­rem bylo při­vést na film o horo­lez­ci i divá­ka, kte­rý o horo­le­zec­tví a lás­ce k horám nic neví, nero­zu­mí jim, ale tře­ba se to sna­ží pocho­pit.

Radek Jaroš o vzni­ku doku­men­tu pro­zra­dil: „První impuls, pokud se neple­tu, byl od ženy jed­no­ho z pro­du­cen­tů. Dělal jsem pro její fir­mu řadu před­ná­šek pro děti a pro firem­ní zákaz­ní­ky, tak o mně vědě­la nejdřív. Pro média a veřej­nost jsem se stal hod­ně zají­ma­vým téma­tem až po omrz­li­nách na mé tři­nác­té vyle­ze­né osmi­ti­sí­cov­ce Annapurně“.

Jaké jsou počát­ky vzni­ku toho­to pro­jek­tu z pohle­du pro­du­cen­ta?

Petr Plewka (spo­lu­pro­du­cent, autor námě­tu): O Radkovi jsem věděl díky mojí ženě, ale nikdy jsem neměl pří­le­ži­tost k osob­ní­mu setká­ní, natož k myš­len­ce na doku­ment. Inspirace při­šla za jízdy po hra­dec­ké dál­ni­ci…. V tu dobu byly v kinech snad 3 doku­men­ty a já míjel big boar­dy, ze kte­rých na mně kou­ka­li jejich hrdi­no­vé, z nichž nej­víc vyni­kal potlu­če­ný Váňa. Moje žena měla zrov­na na tele­fo­nu Radka a tak se mi to nějak spo­ji­lo v hla­vě a najed­nou tam na mě kou­kal mís­to Váni Radek. Vlastně si teď uvě­do­mu­ju, že byl ten výjev doce­la podob­ný s naším fil­mo­vým pla­ká­tem. Byla to pros­tě láka­vá před­sta­va. Pak mě ješ­tě celou jízdu žena pře­svěd­čo­va­la, ať do toho jdu. Následovala schůz­ka s Radkem a já si začal uvě­do­mo­vat, že jde do tuhé­ho a že tohle tře­ba sólo nedám. Když něco moc chce­te, ale nejste si sami sebou moc jis­ti, máte mož­nost pří­te­le na tele­fo­nu. Já volal Richarda Němce, o kte­rém jsem věděl, že milu­je hory a pro­du­ku­je skvě­lé doku­men­ty. Možná je to z úst pro­du­cen­ta pro­ti­mluv, ale od začát­ku nám bylo jas­né, že to nebu­de jed­no­du­ché. Tušili jsme za tím neo­pa­ko­va­tel­né dob­ro­druž­ství, to nás láka­lo i přes množ­ství kom­pli­ka­cí, kte­ré jsme si také uvě­do­mo­va­li. Vlastně kaž­dé­ho, kdo do pro­jek­tu v prů­bě­hu naska­ko­val.

RN: Počátky byly dlou­hé a těž­ké. Bylo kolem nás hod­ně nad­še­ných lidí, ale pro­blém byly, jak už to bývá finan­ce. Částečně to je i tím, že film o spor­tov­ci někte­ří lidé nevní­ma­jí jako vel­ké umě­ní, ale jako něco mezi pře­no­sem hoke­je a medai­lon­ky spor­tov­ců vysí­la­né o jeho pře­stáv­kách. Navíc se Radkovi díky zdra­vot­ním kom­pli­ka­cím něko­li­krát odsu­nul odjezd na expe­di­ci a tím i nám natá­če­ní. V tu chví­li bylo oprav­du obtíž­né pře­svěd­čo­vat zejmé­na komerč­ní part­ne­ry, bez jejichž při­spě­ní by film nevzni­kl, o smys­lu­pl­nos­ti inves­to­va­ných peněz. Vážíme si jich, že zůsta­li u Radka a násled­ně někte­ří pomoh­li i vzni­ku fil­mu.

Radek Jaroš je intro­vert­ní osob­nost, jak nároč­né bylo roz­krýt jeho život, rodin­né vzta­hy a zachy­tit emo­ce? Jaká byla jeho prv­ní reak­ce na chys­ta­ný film?

PP: Jeho prv­ní reak­ce? Přes tele­fon. „Tak jo. V pon­dě­lí jsem v Praze, může­me se potkat“ Radek už byl v té době medi­ál­ně vel­mi zdat­ný. Celý svůj život je zvyk­lý při­jí­mat mno­hem vět­ší výzvy.

RN: Nevím, jest­li je Radek intro­vert, se svým oko­lím umí komu­ni­ko­vat vel­mi zdat­ně, na expe­di­ci byl při­ro­ze­ným šéfem, kte­rý vše řídil. Na média je zvyk­lý a umí s nimi komu­ni­ko­vat. V tom je ale prá­vě úska­lí. Na Radka namí­ří­te kame­ru, a on má oka­mži­tě medi­ál­ní reflex, kte­rý je mož­ná dob­rý pro tele­viz­ní deba­tu, ale u doku­men­tu je to spí­še na obtíž. Dlouho jsme na tom pra­co­va­li jak my, tak reži­sér David. Chtělo to jis­tou dáv­ku trpě­li­vos­ti, ale i tak si to své nej­sou­kro­měj­ší nechal pro sebe. Velkou výho­dou v tom­to bylo natá­če­ní pří­mo v hoře, bez naší účas­ti. Pokud tedy na to chlap­ci měli sílu a ener­gii, natá­če­li nám napros­to uni­kát­ní a auten­tic­ké zábě­ry. Shodli jsme se i s horo­lez­ci, když film shléd­li, že nezna­jí žád­ný film, kde by byl tak­to auten­tic­kým způ­so­bem zachy­cen výstup a hlav­ně atmo­sfé­ra mezi lez­ci. V tom je film hod­ně uni­kát­ní.

Snímek vzni­kal tři roky, strá­vil jste s Radkem Jarošem hod­ně dnů, v čem Vás jeho osob­nost pře­kva­pi­la či fas­ci­nu­je, nako­lik je jeho hrdin­ství inspi­ra­tiv­ní?

RN: Radek mne osob­ně inspi­ru­je svo­jí vůlí a tahem na bran­ku, ces­tou vzhů­ru až na vrchol. Někdo může namí­tat, že tím trpí jeho oko­lí, ale na dru­hé stra­ně není vel­kých výsled­ků, pokud by s tím nesou­vi­se­li obě­ti. Nikdo pře­ci neče­ká, že dosáh­ne něja­ké­ho oprav­du vyso­ké­ho cíle zadar­mo. Pak mne také zau­ja­la jeho stav v horách. V mís­tech, kde má vět­ši­na lidí pro­blémy, a to i horo­lez­ců, on se pohy­bu­je jako doma, ve svém pro­stře­dí. Hory mám rád a tohle obdi­vu­ji.

Radek Jaroš o spo­lu­prá­ci se štá­bem na K2 pro­hlá­sil: “Spolupráce nepři­nes­la žád­nou kom­pli­ka­ci zdra­vot­ní ani mezi­lid­skou. Celkově zde byla fajn atmo­sfé­ra. Jen smů­la byla, že jsem během expe­di­ce měl skvě­lou for­mu, tak jsem se hod­ně pohy­bo­val na stě­ně sám bez par­ťá­ků a chy­bí nám pořád­né akč­ní zábě­ry“. Co Vy na to? Byl jste s Radkem Jarošem a celým štá­bem na K2, jak ten­to uni­kát­ní výstup pro­bí­hal Vašima oči­ma?

RN: Je vel­ká prav­da, že jsme měli obrov­ské štěs­tí na poča­sí. Prý nej­lep­ší za 20 let. Během loň­ské­ho léta na K2 zahy­nul pou­ze jedi­ný horo­le­zec, Španěl Miguel, kte­rý sestu­po­val s Miskou z vrcho­lu. Navíc celá expe­di­ce byla skvě­le zor­ga­ni­zo­va­ná, Radek ve for­mě, klu­ci sehra­ní, vše kla­pa­lo jak dob­ře nama­za­ný stro­jek s jas­ným cílem. Nevím, já jsem rád, že to tak­to dob­ře dopadlo a niko­mu se nic nesta­lo. Celý ten pod­nik včet­ně poby­tu a ces­to­vá­ní po nesta­bil­ním Pákistánu je dost vel­ké rizi­ko, tak­že já jsem rád. O jiné vari­an­tě vůbec nechci uva­žo­vat. Je to tak, že jsme se poku­si­li zachy­tit výstup na K2 v roce 2014, kdy tam při­je­la sehra­ná par­ta a měla kli­ku na poča­sí.

Radka Jaroše dopro­vá­zí na jeho expe­di­cích jeho horo­le­zeč­tí přá­te­lé Miska a Tráva, jakou roli sehrá­li oni dva v doku­men­tu?

RN: Radek je hlav­ním hrdi­nou fil­mu, o něm se točí. Nicméně vel­ká část se ode­hrá­vá prá­vě na expe­di­ci K2 a tam se ze všech chlap­ců stá­vá tako­vý zají­ma­vý mecha­nis­mus. Vědí, že spo­lu musí spo­lu­pra­co­vat, jsou na sobě závis­lí. Je to zvlášt­ní vztah, kte­rý někte­ří dokon­ce nazý­va­jí man­žel­stvím, tak­že si to doká­že­te před­sta­vit 🙂 Je to tro­chu jako pio­nýr­ský tábor, kde jsou na chví­li zapo­me­nu­ty sta­vy a sta­tu­ty z údo­lí. Parta klu­ků na horách, ale při tom může jít o život. Zajímavé je, že kaž­dý z nich je jiný a pro­to i pro náš film zají­ma­vý.

Jakou jste s reži­sé­rem Davidem Čálkem zvo­li­li obra­zo­vou kon­cep­ci sním­ku /archivní mate­ri­á­ly apod./?

RN: Původním zámě­rem bylo zao­bí­rat se kom­plex­ně celou Korunou Himálaje. Za tím úče­lem jsme od Radka zís­ka­li k pro­stu­do­vá­ní celý jeho archiv. Nakonec ale i námi nato­če­né­ho mate­ri­á­lu z expe­di­ce i pří­prav bylo tolik, že jsme se roz­hod­li zůstat u Radka dneš­ní­ho se vším, co má za sebou. Základní osou fil­mo­vé­ho pří­bě­hu je časo­vá lin­ka mezi expe­di­cí na Annapurnu, kde Radek bru­tál­ně omrz­nul až po expe­di­ci na K2. Z archi­vů nako­nec zůsta­la intro sek­ven­ce, kte­rá spí­še poci­to­vě uká­že Radka, co má za sebou a jed­na taj­ná „vodác­ká“ archiv­ní lahůd­ka.

Co se obra­zo­vé kon­cep­ce týče, roz­ho­du­jí­cím momen­tem pro nás byla tech­ni­ka. Potřebovali jsme kva­lit­ní kame­ru s fil­mo­vý­mi skly, pro­to­že jsme vědě­li, že dělá­me film pro vel­ké plát­no. Vedle ní jsme potře­bo­va­li malé kame­ry, na kte­ré budou točit sami horo­lez­ci v mís­tech, kam se mi nedo­sta­ne­me. Skvělou kom­bi­na­cí pro nás byly kame­ry Canon. Jednak v Čechách nezná­má a při tom pod­le mého nedo­ce­ně­ná kame­ra C300 – výbor­ný poměr cena / váha / výkon a k tomu níz­ká spo­tře­ba. David byl z kame­ry tak nad­šen, že si hned po natá­če­ní jed­nu kou­pil. No a k tomu dopl­něk pro lez­ce do výšek – výbor­né malé kom­pak­ty G15 a G16 také od Canona. Malé, do ruky, skvě­lý čip a snad­né ovlá­dá­ní i v ruka­vi­cích. A k tomu také malá spo­tře­ba, což je v mís­tech, kde nejste na síti také důle­ži­tý argu­ment.

Šlo o tech­nic­ky obtíž­né natá­če­ní, kolik jste měli natá­če­cích dnů, jak jste zajis­ti­li natá­če­ní v Himalájích?

Natáčení bylo poměr­ně tech­nic­ky nároč­né a to zejmé­na s ohle­dem na extrém­ní pod­mín­ky. Už sehnat čle­ny štá­bu, kte­ří by to pře­ži­li ve zdra­ví, se uká­za­lo jako pro­blém. Navíc vše musí být zaba­le­né tak, aby vydr­že­lo nároč­ný trans­port, prach, otře­sy na zádech mul, vlh­ko, mož­nost pádu. Transport do základ­ní­ho tábor pro­bí­hal pěš­ky, tak­že neby­lo ani prak­tic­ky mož­né kon­t­ro­lo­vat tech­ni­ku, tak jak jsme na to zvyklí u nás. Kameraman měl u sebe základ­ní výba­vu, vše ostat­ní puto­va­lo s nosi­čem nebo mulou.

Vše bylo kom­pli­ko­va­né i pro­to, že neby­lo prak­tic­ky koho se zeptat. Seriózní fil­mo­vé natá­če­ní se ve vele­ho­rách nere­a­li­zo­va­lo již pár dekád a od té doby šla tech­ni­ka hod­ně kupře­du. Vedle natá­če­ní fil­mu jsme také rea­li­zo­va­li seri­ál pro Stream, kdy jsme data vysí­la­li pří­mo ze základ­ní­ho tábo­ra K2 přes sate­lit, což byl poměr­ně oří­šek. Upřímně všem dopo­ru­ču­ji, ohléd­ně­te se po posky­to­va­te­lích této glo­bál­ní služ­by i mimo ČR, hod­ně ušet­ří­te.

Dalším spe­ci­fi­kem je pak elek­tric­ká ener­gie, na kte­ré je štáb závis­lý. Na dopo­ru­če­ní horo­lez­ců jsme pou­ží­va­li tech­no­lo­gii ame­ric­ké fir­my Goal Zero, kte­rá posky­tu­je jed­nak solár­ní pane­ly a pak také aku­mu­lá­to­ry – zdro­je ener­gie. Nakonec vše dopadlo tak, že než by si kaž­dý nabí­jel sám, dali jsme všech­ny pří­stro­je dohro­ma­dy a vytvo­ři­li malou solár­ní elek­trár­nu se čtyř­mi pane­ly, kte­rá postup­ně nabí­je­la všech­ny zdro­je, počí­ta­če, tele­fo­ny, kame­ry aj. Funkce ředi­te­le elek­trár­ny padla na mne, pro­to­že jsem jako jedi­ný byl díky své prá­ci vázán na základ­ní tábor. A když zašlo slun­ce, popa­dl jsem zdroj, ple­chov­ku piva a šel nabít elek­trár­nu do nepál­ské­ho tábo­ra.

Poměrně vel­ký pro­blé­mem je ale i bez­peč­nost­ní situ­a­ce v Pákistánu. Pár měsí­ců před plá­no­va­nou expe­di­cí pro­bě­hl tero­ris­tic­ký útok na letiš­tě a pákistán­ská amba­sáda pře­sta­la vydá­vat víza. Nakonec jsme je obdr­že­li až po inter­ven­cích 2 týd­ny před odle­tem, což je poměr­ně dost krát­ká doba na orga­ni­za­ci vše­ho potřeb­né­ho. V tu dobu jsem toho moc nena­spal, ale niče­ho neli­tu­ji, nako­nec jsme odle­tě­li a v tom cha­o­su zůsta­li na praž­ském letiš­ti jen tuž­ko­vé bater­ky, kte­ré je stej­ně mož­né ješ­tě lev­ně­ji kou­pit i ve Skardu.

 Jak jste zís­ka­li finan­ce na film?           

Možnosti finan­co­vá­ní doku­men­tár­ní­ho fil­mu v ČR jsou poměr­ně limi­to­va­né. Fond má ome­ze­né pro­střed­ky, tele­vi­ze své roz­počty. Setkali jsme se vstříc­ným pří­stu­pem a zájmem o téma i mís­to natá­če­ní, ale pro­střed­ky jsme zís­ka­li z veřej­ných zdro­jů ve výši obvyk­lé pro typic­ký čes­ký doku­ment s roz­poč­tem kolem 2 mil. Kč. Náš „výlet“ byl díky vzdá­le­nos­ti, dél­ce natá­če­ní i tech­nic­ké nároč­nos­ti tro­chu draž­ší než natá­če­ní někde za Prahou a v tako­vé situ­a­ci neby­la jiná mož­nost než finan­co­vat film ze sou­kro­mých zdro­jů a dokon­ce i for­mou crowd­fun­din­gu, kte­rý byl v té době ješ­tě v plen­kách. Naše kam­paň na Startovac.cz byla napí­na­vá až do kon­ce, ale nako­nec se nám díky „fil­mo­vým šer­pům“, jak jim říká­me, poda­ři­lo vystou­pit na pomy­sl­ný vrchol a film dotáh­nout do kon­ce.

Kolik nato­če­né­ho mate­ri­á­lu jste měli k dis­po­zi­ci ve střiž­ně?

Tolik, že ani neví­me. David je zvyk­lý točit poměr­ně hod­ně, ale než mate­ri­ál při­jde do střiž­ny, pro­jde jeho před­běž­nou výběr­kou. Co vypad­ne, k tomu už se nikdo nevrá­tí…  K tomu při­počtě­me, že na hoře ved­le nás toči­li i čty­ři horo­lez­ci, měli jsme k dis­po­zi­ci také archi­vy Radka Jaroše, kte­rý má zazna­me­ná­ny výstu­py na všech­ny osmy, tak­že je jas­né, že mate­ri­á­lu bylo oprav­du dosta­tek.

 Co bylo nej­ná­roč­něj­ší na post­pro­duk­ci toho­to sním­ku?

Některé tvůr­čí deba­ty byly nároč­něj­ší, ale to k tvůr­čí­mu pro­ce­su vzni­ku fil­mu pat­ří. Velkou radost mi ale na tom­to fil­mu dělá hud­ba a vůbec zvu­ko­vá kon­cep­ce a mixů. Ivan Acher se zvu­ka­řem Vaškem Fleglem si oči­vid­ně sed­li a výsle­dek je domní­vám se skvě­lý.

 Proč jste vybra­li název Cesta vzhů­ru, byly i jiné vari­an­ty?

Ano, bylo jich více. Ale žád­ná neby­la tak doko­na­lá a jed­no­hlas­ně schvá­le­ná, aby před­či­la mar­ke­tingo­vou hod­no­tu názvu CESTA VZHŮRU, se kte­rým je film spjat - a to i včet­ně crowd­fun­din­gu – již více než 3 roky.

 Jaká je plá­no­va­ná dis­tri­buce fil­mu u nás a jaké máte s fil­mem fes­ti­va­lo­vé plá­ny?

Původně jsem měl v plá­nu film dis­tri­bu­o­vat ve své dis­tri­buč­ní spo­leč­nos­ti Verbascum Imago. Nakonec jsem se i pro dušev­ní zdra­ví roz­ho­dl spo­jit se zku­še­nou fir­mou Cinemart. Spojili jsme síly. S ohle­dem na to, že v pro­jek­tu mám své pení­ze a také máme dlou­ho­do­bé kon­tak­ty s part­ne­ry fil­mu, věnu­ji se mar­ke­tingu a pro­pa­ga­ci. Celkově to ale je mys­lím, dob­rá spo­lu­prá­ce, ze kte­ré mám radost. Příběh Radka Jaroše je pří­bě­hem naše­ho národ­ní­ho hrdi­ny. Ve svě­tě Radka moc nezna­jí, to ovšem není důvod se o jeho zahra­nič­ní dis­tri­buci pokou­šet. Budeme zkou­šet kaná­ly jak kla­sic­ky fil­mo­vé, tak out­do­o­ro­vé.

 Na čem teď pra­cu­je­te, jaké jsou Vaše dal­ší fil­mo­vé pro­jek­ty?

Dokončit se ctí celý pro­jekt Cesty vzhů­ru, včet­ně DVD a zahra­nič­ních pro­dejů. Pak si dám vel­ký odpo­či­nek, nadech­nu se a roz­mys­lím dob­ře a v kli­du, co vel­ký odpo­či­nek, nadech­nu se se a roz­mys­lím dob­ře a v kli­du, co budu dělat dál…

---