Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Jestliže je minulý rok (alespoň v rámci České republiky) ve znamení všelijakých sequelů (T3, Matrix 2 a 3 atd.), nejinak tomu bude i v roce letošním. Do kin dorazí poslední část Pána prstenů, uzavře se z poloviny načrtnutý Kill Bill a na své si přijdou i příznivci filmového Harryho Pottera. Jinými slovy – pokračování budou i nadále v módě.
Poněkud ve stínu výše uvedených titulů okusí bělobu stříbrného plátna hned z kraje roku i v pořadí už třetí snímek s ostrostřelcem Mariachim v hlavní roli. Kdysi dávno v Mexiku je totiž volným pokračováním akčního hitu Desperado z roku 1995. Přestože nepochybuji o filmových znalostech svých čtenářů, osm let je přeci jen poměrně dlouhá doba, a tak navrhuji, abychom si oba předchozí snímky trochu připomněli a při té příležitosti i párkrát nabourali fakta třetího dílu.
Kořeny potulného kytaristy, jenž má pouzdro plné střelných zbraní, sahají až do roku 1992. To se tehdy neznámý a nepříliš zkušený režisér hispánského původu Robert Rodriguez rozhodl splnit si dávný sen a natočit akčně laděnou story o španělském hudebníkovi, kterého si po příjezdu do malého městečka místní mafiáni spletou s jistým zabijákem a řádně mu zkomplikují hovění si pod sluncem. Při její tehdejší realizaci se rodilý Texasan projevil coby naprostý profesionál – přisvojil si nejenom post režiséra a scénáristy, ale také střihače a kameramana (hlavní roli pak svěřil do rukou svému kamarádovi z dětství, ostatní padly na rodinné příslušníky). Film s názvem El Mariachi, natočený za hodně skromný peníz (sedm tisíc dolarů), se dostal i přes svou béčkovou vizáž do středu zájmu festivalových porot, načež netrvalo dlouho a vzápětí jej odkoupila prozíravá společnost Columbia Pictures. A ta… kromě toho, že Rodriguezův snímek uvedla do širší distribuce, nabídla jeho tvůrci a otci v jedné osobě i důležitý dvouletý kontrakt.
Ač by se mohlo zdát, že mělo Desperado (1995) cestu k věhlasu více či méně vydlážděnou, v reálu bylo všemu jinak. Většině diváků se dostal El Mariachi do podvědomí až právě díky jeho volnému pokračování. Rodriguez, snad tušíc tuto skutečnost, tedy nenatočil film, který by byl výrazněji spjat se svým předchůdcem, ale právě naopak – za výrazně vyššího rozpočtu (sedm miliónů dolarů) a lepších podmínek vystavěl odlehčenější zápletku napěchovanou originální akcí, vtipnými dialogy a solidními hereckými výkony. Není tedy divu, že se úspěch snímku dostavil takřka na počkání. Z kladného přijetí a poměrně vysokých tržeb profitoval nejenom Rodriguez, mj. velký kamarád Quentina Tarantina, ale také představitelé dvou ústředních kladných rolí. Antonio Banderas získal v Hollywoodu potřebné renomé, které mu v následujících letech umožnilo navléci si masku Zorra či zkřížit cestu Sylvesteru Stalloneovi, a Salma Hayeková to dotáhla přinejmenším stejně daleko, ne-li dál (s ohledem na Banderasovy poslední snímky a její letošní oscarovou nominaci).
Navzdory potěšitelnému úspěchu Desperada čekal třetí díl na svůj zrod předlouhých osm let. Těžko říct, proč tak nesnesitelně dlouho, nicméně podstatné je, že jsme se nakonec dočkali (takový Indy by mohl vyprávět). Za tu dobu se leccos změnilo. Jak bylo již jednou zmíněno, z Banderase a Hayekové se mezitím staly hvězdy s velkým „H“, kdežto z Rodrigueze profesionální režisér (slovo „režisér“ je jen malou vizitkou vzhledem k tomu, kolik profesí za kamerou tento talentovaný tvůrce zvládá), uznávaný milióny diváků po celém světě.
Že je Rodriguez žánrově všestranný, o tom jsme se mohli jakožto diváci přesvědčit při projekci jeho posledních dvou snímků (oba díly komerčně úspěšných Spy Kids), a tak se mi nechce věřit tomu, že je Kdysi dávno v Mexiku jen jakýmsi pokračováním do počtu, resp. jistým tahem na branku z podnětu společnosti vlastnící práva.
Protiargumentů tohoto tvrzení je hned několik. V prvé řadě je to pozitivní přijetí filmu v zámoří (hodnocení kritiků se pohybovalo v rozmezí 60-80%, to divácké se vyšplhalo v průměru na obstojných 80%) a v té druhé relativně zkušený filmařský štáb, který se na tvorbě nového Desperada podílel (pozn.: i tentokrát se Rodriguezovo jméno objeví v titulcích v dostatečně hojném počtu). Naději o neurčitém objemu vlévají do prozatím vyschlého koryta i další dvě potěšující skutečnosti – několikanásobně vyšší rozpočet (a s ním související kvalita akce, jež má být údajně ještě efektivnější než v minulém díle) a také herecký ansábl, který je doslova “megahvězdný“. Mimo Banderase a Hayekové se totiž ve filmu objeví i takové persony jako Johnny Depp, Willem Dafoe, Mickey Rourke, Eva Mendesová, Danny Trejo či popový zpěvák Enrique Iglesias.
To vše nahoře se samozřejmě pěkně čte a slibuje opravdu dobrý výsledek, nicméně já jsem pro, abychom se drželi otřepaného rčení „ráno moudřejší večera“. A těm dychtivým, kteří již nemohli dospat 1. ledna, doporučuji zajít si do lednice a z mrazáku si vytáhnout pět kostek ledu.
P.S.: Ptáte-li se na co, pak vězte, že na zchlazení nadšení.
(4,91 z 5)