Osm hor - recenze KVIFF 2022: mistrovská óda na přátelství v italských Alpách

Vztah dvou celo­ži­vot­ních přá­tel, kte­rý se vyví­jí napříč něko­li­ka dese­ti­le­tí­mi, tvo­ří rámec pro klam­ně slo­ži­té vyprá­vě­ní fil­mu Osm hor, kte­rý se po zís­ká­ní Ceny poro­ty na fes­ti­va­lu v Cannes, kde se hrál v sou­tě­ži, pro­mí­tal na letoš­ním Mezinárodním fil­mo­vém fes­ti­va­lu v Karlových Varech.

Scénář a režie fil­mu Osm hor, kte­rý napsa­li bel­gič­tí fil­ma­ři Charlotte Vandermeerschová a Felix van Groeningen (Rozbitý kruh) pod­le pro­slu­lé­ho auto­bi­o­gra­fic­ké­ho romá­nu Paola Cognettiho, je nád­her­ně nato­če­ný, boha­tě suges­tiv­ní a neče­ka­ně hlu­bo­ký. Jedná se o jeden z nej­lep­ších fil­mů prv­ní polo­vi­ny roku 2022, kte­rý si zaslou­ží mís­to v žeb­říč­cích dese­ti nej­lep­ších fil­mů do kon­ce roku.

Osm hor začí­ná pří­bě­hem mla­dé­ho Pietra (hra­je ho dese­ti­le­tý Lupo Barbiero), měst­ské­ho chlap­ce z Milána, kte­rý se během let­ních prázd­nin ocit­ne se svou mat­kou (Elena Lietti) v odleh­lé ves­ni­ci v ital­ských Alpách. Bruno (Cristiano Sassella) je ve ves­ni­ci jedi­né dítě a pomá­há na far­mě své­ho strý­ce.

Pietro a Bruno se během léta sblí­ží, ale klín do jejich vzta­hu vra­zí Pietrovi rodi­če, když pozvou Bruna, aby s nimi byd­lel a cho­dil do ško­ly ve měs­tě, což je pří­le­ži­tost, kte­rá mu v horách chy­bí.

Ačkoli je Osm hor zpo­čát­ku nos­tal­gic­kým, intim­ním pří­bě­hem mlá­dí, po prv­ním děj­ství se záběr expo­nen­ci­ál­ně roz­ši­řu­je a mapu­je živo­ty Pietra (hra­je ho dospě­lý Luca Marinelli) a Bruna (Alessandro Borghi) v prů­bě­hu dal­ších dese­ti­le­tí; ačko­li se oba vydá­va­jí vlast­ní život­ní ces­tou, v prů­bě­hu let je to táh­ne zpět do malé hor­ské ves­ni­ce.

Přestože přá­tel­ství mezi Pietrem a Brunem tvo­ří základ pří­bě­hu Osmi hor, vyprá­vě­ní během své sto­pá­že pro­plou­vá neu­vě­ři­tel­ným množ­stvím tema­tic­ké­ho mate­ri­á­lu, mezi nímž je neza­po­me­nu­tel­ný vztah mezi otci a syny.

Když Pietrův otec (Filippo Timi) navští­ví rodi­nu během prv­ní­ho léta, zdá se, že ho více než čas strá­ve­ný se synem zají­má prů­zkum okol­ních vrchol­ků. Pietro během jed­no­ho výle­tu s otcem do hor dosta­ne výš­ko­vou nemoc, což je udá­lost, kte­rá má vět­ší význam, než si uvě­do­mu­je.

Osm hor odvo­zu­je svůj název od Osmi vrcho­lů, nej­vyš­ších vrcho­lů sed­mi kon­ti­nen­tů svě­ta, a vněj­ší ces­ty, kte­rou Pietro během svých for­ma­tiv­ních let absol­vu­je.

V jed­né z klí­čo­vých scén fil­mu Pietro vysvět­lu­je pří­běh, kte­rý mu vyprá­věl jeho spo­lu­ces­tu­jí­cí: pří­běh o osmi vrcho­lech roze­se­tých po celém svě­tě a o tom, jak vedou k jedi­né­mu vrcho­lu ve stře­du Země. Tento vrchol před­sta­vu­je vnitř­ní vrchol člo­vě­ka: někte­ří z nás se sna­ží během živo­ta zdo­lat vněj­ší vrcho­ly, zatím­co jiní se sna­ží zvlád­nout ten vnitř­ní. Tyto ces­ty pro­bí­ha­jí para­lel­ně.

Režiséři Vandermeersch a van Groeningen vyprá­vě­jí pří­běh Osmi hor s grá­cií a peč­li­vos­tí, nechá­va­jí poma­lu rezo­no­vat emo­ci­o­nál­ní spod­ní prou­dy, aniž by kdy obě­to­va­li vypra­věč­ské napě­tí. Nádherná kame­ra 4:3 Rubena Impense (kte­rý nato­čil i loň­ské­ho vítě­ze z Cannes Titane) vytvá­ří v ital­ských horách a na dal­ších mís­tech po celém svě­tě suges­tiv­ní vizi.

Osm hor je krás­ný, poe­tic­ký film, kte­rý je před­ur­čen k tomu, aby vět­ši­ně divá­ků během něko­li­ka bodů své­ho vyprá­vě­ní vehnal slzy do očí. Jedná se o hlu­bo­ce dojem­ný pří­běh a neza­po­me­nu­tel­né fil­mo­vé dílo a sku­teč­ný vrchol letoš­ní­ho kar­lo­var­ské­ho fes­ti­va­lu.

---

---

Tento článek původně napsal Jason Pirodsky pro The Prague Reporter a do češtiny jej přeložil Jiří Borový

---