(zatím nehodnoceno)
Loading...Omlouvám se všem, ale jsem spider-manofil, takže i když červenec nabídl minimálně dva hodnotnější filmíky, volím coby nejlepší snímek měsíce právě dvojku Pavoučího muže. Nebojte se - nebudu tady psát nic z toho, co bylo...Červenec > Spider-Man 2
Omlouvám se všem, ale jsem spider-manofil, takže i když červenec nabídl minimálně dva hodnotnější filmíky, volím coby nejlepší snímek měsíce právě dvojku Pavoučího muže. Nebojte se – nebudu tady psát nic z toho, co jsem nesčetněkrát zmínil v recenzi (a tedy to, jaký je Sam Raimi režisér a jak se mu povedlo úspěšně vstoupit podruhé do téže řeky) – to bych dost možná provokoval a ztratil čtenáře hned na začátku článku. Místo toho si však přibližme tituly, které tak mocně dýchali Spider-Manovi na záda (a zase dráždím :-)).
Červenec byl skutečně hutný měsíc a o tom svědčí i čtveřice dalších kvalitních titulů. Bylo by velkou chybou, kdybych nezmínil Zrůdu, nekonvenční americký krvák podle skutečných událostí a nekompromisní studii vztahu dvou zatracených duší (právě za něj získala jindy překrásná Charlize Theronová Oscara), skvělý romantický snímek Před soumrakem režiséra Pattyho Jenkinse (se sympatickým ústředním párem Ethan Hawke & Julie Delpyová), nadprůměrné drama Dům z písku a mlhy a nakonec i druhý díl divácky oblíbeného Shreka.
Ano, byla to zatraceně silná část roku 2004, a když tak přemýšlím, taková Zrůda by si označení „nejlepší film měsíce“ zasloužila asi více… Ale jak už jsem napsal v úvodu – jsem sobecky neobjektivní prevít a jsem na pavouky…
Srpen > Věčný svit neposkvrněné mysli
Jen málokdy se stane, aby měl určitý měsíc nějakého vyloženého suveréna, který by v devadesáti procentech případů (myšleno v rámci vkusu diváků) předčil všechny své konkurenty. Zatímco na začátku roku ovládl kina třetí puzzl Pána prstenů, v srpnu vystoupal nejvýše scénáristický počin Charlieho Kaufmana. Věčný svit neposkvrněné mysli zaznamenal úspěchy skoro na všech frontách (pomineme-li závratné komerční zisky). Druhé spolčení známého hollywoodského scénáristy a režiséra Michela Gondryho vyznělo o mnoho lépe než v případě prvotní spolupráce na filmu Slez ze stromu a ve výsledné fázi se diváci dočkali snímku, který si náramným způsobem „potykal“ nejenom s originalitou, ale rovněž s komplikovaným vyprávěním. Příběh o muži, jenž by se rád zbavil několika „zamilovaných“ vzpomínek, nabídl divákům bravurní herecký koncert (netypický negumový Jim Carrey marně křičel po nominaci na Oscara), nádhernou příběhovou smyčku a ukázku toho, jak má vypadat špičková režie. Co víc si přát od „komedie“ o podstatě problémů v partnerských vztazích?
Září > Vzpoura ve věznici Carandiru 
Jestliže byl červenec měsícem nadmíru silným, o září by tohle mohlo platit dvojnásob. Tolik kvalitních kusů v jednom měsíci se jen tak nevidí – nutno však dodat, že se činily zejména produkty ze zemí neamerických. Zastoupení postu nejlepšího filmu měsíce tak chápejte s jistou rezervou – na jeho místě by mohlo být i pět dalších titulů. Začněme tedy popořadě a nikterak nehleďme na celkové umístění. Druhý den září nasměroval na plátna kin hned tři zajímavé počiny: velkorozpočtovou a matrixovsky laděnou akční sci-fi Já, robot, brazilsko-argentinské kriminální drama Vzpoura ve věznici Carandiru a nakonec i nesoutěžní francouzskou komedii Yvesa Roberta Knoflíková válka (rok 1962). O týden později se dostavila další neméně zajímavá zásilka v podobě originálního Brouka (nezávislá komedie o řetězové reakci způsobené „bezvýznamným“ úmrtím hmyzu), lehce zarudlého Hellboye (hodnotná komiksová adaptace s jistým pokračováním) a Spielbergova Terminálu. Dva dny poté se o své slovo přihlásil i šťouravý Michael Moore prostřednictvím dokumentu Fahrenheit 9/11 a vysoce úspěšný měsíc završil Muž v ohni s Denzelem Washingtonem a po něm proslulý Manoj Night Shyamalan se svou značně diskutabilní Vesnicí.
Kéž by byl každý měsíc takový… To bych pak dost možná ani nevylezl z kina 🙂
Říjen > Collateral
Desátý měsíc roku zaplnil česká kina zajímavou směsicí filmů. Bohužel - ne všechny říjnové položky dostály takové kvality, jakou by si dost možná zasloužily. Kdo však zná temná zákoutí pre/sequelovské tvorby, jistě nebyl překvapen chatrnými výsledky u dvojky Purpurových řek (upřímně řečeno, už jednička balancovala na hranici snesitelnosti), Anakondy či u předpokračování kultovního Vymítače ďábla. Na druhou stranu nezklamal agent Jason Bourne a jeho nové špionážní dobrodružství, španělský režisér Pedro Almodóvar se svou Špatnou výchovou (byť jsme u tohoto tvůrce zvyklí na mnohem lepší práce) a nedávný amatér Kerry Conran a jeho zfilmovaný sen Svět zítřka (vizuálně nejúžasnější snímek měsíce a možná i celého roku). Na pomyslný trůn však neusedl ani jeden z výše zmíněných, ale někdo, kdo pojem „špatný počin“ snad ani nezná. Ani tentokráte Michael Mann neselhal a na svět přivedl jeden z nejméně předvídatelných thrillerů současné kinematografie. Přesto se Collateral nezvrhl v žádnou chaotickou řež, kde by se horečně vyprazdňovaly zásobníky pistolí. K vysoké kvalitě snímku, v němž je každá nadcházející minuta stejně tak mlhavá jako opar obalující Golden Gate, přispěli i oba ústřední protagonisté. Tom Cruise v roli záporáka (ano, čtete dobře) a na Oscara nominovaný Jamie Foxx.
Listopad > Úžasňákovi 
Druhá polovina roku byla bezesporu kvalitnější a škoda jen toho prosincového zakončení. Nadprůměrně hodnotné druhé pololetí završil rovněž bohatý listopad a do kin nasměroval kromě řady zahraničních titulů i jeden český, který se stal mezi mladými zakrátko kultovním. Snowboarďáci dobyli celou Českou republiku, vydělali nemalý peníz a z hlediska masivního oslovení veřejnosti si z plna hrdla křikli o pokračování (na němž se již údajně pracuje). Prcičkovsky laděná komedie o dvou šestnáctiletých „tragédech“, kteří by rádi sbalily nějaké ty pěkné baby a ochromili i svými dovednostmi na zasněžených svazích, učinila z obou ústředních hrdinů celorepublikově známé idoly (zejména Kotek by mohl vyprávět) a také se dokázala poměrně snadno vnutit do zahraničí.
I přes vysokou oblibu Snowboarďáků jsem však nenašel jediný důvod, proč bych je měl pasovat do pozice nejlepšího filmu měsíce (do hlavy ne!), a tak jsem se poohlídl po titulech z jiné země a z jiné kategorie. O mou přízeň se strhla veliká bitva. Nezvyklý thriller Miluj mě, prosím, evropští Slavíci v kleci z Francie, černá komedie Santa je úchyl atd. atd. Na samotný vrchol však nevystoupal ani jeden z nich. V listopadu mě totiž nejvíce oslovili Úžasňákovi, animák, u něhož jsem se bavil snad nejvíce od dob prvního Shreka. Plejáda lidsky vtipných postaviček, hromada vysoce absurdních situací a koneckonců velmi trefná narážka na všechny „super-hero“ filmy… Pixar mě prostě konečně oslovil!
Prosinec > Polární expres 
Přestože období Vánoc bývá časem bohaté nadílky, v českých kinech se něco podobného neodehrálo. A i když se prosinec nestal vyloženým zklamáním, ryze kvalitních snímků bychom mnoho nenašli. Do kin dorazila dlouho očekávaná a nakonec dosti diskutabilní romantická komedie Wimbledon, situovaná na hrací plochu tenisových kurtů, třetí útržek Prohnilých s názvem Super prohnilí (s tím „super“ to však Francouzi lehce přepískli) a hvězdně obsazená dvojka Dannyho parťáků, kde se opět potvrdila nemoc všech pokračování. Mé srdce si nakonec získal film ze zcela jiného soudku a dost možná počin určený převážně pro menší diváky. Polární expres Roberta Zemeckise přinesl nádhernou animovanou podívanou, film pohádkově barevný a atmosféricky vánoční (a hodně působivý v pražském 3D kině). Snímek, který vznikl kompletně v útrobách počítačů, nabídl i zajímavý a doposud nevídaný herecký part pro Toma Hankse. Ten se v Expresu zhostil role průvodčího, kterému propůjčil nejenom svůj hlas, ale také proporce svého těla, včetně tváře.
Nejnovější komentáře