Chudáčci: Emma Stoneová jako podivínský Frankenstein v divokém filmu nominovaném na Oscara

Podivná mla­dá žena se oci­tá v noč­ní můře Evropy 19. sto­le­tí Chudáčci, podiv­ný, divo­ký a doce­la podi­vu­hod­ný nový film reži­sé­ra Yorgose Lanthimose, kte­rý ten­to víkend vstu­pu­je do praž­ských kin. Snímek, kte­rý zís­kal jede­náct prá­vě ozná­me­ných nomi­na­cí na Oscara včet­ně té za nej­lep­ší film, dostál reži­sé­ro­vě záli­bě v bizar­nos­tech, ale beze­spo­ru byl vytvo­řen s doko­na­lou fil­mař­skou péčí.

Ve fil­mu Chudáčci hra­je Emma Stoneová roli Belly Baxterové,... podiv­né­ho stvo­ře­ní, kte­ré pře­bý­vá v lon­dýn­ském domě ješ­tě podiv­něj­ší­ho pána, dok­to­ra Godwina Baxtera (Willem Dafoe). Godwin je spo­je­ním dok­to­ra Frankensteina i jeho mon­stra, mozai­ko­vi­tým výsled­kem nelid­ských expe­ri­men­tů své­ho otce, kte­rý nicmé­ně pokra­čo­val v jeho šlé­pě­jích. Výsledkem je pan­ství plné bizar­ních stvo­ře­ní včet­ně kozy s kach­ní hla­vou, husy se psí hla­vou a, no, samot­né Belly.

„To je ale krás­ný retard!“ vykřik­ne radost­ně asi­s­tent Max McCandles (Ramy Youssef) při prv­ním setká­ní s Bellou. Prozradit, jak přes­ně Bella při­šla na svět, by při­pra­vi­lo divá­ka o jed­no z nej­skan­dál­něj­ších odha­le­ní Chudáčků; sta­čí říct, že má posta­vu Emmy Stone, ale mozek dítě­te, i když rych­le se vyví­je­jí­cí­ho, což má Max za úkol sle­do­vat.

Protože má Bella tělo krás­né ženy a (doslo­va) dět­skou mysl, je před­mě­tem sexu­ál­ní náklon­nos­ti všech muž­ských postav ve fil­mu. Její otec Godwin se poku­še­ní brá­ní z bio­lo­gic­kých důvo­dů (otco­vy expe­ri­men­ty z něj udě­la­ly eunu­cha), ale Max jí navrh­ne sňa­tek a Godwinův hul­vát, práv­ník Duncan (Mark Ruffalo, kte­rý před­vá­dí lahod­ný scé­nic­ký výkon), ji odve­ze do Lisabonu.

Belliny eska­pá­dy s Duncanem jsou jen odra­zo­vým můst­kem pro ten nej­po­div­něj­ší pří­běh o dospí­vá­ní, jaký kdy uvi­dí­te. Chudáčci zkou­ma­jí téma­ta nábo­žen­ské­ho a sexu­ál­ní­ho pro­bu­ze­ní, když se Bella vyrov­ná­vá s tím, jak se naro­di­la a kým na tom­to svě­tě je, a film se mění v něco na způ­sob Barbie a Posledního poku­še­ní Krista.

Chudáčci se nabí­zí obzvlášť tref­né srov­ná­ní s fil­mem Grety Gerwigové 2023, v němž si Margot Robbieová zahrá­la podob­ně oka­tou hol­čič­ku z lesa, kte­rá se v novém, cizím svě­tě stá­vá objek­tem sexu­ál­ní náklon­nos­ti (jen není tak, víte, doslo­va dět­ská). Tyto dva fil­my mají spo­leč­né­ho mno­hem víc, než by se moh­lo zdát, ale oslo­vu­jí odliš­né pub­li­kum; zatím­co Gerwigová má ten­den­ci pro­sa­zo­vat pro­gre­siv­ní myš­len­ky, Lanthimos obra­cí žalud­ky a nutí divá­ky kon­fron­to­vat se s nepří­jem­ný­mi prav­da­mi.

Elektrizující výkon Stoneové domi­nu­je celé­mu fil­mu Bídníci. Chodící roz­po­ru­pl­nost, kte­rá se dokon­ce musí nau­čit správ­ně cho­dit, Bella zpo­čát­ku půso­bí jako nemož­ná role; to, že nám na této nemož­né bytos­ti začne hlu­bo­ce zále­žet a mož­ná i to, že se v jejích očích odrá­ží naše vlast­ní ces­ta, svěd­čí o str­hu­jí­cím ústřed­ním výko­nu její hvězdy.

Vedle své hvězdy je nej­vět­ší před­nos­tí fil­mu Chudáčci jeho výpra­va, kte­rá Evropu vik­to­ri­án­ské éry před­sta­vu­je jako sci-fi Hellscape. Režisér Lanthimos obvykle natá­čí na mís­tě a zva­žo­val natá­če­ní v uli­cích Prahy nebo Budapešti, než se roz­ho­dl, že fan­tas­tic­ké kuli­sy bude tře­ba vytvo­řit ve stu­diu (v buda­pešťských Origo Studios). Výsledkem je něco, o čem by mož­ná s pří­stu­pem k moder­ní­mu CGI sni­li Georges Méliès nebo Karel Zeman.

Snímek Chudáčci , kte­rý sle­du­je Bellu z Londýna do Lisabonu, z Atén do Paříže a zase zpát­ky do Londýna, půso­bí mís­ty epi­zo­dic­ky a jeho závě­reč­ných 15 minut není tak sží­ra­vě účin­ných jako film, kte­rý jim před­chá­zel. Scénář od sce­náris­ty fil­mu Favoritka Tonyho McNamary, kte­rý adap­tu­je román Alasdaira Graye, jako by nám chtěl v této žum­pě morál­ky zane­chat záblesk nadě­je, ale i pou­hý záblesk půso­bí tema­tic­ky nemíst­ně.

Chudáčci nejsou tak sil­ní a oso­bi­tí jako Dogtooth nebo Zabití posvát­né­ho jele­na, ale na poza­dí Favoritky upev­ňu­jí pověst reži­sé­ra Lanthimose jako jed­no­ho z nej­vý­raz­něj­ších holly­wo­od­ských fil­ma­řů. Něco tak podiv­né­ho a transgre­siv­ní­ho se neob­je­vu­je dost čas­to (nej­bliž­ší srov­ná­ní: Sladký film Dušana Makavejeva z roku 1974) a zaslou­ží si být osla­vo­vá­no; to, že Bídníci mohou být osla­vo­vá­ni na Oscarech, je obzvlášť potě­šu­jí­cí výsle­dek.

---