Eva Holubová

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Jedna z nej­zná­měj­ších tvá­ří čes­ké­ho fil­mu roku 1986 dokon­či­la stu­di­um herec­tví na DAMU, načež se anga­žo­va­la na něko­li­ka avant­gard­ních scé­nách (Sklep, Mimóza), násled­ně i v Divadle Na zábrad­lí nebo praž­ských diva­dlech Milenium a Kalich. Poprvé se před kame­rou obje­vi­la v roce 1981 ve fil­mu Kopretiny pro zámec­kou paní, výraz­ně­ji se před­ved­la až o deset let poz­dě­ji v dra­ma­tu Requiem pro panen­ku Filipa Renče. Pravý herec­ký prů­lom zazna­me­na­la až kon­cem deva­de­sá­tých let, kdy byla nomi­no­vá­na na cenu Český lev za povíd­ko­vou kome­dii Knoflíkáři Petra Zelenky. Od té doby byla na Českého lva nomi­no­vá­na ješ­tě čty­ři­krát za sním­ky Pelíšky, Ene bene, Skřítek a Účastníci zájez­du, při­čemž za Ene bene svou nomi­na­ci pro­mě­ni­la. Herecké ceny se jí dosta­lo i na Mezinárodním fes­ti­va­lu Tribeca za výkon ve fil­mu Účastníci zájez­du. V Pustině ztvár­ni­la Jitku Vašíčkovou.

Vaše posta­va zaží­vá během pří­bě­hu sil­né emo­ci­o­nál­ní momen­ty. Bylo těž­ké se na ně při­pra­vit?

 Silné emo­ci­o­nál­ní momen­ty se nehra­jí špat­ně, zvláš­tě když jsou dob­ře napsa­né a máte režij­ní vede­ní, jemuž věří­te, skvě­lé herec­ké kole­gy apod. Samozřejmě, že vží­vá­ní do růz­ných pro­blé­mu vás osob­ně vyčer­pá­vá, někdy deptá. To už pat­ři k pro­fe­si. V Pustině toho neby­lo málo. Ale díky štá­bu, kapi­tá­no­vi Honzovi Bílkovi a her­cům, kte­ří jsou neje­nom skvě­lí ve své pro­fe­si, ale i úžas­ní lidé, jsem se cíti­la bez­peč­ně a že na to nejsem sama. Ovšem sme­kám před ostat­ní­mi, obzvláš­tě Zuzanou Stivínovou, Eliškou Křenkovou, Jardou Duškem – ti měli vět­ší nálož.

Byla spo­lu­prá­ce s HBO Europe odliš­ná od vašich dosa­vad­ních herec­kých zku­še­nos­tí?

 Musím říci, ze záze­mí, kte­ré vytvo­ři­lo HBO, bylo hod­ně cit­li­vé, pozor­né, lid­ské, a to všech­no taky hod­ně při­spě­lo k tomu, že jsme se na sebe vždyc­ky těši­li. A jak říkal výkon­ný pro­du­cent Honza Bílek, všich­ni jsme děla­li Pustinu, všich­ni. Už od nased­nu­tí do auta v Praze jsem měla pocit, že jsem mezi svý­mi, svo­bod­ná, milo­va­ná a v bez­pe­čí. A pak hned slun­ce celé­ho natá­če­ní Zuzanka Bílková… Za to moc děku­ju. Ostatním se omlou­vám, že je nejme­nu­ju. Nebralo by to kon­ce. Ale ješ­tě jed­nu věc musím zmí­nit. S vět­ši­nou lidí jsem se už „na pla­ce“ někdy setka­la. Poprvé jsem ovšem pra­co­va­la s Ivanem Zachariášem a pra­co­va­lo se mi moc dob­ře. Moc si ho vážím, uctí­vám ho a mám ho ráda.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře