Hodnocení článku
(4 hlasů, průměr: 4,75 z 5)
Loading...Divadlo D21 už více než půl roku uvádí inscenaci podle hry Jeana Paula Sartrea s názvem No Exit. Existenciální drama o posmrtném životě. Režie se zhostila Diana Šoltýsová, dramaturgie Jiří Koula a výpravy Agnieszka Páta-Oldak. V hereckých rolích pak vidíme Kateřinu Hlubíkovou (Číšník), Kateřinou Zapletalovou (Joseph Garcin), Jaroslavu Koškovou (Inéz Serrano) a Kateřinu Kubouškovou (Estelle Rigault).
Krátce k ději. Tři postavy, Joseph, Inéz a Estelle se potkávají v pekle, izolované uzamčené místnosti, kde není nic, kromě nože, rozbitého zvonku, lampy a šampaňského. Dveře jsou zamčené a za nimi nic není. V izolaci odsouzeni ke kolektivní neexistenci se postupně poznávají a prožívají spolu několik stádií přijetí smrti. Během pobytu pomalu poznáváme, kdo vlastně jsou a pozorujeme, jak ztrácejí své masky, které na sebe svou existencí nabalili.
Od prvního momentu, kdy se rozsvítila světla na jevišti a byla vyřčena první replika mi bylo jasné, že tato inscenace bude stát na hereckých výkonech. Jistě, silný a zajímavý text a jasná režijní vize drží hru koherentní a jsou nositeli hlavní myšlenky. Ale herci a jejich vzájemná energie bylo to, co diváka vtáhlo do místnosti za nimi a to, díky čemuž jsem peklo měl možnost prožít s nimi.
Děj otevřela Kateřina Zapletalová. V tomto pojetí byla mužská role Garcina ztvárněna ženou, což je velmi odvážný jak režijní, tak herecký krok, který ale dle mého názoru fungoval naprosto prvotřídně. Na jedinou vteřinu jsem nepochyboval, že přede mnou na jevišti stojí muž. Potom se na scénu připojila Jaroslava Košková v roli Inéz, která ihned změnila dynamiku místnosti. Tento trojúhelník nakonec dokončila Kateřina Kuboušková v roli svůdné Estelle.
Sartreovo pojetí neexistence se dá v otázce charakteru a vývoje postav pojmout hned dvěma způsoby. První je, že pracujeme se standardním modelem vývoje, tedy že postava se dostane z bodu A do bodu B. Druhý, více pracující s konfliktem existence a neexistence, ale zároveň méně uchopitelný, je zavržení jakéhokoliv vývoje postav, protože se nehlásíme ke konceptu toho, že postavy mají charakter, který by se dal vyvíjet. Jednoduše, podle Sartrea je esence naplňována existencí, proto ve chvíli, kdy přijdeme o existenci, zákonitě ztrácíme i esenci. A postavy bez esence nemůžeme vnímat jako postavy, které jsou schopné vývoje, protože už se jen „vypařují“. Vývoj takové postavy by tedy byl nulový, nebo dokonce záporný.
Z nastudování hry Dianou Šoltýsovou jsem měl pocit, že se rozhodla spíše pro tu druhou možnost, což je velmi neotřelé a fanoušky existencialismu to potěší. Vidíme, jak postavy postupně ztrácejí masku, se kterou nám byli představeny na začátku, a jak se mění v pouhá zvířata ovládaná pudovými potřebami, které ale nikdy nemohou být naplněny. Zároveň si později v inscenaci všímáme, že postavy lpí na každé sebemenší ozvěně jejich existence a ačkoliv ví, že jim to ublíží, a že pokaždé budou odtrženi. Je to jako paralela drogové závislosti. Narkoman ví, že s každou další dávkou mu bude jen hůře. Ještě hůř mu ale bude, když o ni přijde.
Tato forma interpretace má však hlavní potíž z čitelností. Divák totiž nepozoruje, že by se postava vyvíjela, nebo že by měla zázemí k vývoji, ale přesto se na konci díváme na někoho jiného než na začátku. Chápeme-li to jako výstup základní premisy existencialismu, který jsem již nastínil, tedy že existence předchází esenci, a to logicky musí fungovat i naopak, pak hra smysl dává, bohužel ale ne každý divák to dokáže vyčíst.
Armády sedmi národů
V průběhu představení, ostatně i před ním a o přestávce, se k nám vracela stále jedna píseň a sice Seven Nation Army od The White Stripes. Je to písnička chytlavá, o tom se asi nemusím s nikým hádat, ale celou hru mi vrtalo hlavou, proč se režie rozhodla zrovna pro ni. Až po skončení a následném vyplynutí myšlenek jsem došel k tomu, že má (alespoň v mé interpretaci) minimálně dvojí význam. První je rytmus. Píseň má velmi výrazný a zapamatovatelný basový riff, který postavy i diváky navykne na jistou formu stereotypu. Tedy ví, že když se písnička rozezní, otevřou se dveře a někdo přijde. Postupně se však tento rytmus rozpadá a postava číšníka ztvárněná Kateřinou Hlubíkovou využívá jejich návyku na stereotyp jen, aby si s nimi hrála a trýznila je tím, že nikdy nepřijde to, co očekávají. To bylo ve hře moc hezky znázorněné i choreografií, prací s prostorem a jevištním pohybem.
Druhý význam písničky tkví v jejím textu. Na začátku jsem mluvil o několika stádiích přijímání smrti podle modelu Kübler-Rossové. Popírání, hněv, smlouvání, deprese, smíření. Píseň je o pomlouvání, lžích a zároveň o neschopnosti jim čelit. Technicky vzato se to dá vztáhnout na atmosféru v místnosti, kde vždy dva byli mučícím nástrojem pro toho třetího. Pokusíme-li se však pracovat s modelem Kübler-Rossové, v písni toho vidíme mnohem víc. Například část Don’t want to hear about it, every single one’s got a story to tell, reflektuje fázi popírání, I’m gonna fight „em off, a seven nation army couldn’t hold me back, zase hněvu, I’m gonna work the straw make the sweat drip out of every pore, je vyjednávání, And I’m bleeding, and I’m bleeding, and I’m bleeding, right before the Lord, all the words are gonna bleed from me, and I will think no more je depresivní fáze a konečně And the stains coming from my blood, tell me go back home, naznačuje smíření a přijetí svého osudu.
Není nebe bez mráčku
Z mého textu zcela očividně vyplývá, že se mi hra velmi líbila. Nestydím se říct, že se jedná o jednu z nejlepších inscenací, kterou jsem za poslední dobu viděl. Avšak i zde se objeví jisté mezery, které je potřeba rozebrat a věřím, že by představení velmi pomohlo, kdyby se na nich zapracovalo.
První z nich je práce se symboly. Ačkoliv nám v průběhu hry jsou představovány různé předměty, nebo repliky, které jsou zcela očividně nositeli něčeho abstraktního, buďto se nedopracujeme k jejich podstatě, nebo je často interpretace plytká. Mluvím například o elektronické mouše, která se stále vracela do místnosti. Předmět a akt sám za sebe sice fungoval, nicméně myslím, že jeho potenciál byl daleko větší. Pokud se o symboly vyloženě neopírá dějová linka, není nutné s nimi šetřit. V nejhorším případě je divák přehlédne a nebude mít přidanou hodnotu z objevení něčeho mezi řádky. Osobně bych uvítal i více narážek na Sartrea a jeho ostatní tvorbu, což vím, že je něco, co Šoltýsová ve svých hrách dělá ráda, a vždy to fungovalo skvěle. Zde jsem to ovšem trochu postrádal.
Druhá věc, která by hře dle mého názoru prospěla, je dostat diváka více do kůže protagonistů. Ačkoliv jsem již zmínil, že jsem díky hereckým výkonům a emocím, které sršely ze všech stran, měl pocit, že jsem s nimi v místnosti, nepřišlo mi, že mi hrozí to stejné nebezpečí jako jim, a vnímal jsem se spíše jako pozorovatel, který na rozdíl od nich možnost odejít má.
Docílit by se toho dalo dvěma způsoby. Zaprvé lehce natáhnout čas. Zejména v konverzacích mi místy přišlo, že spěcháme více než je nutné, a ačkoliv to přidalo ději na dynamice, což určitě není špatně, tak to zároveň evokovalo tušení, že to brzy skončí, což diváky oddalovalo od pocitu uvěznění navěky. Druhý způsob je ale podle mě o dost zásadnější, a to je hrát představení bez přestávky. Vytrhnout nás v polovině představení z místnosti, ze které jsme měli mít pocit, že nemá žádný východ, byla podle mě hlavní chyba. Divák po půlhodině zvykání na jisté prostředí dostane do reality, ze které se pak musí přesunout zpět do té místnosti, kde byla nastolena nějaká atmosféra, která se ale po patnácti minutách vytratí a musí se znovu vypracovat. Pokud se snažíme docílit pocitu izolace, je třeba větší důslednost a opravdu všechny po celou dobu odříznout.
Závěrem
Jak jsem psal, není nebe bez mráčku, a i tato inscenace má jedno nebo dvě místa, na kterých by se dalo zapracovat. Celkově však No Exit (S vyloučením veřejnosti) v nastudování Diany Šoltýsové a souboru DIDI ART považuji za velmi kvalitně zpracovanou a nadmíru vydařenou hru se silným hereckým obsazením a velmi dobře fungujícím textem. Jakožto fanoušek Sartreovo díla jsem byl velmi potěšen a věřím, že hra bude přínosná i pro ty, kteří s tímto autorem zkušenosti nemají.
