Kritiky.cz > Články > Angela Lansbury se nedožila svých 97 let.

Angela Lansbury se nedožila svých 97 let.

Photo © BBC / Patrick Redmond
Photo © BBC / Patrick Redmond
Načítám počet zobrazení...
1 hvězda2 hvězdy3 hvězdy4 hvězdy5 hvězd (zatím nehodnoceno)
Loading...

Dame Angela Brigid Lansbury DBE (16. říj­na 1925 - 11. říj­na 2022) byla irsko-britská a ame­ric­ká hereč­ka a zpě­vač­ka, kte­rá ztvár­ni­la mno­ho fil­mo­vých, diva­del­ních a tele­viz­ních rolí. Její kari­é­ra, kte­rá byla jed­nou z nejdel­ších v zábav­ním prů­mys­lu, trva­la více než 80 let, z toho vel­kou část ve Spojených stá­tech; její prá­ce se těši­la vel­ké pozor­nos­ti i na mezi­ná­rod­ní scé­ně. Po smr­ti Olivie de Havillandové v čer­ven­ci 2020 se Lansburyová sta­la nej­star­ší žijí­cí nomi­no­va­nou na Oscara a jed­nou z posled­ních hvězd zla­té­ho věku holly­wo­od­ské kine­ma­to­gra­fie.

Lansburyová se naro­di­la do rodi­ny vyš­ší střed­ní tří­dy v cen­t­ru Londýna jako dce­ra irské hereč­ky Moyny Macgillové a ang­lic­ké­ho poli­ti­ka Edgara Lansburyho. Aby unik­la bles­ko­vé vál­ce, pře­stě­ho­va­la se v roce 1940 do Spojených stá­tů a tam stu­do­va­la herec­tví v New Yorku. V roce 1942 odje­la do Hollywoodu, kde pode­psa­la smlou­vu s MGM a zís­ka­la své prv­ní fil­mo­vé role ve fil­mech Gaslight (1944) a Obraz Doriana Graye (1945), za něž byla dva­krát nomi­no­vá­na na Oscara a zís­ka­la Zlatý gló­bus. Objevila se v dal­ších 11 fil­mech MGM, vět­ši­nou v men­ších rolích, a po skon­če­ní smlou­vy v roce 1952 zača­la svou fil­mo­vou prá­ci dopl­ňo­vat diva­del­ní­mi před­sta­ve­ní­mi. Ačkoli byla v tom­to obdo­bí pova­žo­vá­na pře­váž­ně za béč­ko­vou hvězdu, její účin­ko­vá­ní ve fil­mu Mandžuský kan­di­dát (1962) se setka­lo s širo­kým ohla­sem a je uvá­dě­no jako jeden z jejích nej­lep­ších výko­nů, kte­rý ji dove­dl ke tře­tí nomi­na­ci na Oscara. Lansbury se nako­nec pro­sla­vi­la v hudeb­ním diva­dle, kde ztvár­ni­la hlav­ní roli v broadwa­yském muzi­ká­lu Mame (1966), za kte­rou zís­ka­la svou prv­ní cenu Tony a sta­la se iko­nou homose­xu­á­lů.

Před pro­blémy v osob­ním živo­tě se Lansbury v roce 1970 pře­stě­ho­va­la z Kalifornie do irské­ho hrab­ství Cork a v tom­to dese­ti­le­tí pokra­čo­va­la v řadě diva­del­ních a fil­mo­vých vystou­pe­ní. Patřily mezi ně hlav­ní role v diva­del­ních muzi­ká­lech Gypsy, Sweeney Todd a Král a já, stej­ně jako v Disneyho hitu Bedknobs and Broomsticks (1971). V roce 1984 se pře­su­nu­la do tele­vi­ze a celo­svě­to­vě se pro­sla­vi­la jako fik­tiv­ní spi­so­va­tel­ka a vyšet­řo­va­tel­ka Jessica Fletcherová v ame­ric­kém seri­á­lu Murder, She Wrote (Napsala vraž­du), kte­rý se vysí­lal 12 sezón až do roku 1996 a stal se jed­ním z nejdéle vysí­la­ných a nej­ob­lí­be­něj­ších detek­tiv­ních seri­á­lů v tele­viz­ní his­to­rii. Prostřednictvím spo­leč­nos­ti Corymore Productions, kte­rou vlast­ni­la spo­leč­ně se svým man­že­lem Peterem Shawem, pře­vza­la Lansburyová vlast­nic­tví seri­á­lu a v posled­ních čtyřech sezó­nách byla jeho výkon­nou pro­du­cent­kou. Věnovala se také hla­so­vé tvor­bě a podí­le­la se na ani­mo­va­ných fil­mech, jako je Disneyho Kráska a zví­ře (1991) a Anastázie (1997) Dona Blutha. Hostovala v řadě mezi­ná­rod­ních pro­duk­cí a nadá­le se pří­le­ži­tost­ně obje­vo­va­la ve fil­mech, jako jsou Nanny McPhee (2005) a Mary Poppins se vra­cí (2018).

Lansburyová zís­ka­la čest­né­ho Oscara, cenu BAFTA za celo­ži­vot­ní dílo, cenu Tony za celo­ži­vot­ní dílo a dal­ších pět cen Tony, šest Zlatých gló­bů a cenu Olivier. Byla také nomi­no­vá­na na řadu dal­ších obo­ro­vých oce­ně­ní, mimo jiné tři­krát na Oscara za nej­lep­ší hereč­ku ve ved­lej­ší roli, osm­náct­krát na růz­né ceny Primetime Emmy a na cenu Grammy. V roce 2014 byla Lansburyová krá­lov­nou Alžbětou II. jme­no­vá­na Dame Commander of the Order of the British Empire. Byly o ní napsá­ny tři živo­to­pi­sy.

Raný život a dětství

Lansbury se naro­di­la 16. říj­na 1925 ve čtvr­ti St Pancras v cen­t­ru Londýna do rodi­ny z vyš­ší střed­ní tří­dy. Její mís­to naro­ze­ní je někdy chyb­ně uvá­dě­no jako Poplar ve východ­ním Londýně. Lansburyová uvá­dí, že má k Poplaru vztah po před­cích, ale naro­di­la se v Regent’s Parku v cen­t­rál­ním Londýně. Její mat­kou byla hereč­ka Moyna Macgillová (roze­ná Charlotte Lillian McIldowieová), kte­rá se pra­vi­del­ně obje­vo­va­la na jeviš­ti ve West Endu a kte­rá hrá­la také v něko­li­ka fil­mech. Jejím otcem byl boha­tý ang­lic­ký obchod­ník se dře­vem a poli­tik Edgar Lansbury, člen Komunistické stra­ny Velké Británie a býva­lý sta­ros­ta met­ro­po­lit­ní čtvr­ti Poplar. Jejím dědeč­kem z otco­vy stra­ny byl vůd­ce Labouristické stra­ny a pro­ti­vá­leč­ný akti­vis­ta George Lansbury, kte­ré­ho cíti­la „ohro­me­ná“ a pova­žo­va­la ho za „obra mého mlá­dí“. Angela měla star­ší nevlast­ní sest­ru Isolde, kte­rá byla dce­rou Moyny z před­cho­zí­ho man­žel­ství se spi­so­va­te­lem a reži­sé­rem Reginaldem Denhamem. V led­nu 1930, když byly Angele čty­ři roky, poro­di­la její mat­ka dvoj­ča­ta Bruce a Edgara, což ved­lo Lansburyovy k pře­stě­ho­vá­ní z bytu v Poplaru do domu v Mill Hill v sever­ním Londýně; o víken­dech se stě­ho­va­li na ven­kov­skou far­mu v Berrick Salome neda­le­ko Wallingfordu v Oxfordshiru.

„Jsem nesko­na­le vděč­ná za svou irskou strán­ku. Odtud mám smy­sl pro komi­ku a roz­mar. Co se týče té ang­lic­ké polo­vi­ny - to je moje zdr­žen­li­vá strán­ka... Ale když mě posta­ví­te na jeviš­tě, ta irská se pro­je­ví. Ta kom­bi­na­ce je pro herec­tví dob­rá.“

- Angela Lansburyová

Když bylo Lansburyové devět let, zemřel jí otec na rako­vi­nu žalud­ku a ona se stáh­la do ústra­ní, aby se s tím vyrov­na­la. Tváří v tvář finanč­ním potí­žím se její mat­ka zasnou­bi­la se skot­ským plu­kov­ní­kem Leckiem Forbesem a pře­stě­ho­va­la se do jeho domu v Hampsteadu; Lansburyová se v letech 1934 až 1939 vzdě­lá­va­la na South Hampstead High School. Přesto se pova­žo­va­la za samou­ka, uči­la se z knih, diva­dla a fil­mu. Sama o sobě pro­hla­šo­va­la, že je „napros­tý fil­mo­vý mani­ak“, pra­vi­del­ně navště­vo­va­la kina a před­sta­vo­va­la si sama sebe jako urči­té posta­vy. S obli­bou hrá­la na kla­vír, krát­ce stu­do­va­la hud­bu na Ritmanově taneč­ní ško­le a v roce 1940 zača­la stu­do­vat herec­tví na Webber Douglas School of Singing and Dramatic Art v Kensingtonu v západ­ním Londýně a popr­vé se na jeviš­ti obje­vi­la jako dvor­ní dáma ve škol­ní insce­na­ci hry Maxwella Andersona Mary of Scotland.

Téhož roku zemřel Angelin děde­ček a s pří­cho­dem bles­ko­vé vál­ky se Macgill roz­ho­dl vzít Angelu, Bruce a Edgara do Spojených stá­tů; Isolda zůsta­la v Británii se svým novým man­že­lem, her­cem Peterem Ustinovem. Macgill zís­kal prá­ci jako dozor nad 60 brit­ský­mi dět­mi, kte­ré byly eva­ku­o­vá­ny do Severní Ameriky na palubě lodi Duchess of Atholl, a v polo­vi­ně srp­na s nimi dora­zil do kanad­ské­ho Montrealu v Quebecu. Odtud pokra­čo­va­la vla­kem do New Yorku, kde ji finanč­ně spon­zo­ro­val pod­ni­ka­tel z Wall Street Charles T. Smith a pře­stě­ho­val ji ke své rodi­ně do jejich domu v Mahopacu ve stá­tě New York. Lansburyová zís­ka­la sti­pen­di­um od American Theatre Wing, kte­ré jí umož­ni­lo stu­do­vat na Feagin School of Drama and Radio, kde účin­ko­va­la v před­sta­ve­ních Williama Congreva Cesta svě­ta a Vějíř lady Windermerové Oscara Wildea. Studium ukon­či­la v břez­nu 1942, v té době se rodi­na pře­stě­ho­va­la do bytu na Morton Street v Greenwich Village.

Kariéra

Film

Kariérní začátky a průlom (1940-1950)

Macgillová zís­ka­la prá­ci v kanad­ském zájez­do­vém před­sta­ve­ní Tonight at 8.30 a v Kanadě se k ní při­po­ji­la její dce­ra, kte­rá zís­ka­la prv­ní diva­del­ní prá­ci jako hereč­ka v noč­ním klu­bu Samovar Club v Montrealu. Práci zís­ka­la tak, že v šest­nác­ti letech tvr­di­la, že je jí deva­te­náct, a její vystou­pe­ní spo­čí­va­lo v tom, že zpí­va­la pís­ně Noëla Cowarda, a vydě­lá­va­la 60 dola­rů týd­ně. V srpnu 1942 se vrá­ti­la do New Yorku, ale její mat­ka se pře­stě­ho­va­la do Hollywoodu v Los Angeles, aby obno­vi­la svou fil­mo­vou kari­é­ru; Lansburyová a její brat­ři ji násle­do­va­li. Lansburyová i její mat­ka se pře­stě­ho­va­ly do bun­ga­lo­vu v Laurel Canyonu a zís­ka­ly vánoč­ní prá­ci v obchod­ním domě Bullocks Wilshire v Los Angeles; Moyna byla pro­puš­tě­na pro neschop­nost a rodi­na muse­la vyžít z Lansburyové pla­tu 28 dola­rů týd­ně. Lansburyová se spřá­te­li­la se sku­pi­nou homose­xu­á­lů, sezná­mi­la se s měst­skou under­groun­do­vou gay scé­nou a spo­lu s mat­kou navště­vo­va­la před­náš­ky duchov­ní­ho gurua Jiddu Krishnamurtiho; na jed­né z nich se sezná­mi­la s Aldousem Huxleym.

Na večír­ku pořá­da­ném její mat­kou se Lansburyová sezná­mi­la s Johnem van Drutenem, kte­rý byl nedáv­no spo­lu­au­to­rem scé­ná­ře k fil­mu Gaslight (1944), mys­te­ri­óz­ní­mu thrille­ru pod­le hry Patricka Hamiltona Gaslight z roku 1938. Film se ode­hrá­val ve vik­to­ri­án­ském Londýně, reží­ro­val ho George Cukor a v hlav­ní roli Pauly Alquistové, ženy psy­chic­ky týra­né svým man­že­lem, se před­sta­vi­la Ingrid Bergmanová. Van Druten navr­hl Lansburyové, že by se skvě­le hodi­la pro roli Nancy Oliverové, zákeř­né slu­žeb­né; roli při­ja­la, i když ji na natá­če­ní musel dopro­vá­zet soci­ál­ní pra­cov­ník, pro­to­že jí bylo tepr­ve 17 let. Získala agen­ta Earla Kramera, pode­psa­la sed­mi­le­tou smlou­vu s Metro-Goldwyn-Mayer, vydě­lá­va­la 500 dola­rů týd­ně a jako své pro­fes­ní jmé­no pou­ží­va­la své sku­teč­né jmé­no. Už její obsa­ze­ní vzbu­di­lo pozor­nost, časo­pis Variety v srpnu 1943 uve­dl, že se Lansburyová sta­la z nezná­mé fil­mo­vé hvězdy během pou­hých čtyř dnů. Po uve­de­ní do kin se film Gaslight setkal se smí­še­ný­mi kri­ti­ka­mi, ačko­li Lansburyové role byla vše­o­bec­ně chvá­le­na; film si vyslou­žil sedm nomi­na­cí na Oscara, včet­ně jed­né pro Lansburyovou za nej­lep­ší hereč­ku ve ved­lej­ší roli.

Její dal­ší fil­mo­vou rolí byla Edwina Brownová, star­ší sest­ra Velvet Brownové ve fil­mu National Velvet (1944); film se stal vel­kým komerč­ním hitem a Lansburyová navá­za­la celo­ži­vot­ní přá­tel­ství se spo­lu­hráč­kou Elizabeth Taylorovou. Lansburyová si dále zahrá­la ve fil­mu Obraz Doriana Graye (1945), fil­mo­vé adap­ta­ci stej­no­jmen­né­ho romá­nu Oscara Wildea z roku 1890, kte­rý se opět ode­hrá­val ve vik­to­ri­án­ském Londýně. V režii Alberta Lewina Lansburyová ztvár­ni­la Sibyl Vaneovou, zpě­vač­ku z děl­nic­ké­ho music-hallu, kte­rá se zami­lu­je do hlav­ní­ho hrdi­ny Doriana Graye (Hurd Hatfield). Přestože film nebyl finanč­ně úspěš­ný, Lansburyová za svůj výkon opět skli­di­la uzná­ní a zís­ka­la Zlatý gló­bus za nej­lep­ší žen­ský herec­ký výkon ve ved­lej­ší roli a na Oscarech byla opět nomi­no­vá­na na nej­lep­ší hereč­ku ve ved­lej­ší roli, kde pro­hrá­la s Anne Revereovou, svou kole­gy­ní z fil­mu National Velvet.

Dne 27. září 1945 se Lansbury pro­vda­la za Richarda Cromwella, uměl­ce a deko­ra­té­ra, jehož herec­ká kari­é­ra se zasta­vi­la. Jejich man­žel­ství bylo pro­ble­ma­tic­ké; Cromwell byl gay a Lansburyovou si vzal v neú­spěš­né nadě­ji, že se tak sta­ne hete­ro­se­xu­á­lem. Manželství skon­či­lo za nece­lý rok, když 11. září 1946 poda­la žádost o roz­vod, ale až do jeho smr­ti zůsta­li přá­te­li. V pro­sin­ci 1946 se na večír­ku pořá­da­ném býva­lým herec­kým kole­gou Hurdem Hatfieldem v Ojai Valley sezná­mi­la s ang­lic­kým emi­gran­tem Peterem Pullenem Shawem. Shaw byl začí­na­jí­cí herec, kte­rý také pode­psal smlou­vu s MGM a nedáv­no opus­til vztah s Joan Crawfordovou. S Lansburyovou tvo­ři­li pár a žili spo­lu, než jim navrh­la sňa­tek.

Pár měl v úmys­lu se vzít zpět v Británii, ale ang­li­kán­ská cír­kev odmít­la oddat dva roz­ve­de­né. Místo toho se v srpnu 1949 vza­li při obřa­du skot­ské církve v kos­te­le sva­té­ho Kolumba v lon­dýn­ské čtvr­ti Knightsbridge a násle­do­va­ly líbán­ky ve Francii. Po návra­tu do USA, kde se usa­di­li v domě Lansburyové v losan­ge­les­ké čtvr­ti Rustic Canyon neda­le­ko Santa Moniky a plá­že, se v roce 1951 oba sta­li natu­ra­li­zo­va­ný­mi obča­ny USA a brit­ské občan­ství si pone­cha­li díky dvo­jí­mu občan­ství.

Ustálá charakterní herečka (1950-1960)

Po úspě­chu fil­mů Gaslight a Obraz Doriana Graye obsa­di­la spo­leč­nost MGM Lansburyovou do dal­ších 11 fil­mů, než jí v roce 1952 skon­či­la smlou­va s tou­to spo­leč­nos­tí. MGM ji udr­žo­va­la mezi svý­mi béč­ko­vý­mi hvězda­mi a vyu­ží­va­la ji méně než hereč­ky podob­né­ho věku; živo­to­pis­ci Edelman a Kupferberg se domní­va­li, že vět­ši­na těch­to fil­mů byla „prů­měr­ná“ a její kari­é­ře pří­liš nepo­moh­la. S tím­to názo­rem sou­hla­sil i Cukor, kte­rý se domní­val, že Lansburyová byla spo­leč­nos­tí MGM „důsled­ně špat­ně obsa­zo­vá­na“. Opakovaně ji nuti­li ztvár­ňo­vat star­ší ženy, čas­to padouš­ky, a v důsled­ku toho byla s pra­cí pro MGM stá­le nespo­ko­je­něj­ší, což komen­to­va­la slo­vy: „Pořád jsem chtě­la hrát role Jean Arthurové a pan Mayer mě pořád obsa­zo­val do řady pro­dej­ných děvek.“ Samotná spo­leč­nost trpě­la po roce 1948 pokle­sem tržeb v kinech, v důsled­ku čehož sni­žo­va­la roz­počty na fil­my a sni­žo­va­la počet zaměst­nan­ců.

Lansbury si popr­vé zahrá­la ame­ric­kou posta­vu „Em“, drs­nou zpě­vač­ku ze salo­o­nu honky-tonk, kte­rá dá fac­ku posta­vě Judy Garlandové v osca­ro­vém muzi­ká­lu z Divokého zápa­du The Harvey Girls (1946). Objevila se ve fil­mech The Hoodlum Saint (rov­něž 1946), Till the Clouds Roll By (1947), If Winter Comes (1947), Tenth Avenue Angel (1948), The Three Musketeers (1948), State of the Union (1948) a The Red Danube (1949). MGM ji zapůj­či­la nej­pr­ve spo­leč­nos­ti United Artists pro film Soukromé zále­ži­tos­ti Bel Ami (1947) a poté Paramountu pro film Samson a Dalila (1949). Objevila se jako zlot­ři­lá slu­žeb­ná ve fil­mu Kind Lady (1951) a fran­couz­ská dob­ro­druž­ka ve fil­mu Vzpoura (1952). Přešla k roz­hla­su, v roce 1948 se obje­vi­la ve zvu­ko­vé adap­ta­ci romá­nu Somerseta Maughama Of Human Bondage pro NBC University Theatre a násle­du­jí­cí rok hrá­la v jejich adap­ta­ci romá­nu Jane Austenové Pýcha a před­su­dek. V roce 1950 se obje­vi­la v epi­zo­dě seri­á­lu Robert Montgomery Presents adap­to­va­ném pod­le kni­hy A. J. Cronina The Citadel.

Lansburyová, nespo­ko­je­ná s role­mi, kte­ré jí dáva­la spo­leč­nost MGM, pově­ři­la své­ho mana­že­ra Harryho Friedmana ze spo­leč­nos­ti MCA Inc., aby s ní v roce 1952, ve stej­ném roce, kdy se jí naro­dil syn Anthony, ukon­čil smlou­vu. Brzy po naro­ze­ní se při­po­ji­la k zájez­do­vým pro­duk­cím dvou býva­lých broadwa­yských her na východ­ním pobře­ží: Howarda Lindsaye a Russela Crouse a hry Louise Verneuila Státní zále­ži­tos­ti. Životopisec Margaret Bonanno poz­dě­ji uve­dl, že v tom­to oka­mži­ku se Lansburyové kari­é­ra „dosta­la na úpl­né dno“.

V dub­nu 1953 se jí naro­di­la dce­ra Deirdre Angela Shawová. Shawová měla z před­cho­zí­ho man­žel­ství syna Davida a poté, co v roce 1953 zís­ka­la chlap­ce do své péče, při­vez­la ho do Kalifornie, aby žil s rodi­nou; se tře­mi dět­mi na výcho­vu se Shawovi pře­stě­ho­va­li do vět­ší­ho domu na San Vicente Boulevard v kali­forn­ské Santa Monice. Lansburyová se však na holly­wo­od­ské spo­le­čen­ské scé­ně necí­ti­la úpl­ně dob­ře a poz­dě­ji tvr­di­la, že v důsled­ku svých brit­ských koře­nů „jsem se v Hollywoodu vždyc­ky cíti­la jako cizin­ka v cizí zemi“. V roce 1959 se rodi­na pře­stě­ho­va­la do Malibu a usa­di­la se v domě na Pacific Coast Highway, kte­rý navr­hl Aaron Green; tam s Peterem unik­li holly­wo­od­ské scé­ně a moh­li posí­lat své děti do míst­ní stát­ní ško­ly.

Po návra­tu k fil­mu jako hereč­ka na vol­né noze se Lansburyová v mno­ha fil­mech, v nichž se v tom­to obdo­bí obje­vi­la, ocit­la v typi­zo­va­ných rolích žen star­ších (někdy mno­hem star­ších), než byla ona sama. Jak poz­dě­ji pro­hlá­si­la: „Hollywood mě udě­lal sta­rou dřív, než jsem měla,“ a pozna­me­na­la, že ve svých dva­ce­ti letech dostá­va­la dopi­sy od fanouš­ků, kte­ří se domní­va­li, že jí je čty­ři­cet. Menší role zís­ka­la ve fil­mech Život v sáz­ce (1954), Ulice bez záko­na (1955) a Purpurová mas­ka (1955), při­čemž posled­ní jme­no­va­ný film poz­dě­ji ozna­či­la za „nej­hor­ší, jaký jsem kdy nato­či­la“. Zahrála si prin­cez­nu Gwendolyn v kome­dii Dvorní šašek (1956), poté při­ja­la roli man­žel­ky, kte­rá zabi­je své­ho man­že­la, ve fil­mu Prosím, zavraž­dě­te mě (1956). Objevila se jako Minnie Littlejohnová ve fil­mu Dlouhé hor­ké léto (1958) a jako Mabel Claremontová ve fil­mu Váhavá debu­tant­ka (1958), kte­rý natá­če­la v Paříži. Životopisec Martin Gottfried uve­dl, že prá­vě tato dvě posled­ní fil­mo­vá vystou­pe­ní obno­vi­la Lansburyové sta­tus „áčko­vé hereč­ky“. V tom­to obdo­bí se nadá­le obje­vo­va­la v tele­vi­zi, hrá­la v epi­zo­dách Revlon Mirror Theatre, Ford Theatre a The George Gobel Show a sta­la se pra­vi­del­nou účast­ni­cí pořa­du Pantomime Quiz.

Nezávislé filmy a další uznání (1960-1980)

Vzácná sym­pa­tic­ká role Mavis ve fil­mu The Dark at the Top of the Stairs (1960) vzbu­di­la u kri­ti­ky vel­ký ohlas, stej­ně jako její výko­ny v zlo­věst­ných posta­vách ve fil­mech All Fall Down (1962), kde ztvár­ni­la mani­pu­la­tiv­ní, destruk­tiv­ní mat­ku, a v thrille­ru z obdo­bí stu­de­né vál­ky The Manchurian Candidate (1962), kde ztvár­ni­la intri­kán­skou ide­o­lož­ku paní Iselinovou. V posled­ně jme­no­va­ném fil­mu ji do role obsa­dil John Frankenheimer na zákla­dě její­ho výko­nu ve fil­mu All Fall Down. Lansburyová byla jen o tři roky star­ší než herec Laurence Harvey, kte­rý ve fil­mu hrál její­ho syna. S účas­tí ve fil­mu sou­hla­si­la poté, co si pře­čet­la původ­ní román a popsa­la ho jako „jed­nu z nej­za­jí­ma­věj­ších poli­tic­kých knih, kte­ré jsem kdy čet­la“. Životopisci Edelman a Kupferberg pova­žo­va­li tuto roli za „její trva­lý fil­mo­vý tri­umf“, zatím­co Gottfried pro­hlá­sil, že je to „nej­sil­něj­ší, nej­pa­mát­něj­ší a nej­lep­ší film, jaký kdy nato­či­la ... podá­vá v něm svůj nej­lep­ší fil­mo­vý výkon“. Lansburyová za ten­to film zís­ka­la svou tře­tí nomi­na­ci na Oscara za nej­lep­ší žen­ský herec­ký výkon ve ved­lej­ší roli a trá­pi­lo ji, že pro­hrá­la, když pod­leh­la Patty Dukeové za film The Miracle Worker (1962).

Lansbury násle­do­va­la role Sybil Loganové ve fil­mu V poho­dě dne (1963), kte­ré se zřek­la jako pří­šer­né, a dále se obje­vi­la jako boha­tá Isabel Boydová ve fil­mu Svět Henryho Orienta (1964), vdo­va Phyllis ve fil­mu Drahé srd­ce (1964) a jako mat­ka fil­mo­vé hereč­ky Jean Harlowové (Carroll Baker) ve fil­mu Harlow (1965).

Lansbury odmít­la něko­lik fil­mo­vých rolí, včet­ně hlav­ní role ve fil­mu The Killing of Sister George (1968) a role sest­ry Ratchedové ve fil­mu One Flew Over the Cuckoo’s Nest (1975). Místo toho při­ja­la roli hra­běn­ky von Ornstein, stár­nou­cí němec­ké aris­to­krat­ky, kte­rá se zami­lu­je do mlad­ší­ho muže, ve fil­mu Něco pro kaž­dé­ho (1970), pro kte­rý se natá­če­lo v bavor­ském Hohenschwangau. Ve stej­ném roce se obje­vi­la v roli ang­lic­ké čaro­děj­ni­ce střed­ní­ho věku Eglantine Priceové v Disneyho fil­mu Bedknobs and Broomsticks (1971); byla to její prv­ní hlav­ní role v muzi­ká­lu na fil­mo­vém plát­ně a ved­la k pro­pa­ga­ci fil­mu v tele­viz­ních pořa­dech, jako je David Frost Show. Později pozna­me­na­la, že ten­to film jako vel­ký komerč­ní hit „mi zajis­til obrov­ské pub­li­kum“.

Lansbury strá­vi­la vět­ši­nu 70. let spí­še na jeviš­ti než na plát­ně, ale byla oce­ně­na za ved­lej­ší roli ve fil­mu Smrt na Nilu z roku 1978, kte­rou Johnny Depp uve­dl jako jed­nu z inspi­ra­cí pro ztvár­ně­ní Ichaboda Cranea ve fil­mu Tima Burtona Ospalá díra. Lansburyová se obje­vi­la jako sleč­na Froyová ve fil­mu Dáma mizí (1979), rema­ku star­ší­ho fil­mu Alfreda Hitchcocka uve­de­né­ho v roce 1938. V násle­du­jí­cím roce se ve fil­mu Zrcadlo prask­ne obje­vi­la v dal­ším fil­mu pod­le romá­nu Agathy Christie, ten­to­krát jako sleč­na Marplová, vyšet­řo­va­tel­ka v Kentu 50. let. Lansburyová dou­fa­la, že se jí poda­ří opros­tit se od ztvár­ně­ní této role Margaret Rutherfordovou a mís­to toho se vrá­tí k Christieho popi­su posta­vy; vytvo­ři­la tak předob­raz své poz­děj­ší role Jessicy Fletcherové. Byla pode­psá­na smlou­va na dvě pokra­čo­vá­ní v roli sleč­ny Marplové, kte­rá však neby­la nikdy nato­če­na. Dalším fil­mem Lansburyové byl ani­mo­va­ný Poslední jed­no­ro­žec (1982), pro kte­rý pro­půj­či­la hlas čaro­děj­ni­ci mamin­ce Fortuně.

Kráska a zvíře a další role (1990-2000)

Po celou dobu vysí­lá­ní seri­á­lu Murder, She Wrote se Lansburyová nadá­le obje­vo­va­la v dal­ších tele­viz­ních fil­mech, mini­sé­ri­ích a v kinech. V roce 1986 spo­lu s Kirkem Douglasem mode­ro­va­la tele­viz­ní pořad Newyorské filhar­mo­nie ke sté­mu výro­čí Sochy svo­bo­dy. Objevila se jako mat­ka hlav­ní­ho hrdi­ny ve fil­mu Hněv andě­lů: (The Story Continues, 1986) a ztvár­ni­la Nan Mooreovou - mat­ku obě­ti sku­teč­né havá­rie leta­dla Korean Air Lines letu 007 - ve fil­mu Shootdown (1988); pro­to­že byla sama mat­kou, tato udá­lost se jí „nesmír­ně dotkla“. Ve fil­mu Hledači mušlí (1989) se před­sta­vi­la jako Angličanka zota­vu­jí­cí se z infark­tu a ve fil­mu Láska, kte­rou hle­da­la (1990) si zahrá­la ame­ric­kou uči­tel­ku, kte­rá se při návštěvě Irska zami­lu­je do kato­lic­ké­ho kně­ze; pod­le Lansburyové je to „úžas­ný žen­ský pří­běh“. Další roli koket­ní paní Harrisové ztvár­ni­la ve fil­mo­vé adap­ta­ci romá­nu Paní „Arrisová jede do Paříže (1992), kte­rou reží­ro­val její syn a výkon­ným pro­du­cen­tem byl její nevlast­ní syn. Její nej­vý­znam­něj­ší fil­mo­vou rolí od dob Mandžuského kan­di­dá­ta byl hlas mateř­ské kon­vič­ky paní Pottsové v Disneyho ani­mo­va­ném fil­mu Kráska a zví­ře (1991), což pova­žo­va­la za dárek svým třem vnou­ča­tům. Lansbury k fil­mu nazpí­va­la titul­ní píseň, kte­rá zís­ka­la Oscara za nej­lep­ší původ­ní píseň, Zlatý gló­bus za nej­lep­ší původ­ní píseň a cenu Grammy za nej­lep­ší píseň napsa­nou pro film, tele­vi­zi nebo jiné vizu­ál­ní médi­um. V roce 2021 Lansburyová pře­kva­pi­vě vystou­pi­la s odka­zem na svou roli paní Pottsové v audi­o­prů­vod­ci „Inspirující Walt Disney:

Návrat k filmu (2005-2019)

Lansbury si zahrá­la ve fil­mu Chůva McPhee (2005) roli tety Adelaide a poz­dě­ji v roz­ho­vo­ru sdě­li­la, že prá­ce na Chůvě McPhee mě „vytáh­la z pro­pas­ti“ po ztrá­tě man­že­la. Poté se obje­vi­la ve fil­mu Tučňáci pana Poppera (2011) po boku Jima Carreyho. V roce 2012 bylo ozná­me­no, že si Lansbury zahra­je ve fil­mu Wese Andersona The Grand Budapest Hotel; z pro­jek­tu však muse­la vycou­vat (nahra­di­la ji Tilda Swinton) kvů­li před­cho­zí­mu ter­mí­nu natá­če­ní aus­tral­ské pro­duk­ce fil­mu Driving Miss Daisy, v němž hrá­la po boku Jamese Earla Jonese. V lis­to­pa­du 2013 obdr­že­la na Governors Awards čest­nou cenu Akademie za celo­ži­vot­ní dílo, kte­rou jí pře­dal Robert Osborne z Turner Classic Movies. Poctu mu vzda­li také Emma Thompsonová a Geoffrey Rush. Hlasově ztvár­ni­la roli čaro­děj­ni­ce ve fil­mu Justin a sta­teč­ní rytí­ři.

Lansbury se také obje­vi­la ve ved­lej­ší roli ve fil­mu Mary Poppins se vra­cí (2018), pokra­čo­vá­ní původ­ní­ho fil­mu z roku 1964, ode­hrá­va­jí­cím se o 20 let poz­dě­ji v Londýně v době kri­ze, v němž titul­ní posta­vu ztvár­ni­la Emily Blunt. Natáčení zača­lo v Shepperton Studios v úno­ru 2017 a film byl uve­den do kin v pro­sin­ci 2018 s pozi­tiv­ní­mi recen­ze­mi.

Lansbury se  napo­sle­dy obje­vi­la ve fil­mu Knoflíky (2018):

V led­nu 2019 byla Lansbury pozvá­na na slav­nost­ní oběd Amerického fil­mo­vé­ho insti­tu­tu, aby zde pro­nes­la výroč­ní požeh­ná­ní, kde hovo­ři­la o svých zku­še­nos­tech z MGM, herec­kém řemes­le a význa­mu fil­mo­vé komu­ni­ty. Její vystou­pe­ní bylo pře­kva­pe­ním pro sku­pi­nu fil­mo­vých a tele­viz­ních hvězd, kte­ré ji odmě­ni­ly potles­kem ve sto­je. Lansburyová na závěr své­ho vystou­pe­ní poskyt­la pří­pad­ným ucha­ze­čům o Oscara a Zlatý gló­bus radu ohled­ně sezó­ny udě­lo­vá­ní cen: „Až odsud dnes bude­te odchá­zet a bude­te vyzvá­ni, abys­te sná­še­li zdán­li­vě neko­neč­nou pře­hlíd­ku pro­gra­mů, kte­ré vás ozna­čí za „vítě­ze“ nebo „pora­že­né­ho“ - já jsem to zaži­la, já jsem to zaži­la, vzpo­meň­te si na tuto míst­nost, když jsme všich­ni pohro­ma­dě jako jeden.“

Divadlo

Kariérní začátky a průlom (1957-1961)

V dub­nu 1957 debu­to­va­la na Broadwayi v diva­dle Henryho Millera ve hře Hotel Paradiso, fran­couz­ské bur­les­ce ode­hrá­va­jí­cí se v Paříži, kte­rou reží­ro­val Peter Glenville. Hra se hrá­la pou­ze 15 týd­nů, přes­to­že si za roli „Marcela Kocoura“ vyslou­ži­la dob­ré recen­ze. Později pro­hlá­si­la, že kdy­by v této hře nehrá­la, „celá její kari­é­ra by vyšumě­la do ztra­ce­na“. Následovalo účin­ko­vá­ní v broadwa­yském před­sta­ve­ní A Taste of Honey z 60. let v Lyceum Theatre, kte­ré reží­ro­va­li Tony Richardson a George Devine. Lansburyová hrá­la Helen, hul­vát­skou, slov­ně uráž­li­vou a jinak nepří­tomnou mat­ku Josephine (hrá­la ji Joan Plowrightová, jen o čty­ři roky mlad­ší Lansburyová), a pozna­me­na­la, že jí tato role při­nes­la „vel­ké uspo­ko­je­ní“. Během účin­ko­vá­ní v seri­á­lu navá­za­la Lansburyová přá­tel­ství s Plowrightovou i s jejím milen­cem a budou­cím man­že­lem Laurencem Olivierem. Právě z Lansburyho pro­na­ja­té­ho bytu na Východní 97. uli­ci utek­li Plowrightová a Olivier, aby se vza­li. Po dob­ře hod­no­ce­ném vystou­pe­ní ve fil­mu Léto sedm­nác­té panen­ky (1959) - pro kte­rý natá­če­la v aus­tral­ském Sydney - a men­ší roli ve fil­mu Dech skan­dá­lu (1960) se obje­vi­la v roce 1961 ve fil­mu Modrá Havaj jako pano­vač­ná mat­ka, její­hož syna hrál Elvis Presley, přes­to­že byl o pou­hých devět let mlad­ší než ona. Přiznala, že film byl nekva­lit­ní, a pozna­me­na­la, že s účas­tí v něm sou­hla­si­la, pro­to­že „jsem byla zou­fa­lá“.

Jejím prv­ním vystou­pe­ním v diva­del­ním muzi­ká­lu byl krát­ký film Anyone Can Whistle, kte­rý napsa­li Arthur Laurents a Stephen Sondheim. Experimentální dílo mělo pre­mi­é­ru v dub­nu 1964 v diva­dle Majestic na Broadwayi, ale kri­ti­ka ho odmít­la a po deví­ti před­sta­ve­ních bylo zavře­no. Lansburyová hrá­la roli pokři­ve­né sta­rost­ky Cory Hooverové Hooperové, a přes­to­že se jí Sondheimova hud­ba líbi­la, měla s Laurentsem osob­ní nesho­dy a byla ráda, když před­sta­ve­ní skon­či­lo. V roce 1965 se obje­vi­la v epi­zo­dě dru­hé sezó­ny seri­á­lu The Man From U.N.C.L.E. v roli oká­za­lé a boha­té hereč­ky. Objevila se ve fil­mu The Greatest Story Ever Told (1965), fil­mo­vém živo­to­pi­su Ježíše, ale z koneč­né­ho sestři­hu byla téměř celá vystři­že­na. Následovala role Mama Jean Bello ve fil­mu Harlow (1965), Lady Blystone ve fil­mu The Amorous Adventures of Moll Flanders (1965) a Gloria ve fil­mu Mister Buddwing (1966). Navzdory dob­ře při­ja­tým výko­nům v řadě fil­mů se jí „celu­loi­do­vá super­hvězda“ vyhý­ba­la a s těmi­to men­ší­mi role­mi byla stá­le nespo­ko­je­něj­ší, pro­to­že měla pocit, že jí žád­ná z nich neu­mož­ňu­je roz­vi­nout její herec­ký poten­ci­ál.

Při návra­tu k hudeb­ní­mu fil­mu si zahrá­la Ruth v Pirátech z Penzance (1983), fil­mu nato­če­ném pod­le stej­no­jmen­né komic­ké ope­ry Gilberta a Sullivana, a během natá­če­ní v Londýně zpí­va­la na nahráv­ce Žebrácké ope­ry jako mez­zo­so­pra­nist­ka. Následovala role babič­ky v gotic­kém fan­ta­sy fil­mu The Company of Wolves (1984). Lansburyová zača­la pra­co­vat také pro tele­vi­zi, obje­vi­la se v tele­viz­ním fil­mu s Bette Davisovou s názvem Little Gloria... Konečně šťast­ni (1982). Následovalo její účin­ko­vá­ní ve fil­mu Dar lás­ky: Vánoční pří­běh (1983), o němž poz­dě­ji pro­hlá­si­la, že je to „ta nej­ne­vy­zpy­ta­tel­něj­ší věc, jakou si doká­že­te před­sta­vit“. V tele­viz­ním fil­mu A Talent for Murder (1984) hrá­la spi­so­va­tel­ku záhad na inva­lid­ním vozí­ku; ačko­li to popi­so­va­la jako „prá­ci narych­lo“, sou­hla­si­la s tím, aby moh­la pra­co­vat se spo­lu­hrá­čem Laurencem Olivierem. V roce 1984 se obje­vi­ly dal­ší dva mini­se­ri­á­ly s Lansburyovou: Lace a The First Olympics:

Broadwayská hvězda (1966-1980)

V roce 1966 se Lansburyová uja­la titul­ní role Mame Dennisové v muzi­ká­lu Mame, muzi­ká­lo­vé adap­ta­ci romá­nu Jerryho Hermana Auntie Mame. První reži­sé­ro­vou vol­bou pro tuto roli byla Rosalind Russellová, kte­rá hrá­la Mame v nemu­zi­ká­lo­vé fil­mo­vé adap­ta­ci Auntie Mame, ale ta odmít­la. Lansburyová o roli aktiv­ně usi­lo­va­la v nadě­ji, že bude zna­me­nat změ­nu v její kari­é­ře. Když byla vybrá­na, bylo to pře­kva­pe­ní pro diva­del­ní kri­ti­ky, kte­ří se domní­va­li, že ji zís­ká zná­měj­ší hereč­ka; Lansburyové bylo jed­načty­ři­cet let a byla to její prv­ní hlav­ní role. Mame Dennisová byla okouz­lu­jí­cí posta­va, kte­rá během hry vystří­da­la více než dva­cet kos­tý­mů, a Lansburyová v ní hrá­la deset pís­ní a taneč­ních kre­a­cí, na kte­ré inten­ziv­ně tré­no­va­la. Mame se nej­pr­ve hrá­la ve Filadelfii a poté v Bostonu, v květ­nu 1966 měla pre­mi­é­ru v diva­dle Winter Garden na Broadwayi. Auntie Mame byla již teh­dy popu­lár­ní mezi gay komu­ni­tou a Mame zís­ka­la Lansburyové kul­tov­ní homose­xu­ál­ní pří­z­niv­ce, což poz­dě­ji při­čí­ta­la tomu, že Mame Dennisová byla „před­sta­vou kaž­dé­ho gaye o půva­bu ...“. Všechno na Mame se sho­do­va­lo s před­sta­vou kaž­dé­ho mla­dé­ho muže o krá­se a slá­vě a bylo to krás­né.“

„Byla jsem man­žel­ka a mat­ka a byla jsem napros­to spo­ko­je­ná. Ale můj man­žel ve mně roz­po­znal sig­ná­ly, kte­ré říka­ly: „Už jsem se dost věno­va­la zahrad­ni­če­ní, už jsem uva­ři­la dost dob­rých veče­ří, už jsem sedě­la doma a lou­di­la, do jaké dal­ší inte­ri­é­ro­vé výzdo­by bych ješ­tě moh­la str­čit prs­ty“. U her­ců a here­ček je to zvlášt­ní, ale najed­nou se spus­tí alarm. Můj man­žel je vel­mi cit­li­vý člo­věk na mé nála­dy a poznal, že se musím do něče­ho pus­tit. Mame při­šla zčis­ta­jas­na prá­vě v této době. No není to zázrak?“

- Angela Lansburyová

Ohlasy na Lansburyové výkon byly veskr­ze pozi­tiv­ní. Stanley Kauffmann v dení­ku The New York Times napsal: „Slečna Lansburyová je zpí­va­jí­cí a tan­čí­cí hereč­ka, niko­liv zpě­vač­ka nebo taneč­ni­ce, kte­rá záro­veň hra­je .... V této mara­tón­ské roli má vtip, vyrov­na­nost, vře­lost a vel­mi zau­ja­tou chlad­no­krev­nost.“ Za tuto roli zís­ka­la Lansburyová svou prv­ní cenu Tony za nej­lep­ší hlav­ní žen­ský herec­ký výkon v muzi­ká­lu. Lansburyové poz­děj­ší živo­to­pis­ky­ně Margaret Bonanno pro­hlá­si­la, že Mame udě­la­la z Lansburyové „super­star“, při­čemž sama hereč­ka svůj úspěch komen­to­va­la slo­vy: „Všichni vás milu­jí, všich­ni milu­jí úspěch a uží­va­jí si ho stej­ně jako vy. A trvá to tak dlou­ho, dokud jste na tom jeviš­ti a dokud vychá­zí­te ze dve­ří jeviš­tě.“

Hvězda dosa­že­ná díky Mame umož­ni­la Lansburyové dal­ší vystou­pe­ní v tele­vi­zi, napří­klad ve spe­ci­ál­ním pořa­du Perryho Coma na Den díkůvzdá­ní v lis­to­pa­du 1966. Její slá­va jí také umož­ni­la anga­žo­vat se v růz­ných cha­ri­ta­tiv­ních akti­vi­tách na vyso­ké úrov­ni, napří­klad v roce 1967 vystou­pi­la jako čest­ný host na kaž­do­roč­ním bene­fič­ním obě­dě orga­ni­za­ce March of Dimes. V roce 1968 byla pozvá­na k účin­ko­vá­ní v hudeb­ním vystou­pe­ní na slav­nost­ním pře­dá­vá­ní Oscarů a v témže roce spo­leč­ně s býva­lým švagrem Peterem Ustinovem mode­ro­va­la pře­dá­vá­ní cen Tony. Toho roku ji klub Hasty Pudding Harvardovy uni­ver­zi­ty zvo­lil „ženou roku“. Když se zača­la natá­čet fil­mo­vá adap­ta­ce Mame, Lansburyová dou­fa­la, že jí bude nabíd­nu­ta tato role, ale mís­to toho ji dosta­la Lucille Ballová, kte­rá byla kasov­ně úspěš­ná. Lansburyová to pova­žo­va­la za „jed­no z mých nej­vět­ších zkla­má­ní“. Její osob­ní život se zkom­pli­ko­val, když se dozvě­dě­la, že se obě její děti zapo­ji­ly do kon­tra­kul­tu­ry 60. let a rekre­ač­ně uží­va­ly dro­gy; Anthony se v důsled­ku toho stal závis­lým na koka­i­nu a hero­i­nu.

Lansbury po úspě­chu Mame vystou­pi­la v roli hra­běn­ky Aurelie, 75leté paříž­ské excen­t­rič­ky ve fil­mu Drahý svět, muzi­ká­lo­vé adap­ta­ci romá­nu Jeana Giraudouxe Bláznivá ze Chaillot. Představení mělo pre­mi­é­ru v broadwa­yském diva­dle Marka Hellingera v úno­ru 1969, ale Lansburyová ho pova­žo­va­la za „dost depre­siv­ní“ záži­tek. Recenze její­ho výko­nu byly pozi­tiv­ní a na jeho zákla­dě zís­ka­la svou dru­hou cenu Tony. Recenze před­sta­ve­ní však byly obec­ně kri­tic­ké a před­sta­ve­ní skon­či­lo po 132 před­sta­ve­ních. Následovalo účin­ko­vá­ní v titul­ní roli muzi­ká­lu Prettybelle, kte­rý byl nato­čen pod­le kni­hy Jeana Arnolda The Rape of Prettybelle. Odehrával se na hlu­bo­kém jihu a zabý­val se otáz­ka­mi rasis­mu, při­čemž Lansburyová v něm hrá­la boha­tou alko­ho­lič­ku, kte­rá vyhle­dá­vá sexu­ál­ní kon­tak­ty s čer­no­chy. Tato kon­tro­verz­ní hra měla pre­mi­é­ru v Bostonu, ale měla špat­né recen­ze a byla zru­še­na dří­ve, než se dosta­la na Broadway. Lansburyová poz­dě­ji hru ozna­či­la za „napros­té fiasko“ a při­zna­la, že pod­le její­ho názo­ru byl její „výkon pří­šer­ný“.

Rok 1970 byl pro rodi­nu Lansburyových trau­ma­tic­ký: Peter pod­stou­pil výmě­nu kyčel­ní­ho klou­bu, Anthony se pře­dáv­ko­val hero­i­nem a upa­dl do kóma­tu a v září byl rodin­ný dům v Malibu zni­čen požá­rem. Poté kou­pi­li Knockmourne Glebe, sta­tek posta­ve­ný ve dva­cá­tých letech 19. sto­le­tí, kte­rý se nachá­zel poblíž ves­ni­ce Conna ve ven­kov­ském hrab­ství Cork, a poté, co Anthony pře­stal uží­vat koka­in a hero­in, ho tam odvez­li, aby se zota­vil ze své dro­go­vé závis­los­ti. Aby pomoh­la svým dětem, pře­stě­ho­va­la se rodi­na do Irska. Lansburyová celý rok nepra­co­va­la, aby moh­la být Anthonymu a Deidre nablíz­ku, když se léči­li ze své závis­los­ti. Zapsal se na Webber-Douglas School, mat­či­nu alma mater, a stal se pro­fe­si­o­nál­ním her­cem, poté pře­šel k tele­viz­ní režii. Lansburyová a její man­žel se do Kalifornie nevrá­ti­li, mís­to toho děli­li svůj čas mezi hrab­ství Cork a New York.

„[V Irsku náš zahrad­ník] vůbec netu­šil, kdo jsem. Nikdo to tam nevě­děl. Byla jsem pros­tě paní Shawová, což mi vyho­vo­va­lo až na půdu. Měla jsem teh­dy abso­lut­ní ano­ny­mi­tu, což bylo úžas­né.“

- Angela Lansburyová

V roce 1972 se Lansburyová vrá­ti­la do lon­dýn­ské­ho West Endu, aby v diva­dle Aldwych hrá­la v insce­na­ci hry Edwarda Albeeho All Over od Royal Shakespeare Company. Ztvárnila milen­ku umí­ra­jí­cí­ho mili­o­ná­ře z Nové Anglie, a přes­to­že recen­ze hry byly smí­še­né, herec­ký výkon Lansburyové byl vše­o­bec­ně chvá­len. Následovala její neo­chot­ná účast v obno­ve­ném před­sta­ve­ní Mame, kte­ré v té době puto­va­lo po Spojených stá­tech, a poté se vrá­ti­la na West End, aby si zahrá­la posta­vu Rose v muzi­ká­lu Gypsy. Nejprve tuto roli odmít­la, pro­to­že nechtě­la být ve stí­nu Ethel Mermanové, kte­rá tuto posta­vu ztvár­ni­la v původ­ní broadwa­yské insce­na­ci, ale nako­nec ji při­ja­la; když před­sta­ve­ní v květ­nu 1973 zača­lo, skli­di­la ova­ce vesto­je a nad­še­né recen­ze. Usadila se v bytě v Belgravii a brzy se sta­la vyhle­dá­va­nou oso­bou v lon­dýn­ské spo­leč­nos­ti, kde se na její počest pořá­da­ly slav­nost­ní veče­ře. Po vyvr­cho­le­ní lon­dýn­ské­ho tur­né se Gypsy v roce 1974 vyda­la na tur­né po USA a v Chicagu byla Lansburyová za svůj výkon oce­ně­na Cenou Sarah Siddonsové. Představení se nako­nec dosta­lo i na Broadway, kde se hrá­lo do led­na 1975 a skli­di­lo úspěch u kri­ti­ků, což Lansburyové vynes­lo tře­tí cenu Tony. Po něko­li­ka­mě­síč­ní pře­stáv­ce pak Gypsy v létě 1975 opět objíž­dě­la celou zemi.

V tou­ze ode­jít od muzi­ká­lů se Lansburyová roz­hod­la, že by chtě­la hrát v insce­na­ci jed­né z her Williama Shakespeara. Získala roli Gertrudy v insce­na­ci Hamleta, kte­rou uved­la National Theatre Company v diva­dle Old Vic. Inscenace, kte­rou reží­ro­val Peter Hall, se hrá­la od pro­sin­ce 1975 do květ­na 1976 a skli­di­la smí­še­né ohla­sy; Lansburyová se poz­dě­ji vyjá­d­ři­la, že roli „nesná­še­la“, pro­to­že ji pova­žo­va­la za pří­liš zdr­žen­li­vou. Její nála­du zhor­ši­la zprá­va, že v lis­to­pa­du 1975 zemře­la v Kalifornii její mat­ka; Lansburyová necha­la zpo­pel­nit mat­či­no tělo a popel roz­ptý­lit poblíž své­ho domu v hrab­ství Cork. Jejím dal­ším diva­del­ním vystou­pe­ním byly dvě jed­no­ak­tov­ky Edwarda Albeeho Counting the Ways a Listening, kte­ré byly uve­de­ny ved­le sebe v Hartford Stage Company v Connecticutu. Recenze insce­na­ce byly smí­še­né, ale Lansburyová byla opět vyzdvi­ho­vá­na. Následovalo dal­ší tur­né k obno­ve­né insce­na­ci Gypsy.

V dub­nu 1978 se Lansburyová obje­vi­la ve 24 před­sta­ve­ních obno­ve­né­ho muzi­ká­lu Král a já, kte­rý se hrál v broadwa­yském Uris Theatre; Lansburyová hrá­la roli paní Anny a nahra­di­la Constance Towersovou, kte­rá měla krát­kou pře­stáv­ku. Její prv­ní fil­mo­vou rolí po sed­mi letech byla posta­va spi­so­va­tel­ky a obě­ti vraž­dy Salome Otterbourneové ve fil­mu Smrt na Nilu (1978), adap­ta­ci stej­no­jmen­né­ho romá­nu Agathy Christie z roku 1937, kte­rá se natá­če­la v Londýně i v Egyptě. Ve fil­mu si Lansburyová zahrá­la po boku Petera Ustinova a Bette Davisové, kte­rá se sta­la její blíz­kou pří­tel­ky­ní. Za tuto roli zís­ka­la Lansburyová cenu National Board of Review za nej­lep­ší hereč­ku ve ved­lej­ší roli roku 1978.

V břez­nu 1979 se Lansburyová popr­vé obje­vi­la jako Nellie Lovettová ve fil­mu Sweeney Todd: The Demon Barber of Fleet Street, muzi­ká­lu Stephena Sondheima v režii Harolda Prince. Muzikál měl pre­mi­é­ru v Urisově diva­dle na Broadwayi a po boku Lena Carioua v něm hrá­la Sweeneyho Todda, vraž­dí­cí­ho holi­če v Londýně 19. sto­le­tí. Poté, co jí byla role nabíd­nu­ta, se této pří­le­ži­tos­ti cho­pi­la díky Sondheimově účas­ti na pro­jek­tu; pozna­me­na­la, že se jí líbí „mimo­řád­ný vtip a inte­li­gen­ce jeho tex­tů“. V roli setr­va­la čtr­náct měsí­ců, než ji nahra­di­la Dorothy Loudonová; muzi­kál se setkal se smí­še­ný­mi kri­ti­ka­mi, přes­to­že Lansburyové vyne­sl čtvr­tou cenu Tony a cenu Ruby časo­pi­su After Dark pro broadwa­yské­ho inter­pre­ta roku. Do role se vrá­ti­la v říj­nu 1980 na dese­ti­mě­síč­ní tur­né po šes­ti ame­ric­kých měs­tech, kde titul­ní posta­vu ztvár­nil George Hearn; před­sta­ve­ní bylo také zfil­mo­vá­no a odvy­sí­lá­no na kaná­lu Entertainment Channel. V roce 1982 ztvár­ni­la roli ženy v domác­nos­ti z vyš­ší střed­ní tří­dy, kte­rá se zasa­zu­je o prá­va děl­ní­ků, ve fraš­ce A Little Family Business z Baltimoru, v níž hrál i její syn Anthony. Představení mělo pre­mi­é­ru v losan­ge­les­kém diva­dle Ahmanson a poté se dosta­lo do broadwa­yské­ho diva­dla Martina Becka. Hra byla kri­ti­kou odmít­nu­ta a vyvo­la­la obvi­ně­ní z rasis­mu ze stra­ny japonsko-americké komu­ni­ty. V témže roce byla Lansburyová uve­de­na do Americké diva­del­ní síně slá­vy a násle­du­jí­cí rok se obje­vi­la v obno­ve­ném před­sta­ve­ní Mame v broadwa­yském Gershwin Theatre. Přestože byla Lansburyová chvá­le­na, před­sta­ve­ní bylo komerč­ním pro­pa­dá­kem, při­čemž Lansburyová pozna­me­na­la: „Uvědomila jsem si, že to není před­sta­ve­ní dneš­ní doby. Je to dobo­vý kus.“

Návrat na Broadway (2001-2009)

Po skon­če­ní seri­á­lu Murder, She Wrote se Lansburyová vrá­ti­la k diva­dlu. Ačkoli byla v roce 2001 obsa­ze­na do hlav­ní role v muzi­ká­lu Kandera a Ebba The Visit, před pre­mi­é­rou z ní odstou­pi­la kvů­li zhor­šu­jí­cí­mu se zdra­vot­ní­mu sta­vu své­ho man­že­la. Peter zemřel v led­nu 2003 na měst­na­vé srdeč­ní selhá­ní v domě man­že­lů v Brentwoodu v Kalifornii. Lansburyová se domní­va­la, že po této udá­los­ti už nepři­jme žád­nou vět­ší herec­kou roli a že mís­to toho mož­ná nato­čí něko­lik epi­zod­ních rolí, ale nic víc. Chtěla trá­vit více času v New Yorku, a tak si v roce 2006 kou­pi­la na Manhattanu kon­do­mi­ni­um za dva mili­o­ny dola­rů.

Lansbury se po tři­a­dva­ce­ti­le­té pau­ze vrá­ti­la na Broadway ve hře Terrence McNallyho Deuce, kte­rá byla v květ­nu 2007 uve­de­na v Music Box Theatre na ome­ze­nou dobu osm­nác­ti týd­nů. Lansbury za svou roli zís­ka­la nomi­na­ci na cenu Tony v kate­go­rii nej­lep­ší hereč­ka v hlav­ní roli.

V břez­nu 2009 se vrá­ti­la na Broadway v obno­ve­ném před­sta­ve­ní Blithe Spirit v Shubert Theatre, kde ztvár­ni­la roli Madame Arcati. Za toto vystou­pe­ní zís­ka­la cenu Tony za nej­lep­ší žen­ský herec­ký výkon ve hře; byla to její pátá cena Tony, čímž se vyrov­na­la dosa­vad­ní rekord­man­ce v počtu cen Tony, Julii Harrisové, i když všech­ny Harrisové ceny Tony byly za nej­lep­ší hlav­ní žen­ský herec­ký výkon. Od pro­sin­ce 2009 do červ­na 2010 pak Lansburyová hrá­la roli madam Armfeldtové po boku Catherine Zeta-Jonesové v prv­ním broadwa­yském obno­ve­ní Malé noč­ní hud­by, kte­ré se kona­lo v diva­dle Waltera Kerra. Tato role jí vynes­la sed­mou nomi­na­ci na cenu Tony a v květ­nu 2010 jí byl udě­len čest­ný dok­to­rát na Manhattan School of Music.

Návrat na West End (2012-2019)

Od dub­na do čer­ven­ce 2012 hrá­la Lansburyová v roli obháj­ky­ně práv žen Sue-Ellen Gamadgeové v broadwa­yském obno­ve­ném před­sta­ve­ní Gorea Vidala The Best Man v diva­dle Geralda Schoenfelda. Od úno­ra do červ­na 2013 hrá­la Lansburyová po boku Jamese Earla Jonese v aus­tral­ském tur­né hry Driving Miss Daisy. Od břez­na do červ­na 2014 si Lansburyová zopa­ko­va­la roli Madame Arcatiové ve hře Blithe Spirit v Gielgud Theatre v lon­dýn­ském West Endu, což bylo její prv­ní lon­dýn­ské jevišt­ní vystou­pe­ní po téměř 40 letech. Během své­ho poby­tu v Londýně vystou­pi­la na fil­mo­vém fes­ti­va­lu Angely Lansburyové v Poplaru, kte­rý pořá­da­la spo­leč­nost Poplar Film a na němž se pro­mí­ta­ly někte­ré z jejích nej­zná­měj­ších fil­mů. Od pro­sin­ce 2014 do břez­na 2015 se při­po­ji­la k tur­né hry Blithe Spirit po Severní Americe.

V dub­nu 2015, ve věku 89 let, zís­ka­la svou prv­ní Olivier Award jako nej­lep­ší hereč­ka ve ved­lej­ší roli za roli Arcati a v lis­to­pa­du 2015 jí byla udě­le­na Oscar Hammerstein Award za celo­ži­vot­ní pří­nos hudeb­ní­mu diva­dlu.

2. červ­na 2016 bylo ofi­ci­ál­ně ozná­me­no, že se Lansburyová vrá­tí na Broadway v sezó­ně 2017-2018 v obno­ve­né hře Enid Bagnoldové The Chalk Garden z roku 1955. Hru nastu­do­val Scott Rudin v diva­dle, kte­ré bude tepr­ve ozná­me­no. V roz­ho­vo­ru zve­řej­ně­ném 20. září 2016 však Lansburyová uved­la, že v The Chalk Garden hrát nebu­de: “

18. lis­to­pa­du 2019 se Lansburyová napo­sle­dy (zatím) vrá­ti­la na Broadway, kde ztvár­ni­la lady Bracknellovou v bene­fič­ní insce­na­ci hry Oscara Wildea The Importance of Being Earnest pro diva­dlo Roundabout Theatre Company’s American Airlines Theatre. V říj­nu 2020 se časo­pis Variety domní­val, že její kari­é­ra „odpo­ru­je veš­ke­ré logi­ce“, a pokra­čo­val: „Ačkoli byly moc­né ženy někdy očer­ňo­vá­ny, mys­le­lo se, že k pře­ži­tí v showbyz­ny­su je tře­ba být bez­cit­ný, Lansburyová si vytvo­ři­la 77letou kari­é­ru a nikdo o ní neřekl špat­né slo­vo.“ Na brit­ském tur­né ji může­te sly­šet jako Vypravěčku v muzi­ká­lu Kráska a zví­ře z roku 2022.

Televize

To je vražda, napsala (1984-1996)

„Na jeviš­ti mě vidě­lo jen málo lidí. [Televize] je pro mě šan­cí hrát pro širo­ké ame­ric­ké pub­li­kum a mys­lím, že to je šan­ce, kte­rou si člo­věk nene­chá ujít ... Mám zájem oslo­vit kaž­dé­ho. Nechci oslo­vit jen lidi, kte­ří mohou zapla­tit pět­a­čty­ři­cet nebo pade­sát dola­rů za mís­to v diva­dle.“

- Angela Lansburyová

V roce 1983 dosta­la Lansburyová dvě hlav­ní tele­viz­ní role, jed­nu v sit­co­mu Normana Leara po boku Charlese Durninga a dru­hou v detek­tiv­ním seri­á­lu spo­lu­tvůr­ců Williama Linka a Richarda Levinsona, zná­mé­ho z fil­mu Columbo. Nemohla hrát v obou, a tak se roz­hod­la pro detek­tiv­ní seri­ál, přes­to­že jí její agen­ti radi­li, aby při­ja­la sit­com. Seriál Murder, She Wrote se sou­stře­dil na posta­vu Jessicy Fletcherové, uči­tel­ky na pen­zi z fik­tiv­ní­ho měs­teč­ka Cabot Cove ve stá­tě Maine, kte­rá se po smr­ti své­ho man­že­la sta­la úspěš­nou spi­so­va­tel­kou detek­tiv­ních romá­nů a řeši­la i vraž­dy, s nimiž se setka­la na svých cestách. Lansburyová tuto posta­vu popsa­la jako „ame­ric­kou sleč­nu Marplovou“. Seriál vytvo­ři­li Peter S. Fischer, Richard Levinson a William Link, kte­ří již dří­ve skli­di­li úspěch se seri­á­lem Columbo, a role Jessicy Fletcherové byla nej­pr­ve nabíd­nu­ta Jean Stapletonové, kte­rá ji však odmít­la, stej­ně jako Doris Dayová. Pilotní díl „The Murder of Sherlock Holmes“ měl pre­mi­é­ru 30. září 1984, zby­tek prv­ní sezó­ny se vysí­lal v nedě­li od 20:00 do 21:00. Ačkoli kri­tic­ké ohla­sy byly smí­še­né, seri­ál se těšil vel­ké obli­bě, pilot­ní díl měl pod­le Nielsena rating 18,9 a prv­ní sezó­na byla ve svém vysí­la­cím čase hod­no­ce­na jako nej­lep­ší. Navzdory své­mu téma­tu se seri­ál vyhý­bal zob­ra­zo­vá­ní nási­lí a krve a sle­do­val spí­še for­mát „who­dunit“ než vět­ši­nu sou­čas­ných ame­ric­kých kri­mi­nál­ních seri­á­lů; sama Lansburyová pozna­me­na­la, že „nej­lep­ší ze vše­ho je, že tam není žád­né nási­lí. Nesnáším nási­lí.“

Lansburyová si Jessicu Fletcherovou chrá­ni­la, měla tvůr­čí podíl na kos­tý­mech, líče­ní a úče­sech její posta­vy a odmí­ta­la tlak vede­ní tele­vi­ze na její zapo­je­ní do vzta­hu, pro­to­že se domní­va­la, že posta­va by měla zůstat sil­nou svo­bod­nou ženou. Když se domní­va­la, že scé­náris­ta donu­til Jessicu dělat nebo říkat věci, kte­ré neod­po­ví­da­ly její osob­nos­ti, Lansbury zajis­ti­la, aby byl scé­nář změ­něn. Jessicu pova­žo­va­la za vzor pro star­ší divač­ky a chvá­li­la její „obrov­skou, uni­ver­zál­ní při­taž­li­vost - to byl úspěch, kte­rý jsem v živo­tě neče­ka­la“. Životopisci Lansburyové Rob Edelman a Audrey E. Kupferbergová ozna­či­li seri­ál za „tele­viz­ní mez­ník“ v USA, pro­to­že jeho hlav­ní hrdin­kou byla star­ší žena, čímž při­pra­vi­li půdu pro poz­děj­ší seri­á­ly, jako byly Zlaté dív­ky. Sama Lansburyová pozna­me­na­la, že „mys­lím, že je to popr­vé, kdy byl seri­ál sku­teč­ně zamě­řen na divá­ky střed­ní­ho věku“, a přes­to­že byl nej­ob­lí­be­něj­ší mezi seni­o­ry, postup­ně si zís­kal i mlad­ší pub­li­kum. V roce 1991 byla tře­ti­na divá­ků mlad­ší 50 let. Po vět­ši­nu své­ho vysí­lá­ní zís­ká­val nepře­tr­ži­tě vyso­kou sle­do­va­nost a pře­ko­ná­val své kon­ku­ren­ty ve svém vysí­la­cím čase, jako napří­klad Úžasné his­tor­ky Stevena Spielberga. V úno­ru 1987 vzni­kl spin-off Zákon & Harry McGraw, kte­rý však měl krát­kou život­nost.

S pokra­ču­jí­cím vysí­lá­ním seri­á­lu Lansburyová pře­vza­la vět­ší roli v záku­li­sí. V roce 1989 zača­la její spo­leč­nost Corymore Productions kopro­du­ko­vat seri­ál se spo­leč­nos­tí Universal. Přesto ji seri­ál a zejmé­na dlou­há pra­cov­ní doba zača­ly una­vo­vat a pro­hlá­si­la, že sezó­na 1990-91 bude její posled­ní. Svůj názor změ­ni­la poté, co byla jme­no­vá­na výkon­nou pro­du­cent­kou pro sezó­nu 1992-93, což pod­le ní „pro mě bylo mno­hem zají­ma­věj­ší“. V osmé sezó­ně se dějiš­tě seri­á­lu pře­su­nu­lo do New Yorku, kde Jessica při­ja­la prá­ci uči­tel­ky kri­mi­no­lo­gie na Manhattanské uni­ver­zi­tě. Tento krok byl poku­sem o při­lá­ká­ní mlad­ších divá­ků a byl pod­po­ro­ván Lansburyovou. Pořad se stal v USA „insti­tu­cí neděl­ní­ho veče­ra“, jeho sle­do­va­nost se počát­kem 90. let zlep­ši­la a dostal se do prv­ní pět­ky. Vedení CBS však v nadě­ji na zís­ká­ní vět­ší­ho počtu divá­ků pře­su­nu­lo pořad na čtvrt­ky ve 20:00, napro­ti sit­co­mu Přátelé sta­ni­ce NBC. Lansbury se na ten­to krok zlo­bil, pro­to­že se domní­val, že igno­ru­je hlav­ní pub­li­kum pořa­du. Poslední epi­zo­da seri­á­lu byla odvy­sí­lá­na v květ­nu 1996 a na jejím kon­ci Lansburyová namlu­vi­la vzkaz „Goodbye from Jessica“. Tom Shales napsal v dení­ku The Washington Post: „Název posled­ní epi­zo­dy seri­á­lu „Demografická smrt“ je sám o sobě něco jako pro­test. Vražda, napsa­la je čás­teč­ně obě­tí šíle­né mánie komerč­ních tele­vi­zí po mlá­de­ži.“ V té době se seri­ál vyrov­nal původ­ní­mu Hawaii Five-O jako nejdéle vysí­la­ný detek­tiv­ní seri­ál v his­to­rii tele­vi­ze a tato role se uká­za­la být nej­ú­spěš­něj­ší a nej­vý­raz­něj­ší v Lansburyové kari­é­ře. Lansburyová původ­ně plá­no­va­la tele­viz­ní film Murder, She Wrote, kte­rý by byl muzi­ká­lem s hud­bou slo­že­nou Jerrym Hermanem. Tento pro­jekt se sice neu­sku­teč­nil, ale vzni­kl film Paní Santa Clausová, v němž Lansburyová hrá­la man­žel­ku Santa Clause a kte­rý se stal divác­kým hitem.

Lansburyová se díky seri­á­lu Vraždy, napsa­la zvi­di­tel­ni­la a zača­la vystu­po­vat v rekla­mách a reklam­ních spo­tech pro spo­leč­nos­ti Bufferin, MasterCard a Beatrix Potter Company. V roce 1988 vyda­la video s názvem Angela Lansbury’s Positive Moves: V roce 1990 vyda­la stej­no­jmen­nou kni­hu, kte­rou napsa­la spo­leč­ně s Mimi Avins a kte­rou věno­va­la své mat­ce. Za svou prá­ci byla jme­no­vá­na nosi­tel­kou titu­lu CBE, kte­rý jí byl slav­nost­ně udě­len prin­cem z Walesu na brit­ském kon­zu­lá­tu v Los Angeles. Zatímco vět­ši­nu roku žila Lansburyová v Kalifornii, Vánoce a léto trá­vi­la na Corymore House, své far­mě s výhle­dem na Atlantický oce­án v Ballywilliam, poblíž Churchtown South, Cloyne, hrab­ství Cork, kte­rou si v roce 1991 necha­la spe­ci­ál­ně posta­vit jako rodin­né síd­lo.

Zákon & Order a další hostující role (2005-2017)

V 6. sérii seri­á­lu Zákon & Order se obje­vi­la v roli mat­ky:

V pro­sin­ci 2017 se Lansburyová před­sta­vi­la ve své (zatím posled­ní) tele­viz­ní roli tety Marchové v mini­sé­rii BBC Malé ženy. Lansburyová za svůj výkon skli­di­la uzná­ní, fil­mo­vá kri­tič­ka Jaqueline Cutlerová z Variety napsa­la: „To je teta Marchová, kte­rou Angela Lansburyová hra­je s vel­ko­le­pou pano­vač­nos­tí a vlád­ne svým bohat­stvím nade vše­mi. „*. Daniel Feinberg v The Hollywood Reporter Lansburyovou chvá­lil a pro­hlá­sil: „Angela Lansburyová se tyčí nad solid­ním herec­kým obsa­ze­ním... neu­sí­ná na vav­ří­nech a kra­de si kaž­dou scé­nu.“

Osobní život

„Ange je nobles­ní a ele­gant­ní, vře­lá a vel­ko­ry­sá, ale je také tvr­dá a oče­ká­vá, že všich­ni kolem ní dají ze sebe všech­no. Pokud jde o ni, nee­xis­tu­je výzva, kte­rou by nemoh­la ale­spoň čás­teč­ně spl­nit „šál­kem“ vel­mi sil­né­ho yorkshir­ské­ho zla­ta. Práce na jeviš­ti ji udr­žu­je v plné síle. Zdravý režim ji udr­žu­je krás­nou. To, co ji udr­žu­je nestár­nou­cí, je její nesmír­ná zvě­da­vost, život­ní elán a obrov­ský dar udr­žet si radost.“

- Přítel a spo­lu­hráč Len Cariou, 2012

Na obra­zov­ce Lansburyová celý život mlu­vi­la s ang­lic­kým pří­zvu­kem. Měla irské občan­ství. Životopisec Martin Gottfried ji cha­rak­te­ri­zo­val jako „peč­li­vou. Opatrná. Sebekritická. Záměrná. To je to, čemu Britové říka­jí rezer­vo­va­ná,“ a dodal, že byla „tak sta­rost­li­vá, cit­li­vá a sym­pa­tic­ká, jak by si kdo­ko­li mohl přát u pří­te­le“. Také pozna­me­nal, že měla „hlu­bo­ký smy­sl pro sou­kro­mí“, a dodal, že nemě­la ráda poku­sy o lichot­ky.

Lansburyová byla dva­krát vda­ná, popr­vé za her­ce Richarda Cromwella, když jí bylo 19 a Cromwellovi 35 let. Cromwell a Lansburyová utek­li a 27. září 1945 se vza­li při malém civil­ním obřa­du. Manželství skon­či­lo roz­vo­dem v roce 1946, ale zůsta­li přá­te­li až do jeho smr­ti v roce 1960. V roce 1949 se pro­vda­la za her­ce a pro­du­cen­ta Petera Shawa a zůsta­li spo­lu 54 let až do jeho smr­ti v roce 2003. Ze Shawova prv­ní­ho man­žel­ství zís­ka­la nevlast­ní­ho syna Davida. Měli spo­lu dvě vlast­ní děti, Anthonyho Petera (nar. 1952) a Deirdre Ann (nar. 1953). Lansburyho vnuk Henri je pro­fe­si­o­nál­ní fot­ba­lis­ta. Ačkoli Lansburyová opa­ko­va­ně pro­hla­šo­va­la, že chce dát před­nost dětem před kari­é­rou, při­zna­la, že je čas­to muse­la na dlou­hou dobu nechat v Kalifornii, když pra­co­va­la jin­de. Své děti vycho­vá­va­la k episko­pál­ní víře, ačko­li neby­ly čle­ny žád­né kon­gre­ga­ce. Prohlásila: „Věřím, že Bůh je v kaž­dém z nás, že jsme doko­na­lé, vzác­né bytos­ti a že v to musí­me vlo­žit svou víru a důvě­ru.“

V dru­hé polo­vi­ně 60. let se Anthony a Deirdre zapo­ji­li do sílí­cí­ho kon­tra­kul­tur­ní­ho hnu­tí a zača­li uží­vat rekre­ač­ní dro­gy. Deirdre navá­za­la zná­most s Mansonovou rodi­nou, zatím­co Anthony se stal závis­lým na koka­i­nu a hero­i­nu a v roce 1971 s tím pře­stal. Po vylé­če­ní se Anthony stal tele­viz­ním reži­sé­rem a reží­ro­val 68 epi­zod seri­á­lu Murder, She Wrote; také se ože­nil a měl tři děti. Deirdre se pro­vda­la za šéf­ku­cha­ře a spo­leč­ně si ote­vře­li restau­ra­ci v západ­ním Los Angeles.

Lansbury byl bra­tran­cem rodi­ny Postgateových, včet­ně ani­má­to­ra, spi­so­va­te­le a soci­ál­ní­ho akti­vis­ty Olivera Postgatea. Je také sestře­ni­cí aka­de­mič­ky a spi­so­va­tel­ky Coral Lansburyové, jejímž synem je býva­lý aus­tral­ský pre­mi­ér Malcolm Turnbull.

Jako mla­dá hereč­ka byla Lansburyová zapří­sáhlá domá­cí puť­ka, kte­rá se vyjá­d­ři­la, že milu­je úklid. Před holly­wo­od­ským noč­ním živo­tem dáva­la před­nost klid­ným veče­rům strá­ve­ným uvnitř s přá­te­li. Mezi její koníč­ky v té době pat­ři­la čet­ba, jíz­da na koni, tenis, vaře­ní a hra na kla­vír; měla také vel­ký zájem o zahrad­ni­če­ní. Jako své­ho oblí­be­né­ho auto­ra uvá­dě­la F. Scotta Fitzgeralda a mezi své oblí­be­né tele­viz­ní pořa­dy řadi­la Roseanne a Seinfelda. Lansburyová byla váš­ni­vou pisa­tel­kou dopi­sů, kte­ré psa­la ruč­ně a všech­ny si kopí­ro­va­la. Na žádost Howarda Gotlieba jsou Lansburyové písem­nos­ti ulo­že­ny v Archivním výzkum­ném cen­t­ru Howarda Gotlieba na Bostonské uni­ver­zi­tě.

Lansburyová byla pří­z­niv­ky­ní Demokratické stra­ny Spojených stá­tů (sama sebe ozna­čo­va­la za „demo­krat­ku od zákla­du“) a brit­ské Labour Party. Během své kari­é­ry Lansburyová pod­po­ro­va­la řadu cha­ri­ta­tiv­ních orga­ni­za­cí, zejmé­na ty, kte­ré bojo­va­ly pro­ti domá­cí­mu nási­lí, jako napří­klad orga­ni­za­ce Abused Wives in Crisis, a ty, kte­ré se sna­ži­ly o reha­bi­li­ta­ci uži­va­te­lů drog. V osm­de­sá­tých letech zača­la pod­po­ro­vat řadu cha­ri­ta­tiv­ních orga­ni­za­cí zabý­va­jí­cích se bojem pro­ti HIV/AIDS.

V raném věku byla Lansburyová řetě­zo­vou kuřač­kou. V polo­vi­ně šede­sá­tých let se této závis­los­ti vzda­la. V letech 1976 a 1987 pod­stou­pi­la kos­me­tic­kou ope­ra­ci krku, aby zabrá­ni­la jeho roz­ši­řo­vá­ní s věkem. V 90. letech 20. sto­le­tí zača­la trpět artri­ti­dou. V květ­nu 1994 pod­stou­pi­la Lansburyová ope­ra­ci kyčel­ní­ho klou­bu a v roce 2005 ope­ra­ci kolen­ní­ho klou­bu.

Lansburyová zemře­la 11. říj­na 2022.

Herecké výkony

Lansburyová měla boha­tou kari­é­ru ve fil­mu, diva­dle a tele­vi­zi. Patří k posled­ním fil­mo­vým hvězdám zla­té­ho věku Hollywoodu, neboť ve 40. letech 20. sto­le­tí měla smlou­vu se spo­leč­nos­tí Metro-Goldwyn-Mayer. Hrála po boku her­ců jako Ingrid Bergmanová, Katharine Hepburnová, Judy Garlandová, Elizabeth Taylorová, Frank Sinatra, Paul Newman, Orson Welles, Bette Davisová a Maggie Smithová v tako­vých kla­sic­kých fil­mech, jako je Gaslight (1944), Národní samet (1944), Obraz Doriana Graye (1945), Harveyovky (1946), Stav unie (1948), Dvorní šašek (1956), Dlouhé, hor­ké léto (1958), Mandžuský kan­di­dát (1962) a Smrt na Nilu (1978). Známá je také díky svým rolím v kla­sic­kých dět­ských fil­mech jako Bedknobs and Broomsticks (1971), The Last Unicorn (1982), Beauty and the Beast (1991), Anastasia (1997), Fantasia 2000 (2000), Nanny McPhee (2005), The Grinch (2018) a Mary Poppins Returns (2018). Lansburyová je zná­má také díky své iko­nic­ké roli v broadwa­yských muzi­ká­lech Stephena Sondheima Anyone Can Whistle (1964), Sweeney Todd: The Demon Barber of Fleet Street (1978), Gypsy (1973) a A Little Night Music (2009-2010). Zahrála si také ve hrách Jerryho Hermana Mame (1966) a Rodgerse a Hammersteina Král a já (1978). Známá je také díky účin­ko­vá­ní v diva­del­ních hrách, jako je hra Terrence McNallyho Deuce (2007), kome­die Noëla Cowarda Blithe Spirit (2014), poli­tic­ké dra­ma Gorea Vidala Nejlepší muž (2012). Mezinárodní pro­slu­lost jí při­nes­la role záha­do­lož­ky Jessicy Fletcherové v kri­mi­nál­ním seri­á­lu sta­ni­ce CBS Murder, She Wrote (1984-1996).

Pocty a dědictví

„V kari­é­ře, kte­rá se táh­ne od ingé­nue po vdo­vu, od ele­gant­ní hrdin­ky po zka­že­nou padouš­ku, pro­ká­za­la [Lansburyová] trvan­li­vost a fle­xi­bi­li­tu, stej­ně jako vyso­ce obdi­vo­va­nou pra­cov­ní eti­ku.“

- The Oxford Companion to Theatre and Performance, 2010

V šede­sá­tých letech 20. sto­le­tí ozna­čil list The New York Times Lansburyovou za „prv­ní dámu hudeb­ní­ho diva­dla“. Lansburyová se ozna­čo­va­la za hereč­ku, kte­rá umí také zpí­vat, při­čemž Sondheim o ní pro­hlá­sil, že má sil­ný hlas, i když s ome­ze­ným roz­sa­hem. Autorizovaný živo­to­pi­sec Lansburyové Martin Gottfried ji popsal jako „ame­ric­kou iko­nu“ s „prak­tic­ky sva­tou“ image na veřej­nos­ti.

V roce 2007 ji autor roz­ho­vo­ru pro The New York Times ozna­čil za „jed­nu z mála here­ček, kte­rou má smy­sl nazý­vat milo­va­nou“, a pozna­me­nal, že v roce 1994 jí člá­nek v časo­pi­se People udě­lil per­fekt­ní skó­re v „inde­xu milos­ti“. List New Statesman pozna­me­nal, že „má tako­vou při­taž­li­vou sílu, o jaké se mno­ha mlad­ším a všu­dypří­tom­ným her­cům může jen zdát“, zatím­co člá­nek v dení­ku The Independent nazna­čil, že by moh­la být pova­žo­vá­na za nej­ú­spěš­něj­ší brit­skou hereč­ku. Je iko­nou homose­xu­á­lů a pro­hlá­si­la, že je na tuto sku­teč­nost „vel­mi hrdá“, při­čemž svou popu­la­ri­tu mezi LGBT komu­ni­tou při­su­zu­je své­mu výko­nu ve fil­mu Mame, zatím­co seri­ál Murder, She Wrote tuto popu­la­ri­tu ješ­tě roz­ší­řil.

V Británii byla za své úspě­chy něko­li­krát oce­ně­na. V roce 2002 udě­li­la Britská aka­de­mie fil­mo­vé­ho a tele­viz­ní­ho umě­ní (BAFTA) Lansburyové cenu za celo­ži­vot­ní dílo. V roce 1994 byla Lansburyová v rám­ci naro­ze­ni­no­vé­ho vyzna­me­ná­ní jme­no­vá­na koman­dé­rem Řádu brit­ské­ho impé­ria (CBE) a v roce 2014 byla v rám­ci novo­roč­ní­ho vyzna­me­ná­ní pový­še­na na dámu koman­dé­ra Řádu brit­ské­ho impé­ria (DBE) za záslu­hy v oblas­ti dra­ma­tu, cha­ri­ta­tiv­ní čin­nos­ti a filan­tro­pie. Při jme­no­vá­ní krá­lov­nou Alžbětou II. na hra­dě Windsor Lansbury pro­hlá­si­la: „Připojuji se k úžas­né sku­pi­ně žen, kte­ré vel­mi obdi­vu­ji, jako jsou Judi Denchová a Maggie Smithová. Je to krás­ná věc, když vám na to kýv­ne vaše vlast­ní země, a já si toho oprav­du vážím.“

Lansburyová nikdy nezís­ka­la cenu Emmy, přes­to­že během 33 let zís­ka­la 18 nomi­na­cí (z toho 17 na Primetime Emmy Awards), na kte­ré byla nomi­no­vá­na. Od roku 2009 drže­la rekord v počtu neú­spěš­ných nomi­na­cí na cenu Emmy pro uměl­ce. Třikrát byla nomi­no­vá­na na Oscara za nej­lep­ší žen­ský herec­ký výkon ve ved­lej­ší roli, ale nikdy ho nezís­ka­la; když o tom v roce 2007 pře­mýš­le­la, uved­la, že byla nej­pr­ve „straš­ně zkla­ma­ná, ale násled­ně vel­mi ráda, že [ho] nezís­ka­la“, pro­to­že se domní­vá, že by jinak měla méně úspěš­nou kari­é­ru. Za svou tele­viz­ní a fil­mo­vou prá­ci však obdr­že­la Zlatý gló­bus a People’s Choice Awards.

V roce 2013 jí správ­ní rada Akademie fil­mo­vé­ho umě­ní a věd odhla­so­va­la udě­le­ní čest­né­ho Oscara za celo­ži­vot­ní dílo v obo­ru. Emma Thompsonová a Geoffrey Rush jí vzda­li hold na Governors Awards, kde se cere­mo­ni­ál konal, a Robert Osborne z Turner Classic Movies jí pře­dal Oscara, při­čemž čás­teč­ně řekl: „Angela dodá­va­la fil­mům tří­du, talent, krá­su a inte­li­gen­ci už od“ své­ho fil­mo­vé­ho debu­tu v roce 1944. Soška Oscara je opat­ře­na nápi­sem „Angele Lansburyové, iko­ně, kte­rá vytvo­ři­la někte­ré z nej­pa­mát­něj­ších fil­mo­vých postav inspi­ru­jí­cích celé gene­ra­ce her­ců“.


Zdroj: Anglická Wikipedie

Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Může umělá inteligence předpovídat fotbal?
30. srpna 2025Může umělá inteligence předpovídat fotbal?Fotbal je nejpopulárnějším sportem na světě. Každý víkend sledují miliony fanoušků zápasy svých oblíbených týmů a snaží se odhadnout, jak utkání dopadne. Předpovídání výsledků je fascinující výzva – ať už pro komentátory, trenéry, analytiky nebo fanoušky…Vydáno v rubrice: Články
Pažótí Oskaři 2025: western 1923 je podruhé nejlepším seriálem sezóny, dvě kategorie ovládl i špionážní Den Šakala
23. července 2025Pažótí Oskaři 2025: western 1923 je podruhé nejlepším seriálem sezóny, dvě kategorie ovládl i špionážní Den ŠakalaAmerické westernové drama 1923 je po Narcos teprve druhým seriálem v historii Pažótích Oskarů, kterému se podařilo zvítězit dvakrát v kategorii nejlepší seriál. V součtu všech kategorií byl v sezóně 2024/2025 nejúspěšnější špionážní thriller Den Šakala.…Vydáno v rubrice: Články
Půjčení auta v Portugalsku: co vědět před cestou
5. července 2025Půjčení auta v Portugalsku: co vědět před cestouPortugalsko je země, kterou nejlépe poznáte za volantem. Od vinic v údolí Douro až po divoké pobřeží Algarve – auto vám dává možnost zastavit tam, kde chcete, a poznávat destinace mimo hlavní turistické trasy. Zvláště pokud…Vydáno v rubrice: Články
Doxxbet Casino Online: Herní jistota bez pozlátka
1. července 2025Doxxbet Casino Online: Herní jistota bez pozlátkaVítáme tě u recenze Doxxbet. Tenhle online Kasino nemá potřebu ohromovat blikajícími bannery nebo animacemi. Sází na to, co opravdu funguje: solidní výběr her, poctivý bonusový program a jednoduché rozhraní, které zvládne každý. Ačkoliv má slovenskou…Vydáno v rubrice: Články
Speciál Bali: Ostrov bohů, rýžových teras a indonéského zlata
5. června 2025Speciál Bali: Ostrov bohů, rýžových teras a indonéského zlataBali – perla Indonésie, kde se snoubí mystika, příroda a kultura v dokonalé harmonii. Tento tropický ráj láká cestovatele z celého světa nejen svými plážemi a chrámy, ale i jedinečnými zážitky, které jinde nenajdete. Bali –…Vydáno v rubrice: Články
Různé typy botníků do předsíně – jak vybrat ten pravý?
3. června 2025Různé typy botníků do předsíně – jak vybrat ten pravý?Předsíň je první místností, kterou návštěva uvidí po vstupu do domu. Právě zde je důležité udržovat pořádek a vhodně řešené úložné prostory na obuv v tom hrají zásadní roli. Předsíň je první místností, kterou návštěva uvidí…Vydáno v rubrice: Články
Mission: Impossible – Poslední zúčtování aneb kterak se vyhlížený film roku proměnil v obrovské zklamání
24. května 2025Mission: Impossible – Poslední zúčtování aneb kterak se vyhlížený film roku proměnil v obrovské zklamáníPro mnohé fajnšmekry poctivých akčních a kaskadérských kousků to měl být jeden z filmových vrcholů roku 2025. Já se jako velký fanoušek série Mission: Impossible na osmý díl s podtitulem Poslední zúčtování těšil měsíce dopředu, ba…Vydáno v rubrice: Články
První měsíc v Německu: Co můžete očekávat a jak se vám bude dařit
12. května 2025První měsíc v Německu: Co můžete očekávat a jak se vám bude dařitPo dlouhé práci a úsilí jste konečně dosáhli klíčového bodu ve své kariéře. Nyní stojíte na okraji nových příležitostí a jste připraveni udělat další velký krok. Začátek nového života v Německu je vzrušující, ale může se…Vydáno v rubrice: Články
Mořské prostředí v sauně: revoluce pro vaše zdraví a relaxaci
24. dubna 2025Mořské prostředí v sauně: revoluce pro vaše zdraví a relaxaciSauna je již dlouho známá svými blahodárnými účinky na tělo i mysl. Novinkou, která si v současnosti získává oblibu, je mořské klima v sauně. Tato jedinečná funkce přináší do tradiční sauny to nejlepší z přímořského prostředí…Vydáno v rubrice: Články
Francesca Matteoni: Tarotové krajiny
11. března 2025Francesca Matteoni: Tarotové krajinyHorizonty, perspektivy, klidné výjevy. Vycházejí navíc z Rider Waite tarotu, o to zajímavější výzvou jsou. Jak ty akční postavy vložit do krajiny, světa, výjevu brzkého rána? Na to jsem byla nejvíc zvědavá. Podmanivé krajiny působí zejména na…Vydáno v rubrice: Články
Zahraniční sázkové kanceláře: Průvodce světem mezinárodního sázení
10. března 2025Zahraniční sázkové kanceláře: Průvodce světem mezinárodního sázeníV současnosti se stále více českých sázkařů obrací k zahraničním sázkovým kancelářím, které nabízejí nejen lepší možnosti sázení, ale i širší spektrum sportovních událostí, lepší kurzy a atraktivní bonusy. Tento trend se prohlubuje, protože mezinárodní sázkové…Vydáno v rubrice: Články
Zahraniční online kasina v Česku 2025: Nejlepší možnosti pro hráče
10. března 2025Zahraniční online kasina v Česku 2025: Nejlepší možnosti pro hráčeZahraniční online kasina jsou pro české hráče skvělou volbou, nabízejí nepřekonatelnou herní zábavu, obrovské bonusy a širokou škálu sázkových příležitostí. Proč se tedy vyplatí hrát v zahraničních kasinech a co vám mohou přinést?Co jsou zahraniční online…Vydáno v rubrice: Články
MostBet Casino - přední online kasino v České republice
11. února 2025MostBet Casino - přední online kasino v České republiceHledáte vzrušující online kasino s velkým výběrem her, lákavými akcemi a výjimečnou zákaznickou podporou? Nehledejte nic jiného než Mostbet Casino CZ! Tato platforma se stala nejlepší volbou pro české hráče, kteří hledají kvalitní herní zábavu a…Vydáno v rubrice: Články
Jak moc mají filmové postavy štěstí? Prozkoumejme výhry v loterii na stříbrném plátně
7. února 2025Jak moc mají filmové postavy štěstí? Prozkoumejme výhry v loterii na stříbrném plátněKaždý z nás si alespoň jednou v životě představoval, co by dělal s výhrou v loterii. Vila na pobřeží, luxusní auta, cestování po světě nebo prostě jen klidný život bez starostí? Ve filmech ale milionové výhry…Vydáno v rubrice: Články
Hry v mobilním kasinu: Můžete vyhrát velké částky na svém smartphonu?
7. února 2025Hry v mobilním kasinu: Můžete vyhrát velké částky na svém smartphonu?Představovali jste si někdy, že vyhrajete ve všech těchto kasinových hrách na svém telefonu?Mobilní kasina v posledních letech explodovala na popularitě a umožnila hráčům připojit se ke svým oblíbeným hrám, kdykoli a kdekoli chtějí. Mobilní hazardní…Vydáno v rubrice: Články
Flipper Zero jako přenosná konzole - hry a aplikace v akci
3. února 2025Flipper Zero jako přenosná konzole - hry a aplikace v akciFlipper Zero, známý především jako multifunkční nástroj pro penetrační testování a zkoumání digitálního světa, si získává stále větší oblibu. Díky své všestrannosti a softwaru s otevřeným zdrojovým kódem je zařízení použitelné v mnoha nestandardních oblastech, mimo…Vydáno v rubrice: Články
Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

|

0
Budeme rádi za vaše názory, zanechte prosím komentář.x
Stránka načtena za 1,73547 s | počet dotazů: 304 | paměť: 24784 KB. | 02.09.2025 - 14:13:07