Doppler je úspěšný a pilný muž. Poté, co jednoho dne spadne z kola, obrátí svůj „dokonalý“ život vzhůru nohama, opouští rodinu a začne žít v lese. Jeho jediným a skutečným přítelem se stává los Bongo, se kterým se ale na začátku třetího dílu Doppler loučí. Vrací se totiž domů, za manželkou a dětmi, do čtvrti lidí s uspořádaným a společensky vhodnějším životním scénářem. Při jeho návratu ale zjišťuje, že místo vzorného muže v jeho domě vystřídal ambiciózní, vysportovaný a bezchybný Egil Hegel, kterému na rozdíl od Dopplera přistává na kontě sedmdesát tisíc měsíčně.
„Těšil se, až uvidí děti. Nepochybně vyrostly a leccos se naučily. Doufal, ovšem neodvažoval se úplně věřit, že se jim po něm stýskalo. Doufal, že se jim po něm stýskalo až chorobně a že je stesk po otci uvrhl do problémů. Doufal, že začaly experimentovat s drogami a že ze škol posílali znepokojená hlášení..“
Zdánlivě jednoduchý příběh však osciluje mezi společenskou satirou a tématem hledání sebe sama, které se v dnešní přetechnizované systémové společnosti stává čím dál těžší. Egil Hegel sice ze života rodiny mizí a Doppler tak dostává druhou šanci, ani po několika pokusech však není schopen překonat pocity odcizení a navrátit se do zajetých kolejí.
Erlend Loe se nepochybně dotýká citlivého místa dnešní kultury, činí tak ale s nadhledem, výstižným humorem a sarkastickou noblesou, která záměrně obchází společenské konvence toho, co se sluší a patří. I proto je v románu vedle absurdních situací elegantním způsobem ukryta i dávka kritiky, která se do čtenářovy duše dostane skrze ten nejlepší prostředek.
Třetí díl, volně navazující na Dopplera a Náklaďák Volvo, je pro mne výstředním vyvrcholením Dopplerova soukromého protestu proti prázdné konzumní společnosti, kde se sice stálé více vzdalujeme své přirozenosti, za to ale víme, co je špatné a co správné. Kniha je dalším důkazem toho, že Erlend Loe mezi současnými autory vyniká především schopností naservírovat složité věci jednoduchým a hlavně vtipným způsobem.
