Načítám počet zobrazení...
České psychologické drama Abstinentse zabývá postavou devatenáctiletého Adama (Josef Trojan, syn Ivana Trojana a Kláry Pollertové-Trojanové), který se léčí ze závislosti na alkoholu (a poté ho čeká soud týkající se jakéhosi neštěstí, které pod vlivem alkoholu způsobil). Snímek takto poukazuje na to, že do pasti alkoholové závislosti může klidně spadnout i velmi mladý člověk.
 |
| Zdroj fotek: cinemart.cz |
Děj komorního filmu se točí kolem procesu Adamovy léčby a kolem jeho soužití s ostatními pacienty a s prostředím léčebny, v níž se pochopitelně necítí dobře a zpočátku odmítá spolupracovat. To je narušováno častými scénami z Adamovy minulosti, odkrývajícími počátky jeho alkoholismu (ovšem aniž by se divák dozvěděl, proč vlastně začal pít tak moc, což je ponecháno na představivosti a umocňuje to sdělení, že závislost si může nadměrným pitím způsobit ledaskdo). Jinak v léčebně přichází Adam do styku akorát s hlavním terapeutem a dvěma dalšími pacienty (sedmdesátník a pětadvacetiletá dívka), v segmentech z minulosti ho doprovází dva vrstevníci (přítelkyně a kamarád) a v obou liniích jsou okrajově přítomni i jeho rodiče. To jsou v podstatě všechny postavy.
O ničem dalším totiž už Abstinentnevypráví a věnuje se de facto pouze těm motivům, které byly ve stejné podobě (nebo hodně podobné) k vidění už v jiných filmech z prostředí protialkoholních léčeben (v českých kinech naposledy před rokem v Úsměvech smutných mužů). Opět se tudíž omílá poselství, že alkohol je metla, přičemž novinkou je v tomto případě akorát sdělení, že to platí i pro náctileté, jejichž alkoholová závislost je také závažné téma. Jinak ale film nabízí po celých svých 78 minut pouze změť absťáků, večírků, hledání sebe sama, uvědomování si vlastních problémů, odhodlávání se k nápravě a zápasení s nutkáním těla i mozku, bránícím se abstinenci. Což je popravdě trochu málo, leč film to naštěstí zachraňuje tím, jak zdařile je napsán, režírován a zahrán.
Talentovaný Josef Trojan měl se svou rolí k dispozici celou škálu emocí a náročných scén, jejichž ztvárnění muselo být velkou výzvou – popasoval se s nimi však velmi dobře (kupodivu i tehdy, když má naštvaně promlouvat k láhvi vodky, což se mu podařilo zahrát tak, aby to nebylo nechtěně směšné – takže gratulace). V pár momentech je vidět, jak se mu v obličeji objeví výraz, který jsme zvyklí vídat spíš u jeho tatínka, což je fascinující. Režie Davida Vignera je poměrně strohá a úsporná (ku prospěchu věci, protože to napomáhá realističnosti filmu, stejně jako dokumentárně laděná kamera) a překvapivě vydařená je i výprava snímku (většina interiérů vznikala v ateliérech, všechna prostředí přesto působí maximálně věrohodně a autenticky).
Dost času je věnováno duševnímu rozpoložení hlavního hrdiny, jeho osobnosti a postupnému vývoji od rezignovaného a nevyrovnaného k zodpovědnému a uvědomělému jedinci, ačkoli ani tak nejde o proces zcela plynulý – než se dozvíte, jak v léčebně funguje zmíněný bodový systém, a než začne Adam konečně pořádně spolupracovat a aktivně se účastnit terapeutických sezení, tak je najednou léčba u konce. Problematické je také to, že při neustálém přeskakování mezi přítomností a minulostí mnohdy není na pohled zřejmé, že k tomu přeskočení došlo, takže vám to často dojde až posléze z kontextu té scény.
Hlavní nedostatek nicméně spočívá především v ohraném námětu, který krom postavy léčícího se hrdiny, jímž obvykle v podobných filmech bývají spíše muži dvakrát až třikrát starší, nic nového nepřidává. Jestli bude aspoň díky tomu připadat divákům dostatečně atraktivní a jiný, lze těžko předvídat, nicméně rozhodně lze kvitovat rozhodnutí promítat jej na projekcích určených pro školy.
Podívejte se na hodnocení Abstinent na Kinoboxu.
