Decibely lásky – Recenze – 20%

Zdroj fotek: falcon.cz

Ačkoli oba muži nalez­nou v prů­bě­hu fil­mu lás­ku, tak ten­to­krát nejsou jedi­ný­mi hlav­ní­mi hrdi­ny – těmi se zdá být úpl­ně jiná mla­dá zami­lo­va­ná dvo­ji­ce. Snímek, kte­rý byl zřej­mě kon­ci­po­ván jako roman­tic­ká sto­ry tří růz­ných gene­ra­cí, však nabí­zí ješ­tě mno­hem vět­ší množ­ství postav.

Když to vez­mu od pod­la­hy, tak ve fil­mu jde zhru­ba o toto (pro zjed­no­du­še­ní budu fil­mo­vé posta­vy nazý­vat jmé­ny těch, kte­ří je hra­jí): Rudolf Hrušínský nejml. dělá šéfa pope­lá­řů na Plzeňském magis­trá­tu a jeho dce­ra Marika Šoposká je zaměst­na­ná v nemoc­ni­ci, kde pra­cu­je i jeho nej­lep­ší kama­rád­ka Lucka Vondráčková. S tou se kama­rá­dí model­ky a taneč­ni­ce Alžběta Bartošová a Aneta Vrzalová. Alžbětu balí mla­dý umě­lec Filip Cíl, kte­rý si odpy­ká­vá u Rudolfa a jeho kole­gy Pavla Horvátha veřej­ně pro­spěš­né prá­ce. S Anetou zas cho­dí Jakub Grafnetr, syn Rudolfova býva­lé­ho kama­rá­da Roberta Vojtka, záro­veň ale Jakub poku­ku­je i po Alžbětě, což se žár­li­vé Anetě nelí­bí. Filipova sest­ra Petra Svoboda pra­cu­je v Robertově fir­mě a Robert ji neú­spěš­ně uhá­ní, zatím­co ona roz­jíž­dí romá­nek s Rudolfem. A Rudolfův táta se v láz­ních (nebo kde) sezna­mu­je s Ivou Janžurovou, kte­rá je sho­dou okol­nos­tí Alžbětina teta.

Ve sku­teč­nos­ti je to ale ješ­tě o něco kom­pli­ko­va­něj­ší. Např. jsem opo­mněl zmí­nit, že Filip Cíl zachrá­ní Rudolfovi život, když mu zavo­lá sanit­ku po potyč­ce s Jakubem Grafnetrem, a on ho za to nechá zkou­šet na roli v muzi­ká­lu v bytě své­ho táty, v býva­lém poko­ji své dce­ry (po kte­ré Filip také hodí očkem). Opravdu to je tak straš­li­vě zamo­ta­né a kom­pli­ko­va­né, jak to zní. Graficky by se to dalo ztvár­nit např. tak­to:

Zoufalá pře­lid­ně­nost a mimo­řád­ná zapekli­tost vzta­hů mezi posta­va­mi ale nejsou ani zda­le­ka jedi­ným pro­blé­mem fil­mu. Tím asi nej­vět­ším zádrhe­lem je scé­nář, resp. neu­vě­ři­tel­né sce­náris­tic­ké kon­struk­ty slou­ží­cí k tomu, aby se hrdi­no­vé moh­li osu­do­vě potká­vat a nějak spo­leč­ně inter­a­go­vat. Tudíž dojde např. k tomu, že Rudolf Hrušínský ml. se domlu­ví s Janžurovou, že ji odve­ze na Moravu na něja­ký pohřeb. Ta z něja­ké­ho důvo­du pře­svěd­čí svou neteř Alžbětu, aby jela taky. Nezávisle na tom pozve Rudolf z ješ­tě mno­hem uje­těj­ší­ho důvo­du na ces­tu i Filipa (kte­ré­ho namát­ko­vě zná jenom díky tomu, že má v jeho bytě zku­šeb­nu). Samozřejmě netu­ší, že Filip se s Alžbětou zná, natož že spo­lu dokon­ce téměř cho­dí. Tím pádem dojde k tomu, že ti dva jsou „náho­dou“ nuce­ni strá­vit spo­lu víkend, což je pocho­pi­tel­ně vel­mi sblí­ží.

Děj jako tako­vý ale film nemá a spíš jde jen o mozai­ku stříp­ků z osu­dů něko­li­ka hrdi­nů, kte­ří se sem tam nacho­mýt­nou k něja­ké­mu názna­ku záplet­ky. Nebo spíš hůř – jde o nepří­liš pře­hled­né vzta­ho­vé hem­že­ní spous­ty postav bez znám­ky jaké­ho­ko­li jed­no­tí­cí­ho pří­bě­ho­vé­ho oblou­ku, kdy někte­ří z nich tře­ba i nalez­nou lás­ku, ale je to k niče­mu, pro­to­že o vět­ši­ně z nich se téměř nic nedo­zví­me.

Další věc jsou dia­lo­gy a prken­né výko­ny vět­ši­ny her­ců. Legendy jako Hrušínský ml. a Janžurová se ješ­tě dej­me tomu sna­ží (ačko­li jejich roz­ho­vo­ry plné sta­řec­ké­ho mudro­vá­ní a lamen­to­vá­ní nad dáv­ný­mi ztra­ce­ný­mi lás­ka­mi jsou téměř k nepře­ži­tí a z pohle­du na Janžurovou s ber­lí a křikla­vým líče­ním jsem měl depre­se), ale tře­ba už Hrušínský nejml. se celý film prak­tic­ky jen zhu­le­ně culí a jací­ko­li mlad­ší her­ci ve ved­lej­ších rolích jsou také dost hroz­ní (mož­ná s výjim­kou Šoposké). Nejlepší a nej­při­ro­ze­něj­ší z nich je nako­nec Pavel Horváth, kte­rý není herec, nýbrž býva­lý fot­ba­lo­vý zálož­ník FC Viktoria Plzeň.

No a koneč­ně se dostá­vá­me k těm pís­nič­kám Michala Davida, kte­ré jsou z hudeb­ní­ho hle­dis­ka sice vyda­ře­né, ale mají straš­né tex­ty, mnoh­dy nesmy­sl­né, navíc s podiv­ný­mi rýmy (jde o nové pís­ně, niko­li o sta­ré slav­né flá­ky). Kvůli jejich zby­teč­ně pře­hna­né kom­pli­ko­va­nos­ti (a snad ambi­ci­óz­nos­ti) nehro­zí, že bys­te si z nich po skon­če­ní fil­mu zapa­ma­to­va­li byť jedi­nou řád­ku, natož si tři dny v kuse brou­ka­li celé jejich refré­ny, tak jako u star­ších Davidových hitů. Z muzi­ká­lo­vé­ho hle­dis­ka pak Decibely lás­ky půso­bí znač­ně zao­sta­le a nemo­der­ně – tan­ce mnoh­dy postrá­da­jí jakou­ko­li slo­ži­těj­ší cho­re­o­gra­fii (spíš jde jen o tako­vé roz­ju­cha­né pohy­bo­vé dová­dě­ní) a zpí­va­jí­cí posta­vy jsou zabí­rá­ny sta­tic­kou kame­rou ve scé­nách s veli­ce málo stři­hy, jak poma­lu vychá­ze­jí z baru, nebo sto­jí u poste­le, nebo vysy­pá­va­jí popel­ni­ci.

Pravděpodobně to bude sou­vi­set s tím, že Decibely lás­ky jsou režij­ním, sce­náris­tic­kým a pro­du­cent­ským debu­tem Miloslava Halíka, jemuž bylo nedáv­no jed­na­še­de­sát let, a kte­rý kro­mě nedo­stat­ku fil­mař­ských schop­nos­tí oprav­du nemá prst na tepu doby, což se odrá­ží mimo jiné např. ve scé­ně, kdy se hrdi­no­vé roz­hod­nou něko­mu nahac­ko­vat počí­tač – při­čemž reži­sé­ro­va před­sta­va o tom, jak to vypa­dá v hac­kar­ském dou­pě­ti a jak pro­bí­há hac­ko­vá­ní, je sil­ně za hra­ni­cí paro­die.

S tím se veze i pří­stup ke scé­nám, kte­ré byly do sním­ku zařa­ze­ny zřej­mě jen pro­to, aby půso­bi­ly oprav­du jen na té nej­zá­klad­něj­ší pudo­vé či emo­ci­o­nál­ní úrov­ni. Jistě bude exis­to­vat nenu­lo­vé množ­ství divá­ků, kte­ří se dojmou u scé­ny s osmi­le­tou hol­čič­kou, kte­rá zpí­vá ope­ru, nebo se vzru­ší u dlou­hé sek­ven­ce foto­sho­o­tingu, při němž se model­ky v plav­kách vyzý­va­vě pro­hý­ba­jí nad nablýska­ným Jaguárem, nebo u scé­ny váš­ni­vé­ho tan­ce s Lucií Vondráčkovou, kte­ré se prsa tva­ru­jí přes trič­ko. Působí to ale straš­li­vě laci­ně, prvo­plá­no­vě a pod­bí­zi­vě.

Některé scé­ny jsou až nechtě­ně komic­ké, vyjma toho hac­ko­vá­ní např. pasáž, kdy jed­na z hrdi­nek zpí­vá před kavár­nou, kte­rá je plná pohled­ných mla­dých blon­ďa­tých děv­čat, nebo když Roman Vojtek krou­tí boky a neu­stá­le domlou­vá své účet­ní, aby s ním šla někam tan­co­vat (asi aby si divá­ci vzpo­mně­li, že vyhrál prv­ní řadu pořa­du Stardance). Alarmující nefunkč­nost ční i ze závě­ru sním­ku, kdy dojde na vel­mi nepři­ro­ze­ně zaim­ple­men­to­va­né cameo jis­té slav­né osob­nos­ti, kte­ré by jis­tě bylo pře­kva­pi­vé, kdy­by se tvůr­ci neroz­hod­li pře­su­nout závě­reč­né titul­ky do úvo­du fil­mu.

Decibely lás­ky při­tom nejsou tak agre­siv­ně straš­né a nepří­jem­né na kou­ká­ní jako Andílek na ner­vy nebo tře­tí Babovřesky, nebo tak extrém­ně řeme­sl­ně nezvlád­nu­té jako fil­my Tomáše Magnuska. Pořád jsou sice veli­ce nechyt­ré a nepo­da­ře­né ve všech mož­ných ohle­dech včet­ně vyprá­vě­ní, stři­hu a prá­ce s posta­va­mi a s moti­vy, ale není to žád­ný divác­ký teror. Jen je úpl­ně zby­teč­né se na ně dívat, pro­to­že jsou pře­plá­ca­né a prázd­né záro­veň a zába­vu ský­ta­jí mini­mál­ní.

Blog auto­ra: http://www.filmspot.cz/