3:15 zemřeš - Další z remaků - Další z těch „podle skutečných událostí“

Stejně jako jsou tee­nage­rov­ské kome­die cha­rak­te­ris­tic­ké tím, že se v nich pře­žvý­ká­vá psí trus a nevě­dom­ky poly­ká eja­ku­lát, stej­ně tak i moder­ní horor má svá jed­no­znač­ná spe­ci­fi­ka. Pomineme-li depre­siv­ní výtvar­nou strán­ku, pat­řič­ně roz­kle­pa­nou kame­ru, dlou­hé scé­ny beze slov, stro­hé a ráz­né ozvu­če­ní, zůsta­ne nám prvek nej­ty­pič­těj­ší. V sou­do­bých horo­rech stra­ší lidé, kte­ří zahy­nu­li bru­tál­ní smr­tí. Když se Amíci roz­hod­li nato­čit rema­ke japon­ské­ho Kruhu, asi jen málo­kdo tušil, jaký to vyvo­lá dopad na sou­čas­nou kine­ma­to­gra­fii. Snímek Gora Verbinského se stal ze dne na den kul­tem – z mini­ma vytě­žil maxi­mum a zdán­li­vě hloupouč­kou záplet­ku s pás­kou pře­trans­for­mo­val do podo­by vel­mi účin­né­ho „recep­tu“. Nečekaný úspěch Kruhu při­měl ostat­ní tvůr­ce k „bez­o­styš­né­mu kopí­ro­vá­ní“. Netrvalo dlou­ho a celo­svě­to­vá kina se záhy zapl­ni­la až pode­zře­le podob­ný­mi titu­ly. Nejprve při­šla Gothika, po ní Nenávist a mezi posled­ní násle­dov­ní­ky pat­ří i 3:15 zemřeš.

Všechny tyto horo­ry mají jed­no spo­leč­né – kdy­by v nich nehrá­li růz­ní her­ci, sply­nu­li by v jeden totož­ný celek. Hlavními hrdi­ny jsou mla­dí odhod­la­ní lidé, kte­ří snad­no pod­lé­ha­jí své zvě­da­vos­ti, v jed­né ze stě­žej­ních rolí nechy­bí při­taž­li­vá blon­dý­na (pokud mož­no podob­ná Naomi Wattsové, a když ne, tak ale­spoň čer­ná jako tma – např. Halle Berryová), nut­nos­tí je též neo­sob­ní pří­bě­ho­vé pro­stře­dí (nej­lé­pe zkrá­pě­né hus­tým deš­těm) a v nepo­sled­ní řadě… o roz­sé­vá­ní smr­tí­cí­ho úsmě­vu se zde sta­rá malá hol­čič­ka s dlou­hý­mi čer­ný­mi vlás­ky a mrt­vol­ně bílou ple­tí. No není to snad­né? Opravdu… smícháte-li všech­ny tyto ingre­di­en­ce do jed­no­ho cel­ku a přidáte-li i pár vlast­ních nápa­dů (vzhle­dem k nedo­sta­teč­ně pro­tě­žo­va­né kre­a­ti­vi­tě by to neměl být až tako­vý pro­blém), máte hit jak „pra­se“. Kritici vás dost mož­ná „zlyn­ču­jí“, ale za to divá­ci vám vše vyna­hra­dí. Náctiletých je pře­ce jako sme­tí a nut­no dodat, jsou to pře­ce oni, kdo na tyto horo­ry cho­dí.

3:15 zemřeš (mimo­cho­dem vel­mi „vhod­ný“ název) je jen dal­ším čle­nem houf­né­ho stá­da. Originalitou oplý­vá z něja­kých pěti-deseti pro­cent a celý zby­tek (dal­ší dosti „vhod­né“ slo­vo) obta­hu­je dří­ve zmí­ně­nou šab­lo­nu prv­ní­ho Kruhu. V sou­vis­los­ti s dějo­vou osno­vou se nej­ví­ce pod­bí­zí srov­ná­ní s Nenávistí (The Grudge). Mladí lidé odkou­pí luxus­ní vilu, v níž se před lety ode­hrá­ly dras­tic­ké vra­žed­né orgie. Velmi brzy ale zjis­tí, že to byla osu­do­vá chy­ba. Tajemné hla­sy linou­cí se z popraska­ných stěn, samo­vol­ně se otví­ra­jí­cí okna a po stě­nách sté­ka­jí­cí krev… to vše je jen pou­hým před­kr­mem.

3:15 zemřeš se může jevit jak­ko­liv, ale odkopnu­tí do kou­ta si zřej­mě neza­slu­hu­je. I když má vcel­ku pro­va­ře­ný pří­běh, ser­ví­ru­je ho tako­vým způ­so­bem, že se divák nenu­dí. Neabsentují zde vychy­ta­né lekač­ky (zne­na­dá­ní zvý­še­ná hla­si­tost umoc­ní jakou­ko­li „pito­most“), vhod­ně naa­ran­žo­va­né pro­stře­dí (zejmé­na ve sty­lu Texaského masa­k­ru) a ani správ­ňác­ky nepří­jem­né scé­ny (viz seká­ní dří­ví za pří­tom­nos­ti špal­ku, pole­na a taky rukou). Ústřední posta­vy jsou navíc sym­pa­tic­ké a dob­ře zahra­né (Ryan Reynolds mě nepře­stá­vá pře­kva­po­vat) a v mezích únos­nos­ti se nalé­zá i cel­ko­vá sto­páž, kte­rá se pohy­bu­je oko­lo pří­jem­ných osm­de­sá­ti minut.

Přestože vše výše uve­de­né lze zhod­no­tit pal­cem zdvi­že­ným naho­ru, jed­na sku­pi­na divá­ků to neo­ce­ní ani v nejmen­ším. Náročnější fil­mo­ví kon­zu­men­ti. Snímek totiž postrá­dá to nej­pod­stat­něj­ší. Vlastní tvář.

Celý film se nese v duchu vykrá­dá­ní a takřka nulo­vé­ho výsky­tu inven­ce. Vypůjčených nápa­dů zde nalez­ne­me požeh­na­ně. Ať už je to dům, ve kte­rém se v minu­los­ti pěk­ně mýti­lo (Nenávist), mrt­vá hol­čič­ka hle­da­jí­cí kama­rá­dy (Kruh 2), otec s nablýska­nou seke­rou (Lovec démo­nů), kněz s kufří­kem (Vymítač ďáb­la) či jed­na z posled­ních scén, v níž se hlav­ní hrdin­ka uvě­do­mí pro­střed­nic­tvím archiv­ních novi­no­vých zázna­mů (pro změ­nu prv­ní Kruh)…

Nehledě na to… byť je pří­běh podá­ván na rela­tiv­ně při­taž­li­vém pod­no­se, díky znač­né nahuš­tě­nos­ti osvěd­če­ných moti­vů se stá­vá nepa­tr­ně (čti dosti) před­ví­da­tel­ným. A to pla­tí i o samot­ném závě­ru, kte­rý se podob­ně jako Nenávist či Gothika spo­ko­ju­je s vysvět­le­ním ve sty­lu „a teď divá­kům řek­ne­me to, co už stej­ně vědí od prv­ních minut“. Zvláště záslu­hou zou­fa­lé­ho zakon­če­ní se dost pod­bí­zí for­mu­la­ce, že 3:15 zemřeš je jed­ním z oněch titu­lů, kte­ré smě­řu­jí tzv. odni­kud nikam, či spí­še od začát­ku do začát­ku.

Přesto všech­no – jak už zdů­raz­ňu­ji v šes­tém odstav­ci – The Amityville Horror (ori­gi­nál­ní název) si i tak zacho­vá­vá urči­tou zají­ma­vost a při­taž­li­vost. To konec­kon­ců potvr­zu­jí i okol­nos­ti, za nichž jsem ten­to kou­sek pozřel.

3:15 zemřeš jsem dokou­kal někdy oko­lo dru­hé hodi­ny ran­ní. Přestože se mi na začát­ku chtě­lo sku­teč­ně spát, v prů­bě­hu pro­jek­ce se má ospa­lost nadob­ro vytra­ti­la.

Po skon­če­ní jsem si pro jis­to­tu zavřel dve­ře od poko­je (samo­zřej­mě ne pro­to, že bych se bál), sko­čil do své roze­stla­né poste­le a zakot­vil myš­len­ka­mi v mno­hem pří­jem­něj­ším pří­sta­vu.

Ve 3:15 jsem už byl doko­na­le tuhý.