Psycho (1960) - Mohl tu tento film chybět? Asi každému je odpověď jasná. Ne, „Psycho“ prostě v nejlepších hororových žebříčcích chybět nemůže, protože se jedná o jeden z vrcholů filmové tvorby vůbec.

         Hitchcock byl génius a doká­zal to svým čer­no­bí­lým sním­kem v době, kdy se barva šíři­la svě­tem jako moro­vá rána. Neodklonil se od „bez­bar­vé­ho klišé“ a dob­ře udě­lal. I když je fil­mu, snad jako jed­no z mála, vytý­ká­na jeho nere­ál­nost, kte­rá je odů­vod­ňo­vá­na prá­vě čer­no­bí­lým pro­ve­de­ním, Psycho bez barev fun­gu­je a je jen dob­ře, že se Hitchcock tak­to roz­ho­dl, stej­ně jako bylo poz­dě­ji správ­ně, když si George A. Romero vysnil a vytvo­řil čer­no­bí­lou Noc oživlých mrt­vol. Některé fil­my pros­tě muse­jí zůstat čer­no­bí­lé. A k „Psychu“ to pros­tě pat­ří.

            Film sám o sobě je téměř doko­na­lý a já k němu mám jen jedi­nou výhra­du, kte­rou si nechám na úpl­ný konec. Příběh je skvě­le kon­ci­po­ván a reži­sér nám postup­ně odha­lu­je přes­ně to, co chce a co potře­bu­je­me, abychom si film moh­li doko­na­le užít. Vše pod­stat­né se doví­dá­me až sku­teč­ně v úpl­ném závě­ru sním­ku.

            Psycho lze roz­dě­lit do tří čás­tí, kte­ré jsou ohra­ni­če­ny udá­lost­mi. První část je pří­běh Marion Craneové a její neče­ka­né, niko­li však neo­pod­stat­ně­né lou­pe­že. Čtyřicet tisíc dola­rů se pros­tě hodí, co si bude­me nalhá­vat. A když Marion pad­ne do rukou pří­le­ži­tost, nehod­lá ji pus­tit. V této čás­ti pří­bě­hu máme pocit, že půjde o kri­mi­nál­ní dra­ma, kdy se žena sna­ží uté­ci před záko­nem, je zmí­tá­na výčit­ka­mi svě­do­mí, nejis­to­tou a stra­chem, doslo­va ji ovlá­dá para­no­ia. Ale naštěs­tí se setká­vá s milým Normanem Batesem, s kte­rým si poro­zu­mí. I když jeho mat­ce se pří­liš neza­mlou­vá. Na prv­ní pohled se zdá, že Bates Motel je pou­ze zastáv­kou na její ces­tě, ale z toho nás oka­mži­tě vytrh­ne scé­na, kte­rá je jed­nou z nej­zná­měj­ších fil­mo­vých scén celé his­to­rie. Musím se o ní roze­pi­so­vat?

            A začí­ná nám dru­há, poměr­ně krát­ká část, kde sle­du­je­me Normana Batese, jak zahla­zu­je sto­py po zlo­či­nu, kte­rý jeho mat­ka spácha­la. Dovídáme se, že Norman je až pří­liš závis­lý na své mat­ce a nedo­vo­lí, aby jí kdo­ko­li ublí­žil, nebo aby na ní padl stín pochyb­nos­ti. Ale přes­to se zdá, že je zde ješ­tě něco, co není úpl­ně v pořád­ku. Tato fáze kon­čí dal­ší skvě­lou scé­nou, kte­rá není poja­ta jako kla­sic­ká leka­cí, ale přes­to, nebo spíš prá­vě pro­to, vyzní­vá napros­to doko­na­le děsi­vě. Druhé setká­ní s paní Batesovou, není o nic méně hrů­zostraš­né než setká­ní prv­ní.

            Dostáváme se ke tře­tí čás­ti, kte­rá je rozuz­le­ním. Máme se dově­dět, jaká je prav­da. A musím říct, že poin­ta fil­mu je i po pade­sá­ti letech stej­ně sil­ná jako kdy­ko­li před­tím. Jedná se o sku­teč­ně geni­ál­ní zakon­če­ní a dal­ší hrůz­ný moment, kdy se Lila dostá­vá do skle­pe­ní a obje­vu­je zde Normanovo tajem­ství. Normanův pří­chod je pak dal­ším děsi­vým momen­tem. Po této scé­ně pak násle­du­je něco, co je pro mě osob­ně zkla­má­ním. V pod­sta­tě psy­cho­lo­gic­ké vysvět­le­ní toho, proč Norman dělal to, co dělal. Nadbytečné, ale jak říkám, roz­hod­ně to nestr­há­vá celý sní­mek. Pro mě je to jen malá jiz­vič­ka na krá­se jinak doko­na­lé­ho bri­li­an­tu.

            Skvělý není jen pří­běh a jeho fil­mo­vé pro­ve­de­ní, ale také obsa­ze­ní, kte­ré bylo pro film vybrá­no. Nejzásadnější mís­to mají Anthony Perkins a Janet Leigh. I když Marion Crane v pod­sta­tě není hlav­ní posta­vou, stej­ně je tou nej­za­pa­ma­to­va­tel­něj­ší ženou toho­to sním­ku. Její sest­ra Lila tu tolik pro­sto­ru nemá. Ale tím sku­teč­ně nej­lep­ším, je zde Anthony Perkins, jehož Norman Bates je jed­ním z nej­ú­žas­něj­ších a nej­ví­ce fas­ci­nu­jí­cích vra­hů v celé fil­mo­vé his­to­rii. V sou­čas­nos­ti už jen jeho jmé­no vzbu­zu­je hrů­zu, je syno­ny­mem vra­žed­né­ho šílen­ství. Musíme děko­vat prá­vě pánům Perkinsovi a Hitchcockovi, že tako­vou neza­po­me­nu­tel­nou posta­vu spo­leč­ný­mi sila­mi vytvo­ři­li. A nut­no říci, že bez Anthonyho nevin­né­ho obli­če­je, by to pros­tě nefun­go­va­lo. Je krás­ně pros­tý a naiv­ní, stej­ně jako je nebez­peč­ný a šíle­ný.

Proč film zařa­dit mezi 101 nej­lep­ších horo­rů všech dob:

            Tenhle film je skvost, není na něm v pod­sta­tě nic špat­ně a budí tako­vou hrů­zu, kte­rou moder­ní horo­ry mnoh­dy jen vzdá­le­ně hle­da­jí. Jeden z nej­lep­ších fil­mů his­to­rie a patr­ně nej­lep­ší horor vůbec.

Proč film zařa­dit mezi 101 nej­lep­ších horo­rů všech dob:

            Nemám co vytknout. Strach je zde skvě­le budo­ván, nejis­to­ta a tajem­ství se skrý­va­jí pod povr­chem a my jen s napě­tím a nedo­čka­vos­tí čeká­me, až to všech­no vybub­lá na povrch.

---

---