Téma: Nejlepší filmy roku 2004 (2/2)

Omlouvám se všem, ale jsem spider-manofil, tak­že i když čer­ve­nec nabí­dl mini­mál­ně dva hod­not­něj­ší fil­mí­ky, volím coby nej­lep­ší sní­mek měsí­ce prá­vě dvoj­ku Pavoučího muže. Nebojte se - nebu­du tady psát nic z toho, co bylo...Červenec > Spider-Man 2

Omlouvám se všem, ale jsem spider-manofil, tak­že i když čer­ve­nec nabí­dl mini­mál­ně dva hod­not­něj­ší fil­mí­ky, volím coby nej­lep­ší sní­mek měsí­ce prá­vě dvoj­ku Pavoučího muže. Nebojte se – nebu­du tady psát nic z toho, co jsem nesčet­ně­krát zmí­nil v recen­zi (a tedy to, jaký je Sam Raimi reži­sér a jak se mu poved­lo úspěš­ně vstou­pit podru­hé do téže řeky) – to bych dost mož­ná pro­vo­ko­val a ztra­til čte­ná­ře hned na začát­ku člán­ku. Místo toho si však při­bliž­me titu­ly, kte­ré tak moc­ně dýcha­li Spider-Manovi na záda (a zase dráž­dím :-)).

Červenec byl sku­teč­ně hut­ný měsíc a o tom svěd­čí i čtve­ři­ce dal­ších kva­lit­ních titu­lů. Bylo by vel­kou chy­bou, kdy­bych nezmí­nil Zrůdu, nekon­venč­ní ame­ric­ký krvák pod­le sku­teč­ných udá­los­tí a nekom­pro­mis­ní stu­dii vzta­hu dvou zatra­ce­ných duší (prá­vě za něj zís­ka­la jin­dy pře­krás­ná Charlize Theronová Oscara), skvě­lý roman­tic­ký sní­mek Před sou­mra­kem reži­sé­ra Pattyho Jenkinse (se sym­pa­tic­kým ústřed­ním párem Ethan Hawke & Julie Delpyová), nad­prů­měr­né dra­ma Dům z pís­ku a mlhy a nako­nec i dru­hý díl divác­ky oblí­be­né­ho Shreka.

Ano, byla to zatra­ce­ně sil­ná část roku 2004, a když tak pře­mýš­lím, tako­vá Zrůda by si ozna­če­ní „nej­lep­ší film měsí­ce“ zaslou­ži­la asi více… Ale jak už jsem napsal v úvo­du – jsem sobec­ky neob­jek­tiv­ní pre­vít a jsem na pavou­ky…

Srpen > Věčný svit nepo­sk­vr­ně­né mys­li

Jen málo­kdy se sta­ne, aby měl urči­tý měsíc něja­ké­ho vylo­že­né­ho suve­ré­na, kte­rý by v deva­de­sá­ti pro­cen­tech pří­pa­dů (myš­le­no v rám­ci vku­su divá­ků) před­čil všech­ny své kon­ku­ren­ty. Zatímco na začát­ku roku ovlá­dl kina tře­tí puz­zl Pána prs­te­nů, v srpnu vystou­pal nej­vý­še scé­náris­tic­ký počin Charlieho Kaufmana. Věčný svit nepo­sk­vr­ně­né mys­li zazna­me­nal úspě­chy sko­ro na všech fron­tách (pomineme-li závrat­né komerč­ní zis­ky). Druhé spol­če­ní zná­mé­ho holly­wo­od­ské­ho scé­náris­ty a reži­sé­ra Michela Gondryho vyzně­lo o mno­ho lépe než v pří­pa­dě prvot­ní spo­lu­prá­ce na fil­mu Slez ze stro­mu a ve výsled­né fázi se divá­ci dočka­li sním­ku, kte­rý si náram­ným způ­so­bem „poty­kal“ neje­nom s ori­gi­na­li­tou, ale rov­něž s kom­pli­ko­va­ným vyprá­vě­ním. Příběh o muži, jenž by se rád zba­vil něko­li­ka „zami­lo­va­ných“ vzpo­mí­nek, nabí­dl divá­kům bra­vur­ní herec­ký kon­cert (nety­pic­ký negu­mo­vý Jim Carrey mar­ně kři­čel po nomi­na­ci na Oscara), nád­her­nou pří­bě­ho­vou smyč­ku a ukáz­ku toho, jak má vypa­dat špič­ko­vá režie. Co víc si přát od „kome­die“ o pod­sta­tě pro­blé­mů v part­ner­ských vzta­zích?

Září > Vzpoura ve věz­ni­ci Carandiru

Jestliže byl čer­ve­nec měsí­cem nad­mí­ru sil­ným, o září by tohle moh­lo pla­tit dvoj­ná­sob. Tolik kva­lit­ních kusů v jed­nom měsí­ci se jen tak nevi­dí – nut­no však dodat, že se čini­ly zejmé­na pro­duk­ty ze zemí nea­me­ric­kých. Zastoupení postu nej­lep­ší­ho fil­mu měsí­ce tak chá­pej­te s jis­tou rezer­vou – na jeho mís­tě by moh­lo být i pět dal­ších titu­lů. Začněme tedy popo­řa­dě a nikterak nehleď­me na cel­ko­vé umís­tě­ní. Druhý den září nasmě­ro­val na plát­na kin hned tři zají­ma­vé poči­ny: vel­ko­roz­počto­vou a mat­ri­xov­sky ladě­nou akč­ní sci-fi Já, robot, brazilsko-argentinské kri­mi­nál­ní dra­ma Vzpoura ve věz­ni­ci Carandiru a nako­nec i nesou­těž­ní fran­couz­skou kome­dii Yvesa Roberta Knoflíková vál­ka (rok 1962). O týden poz­dě­ji se dosta­vi­la dal­ší nemé­ně zají­ma­vá zásil­ka v podo­bě ori­gi­nál­ní­ho Brouka (nezá­vis­lá kome­die o řetě­zo­vé reak­ci způ­so­be­né „bez­vý­znam­ným“ úmr­tím hmy­zu), lehce zarud­lé­ho Hellboye (hod­not­ná komik­so­vá adap­ta­ce s jis­tým pokra­čo­vá­ním) a Spielbergova Terminálu. Dva dny poté se o své slo­vo při­hlá­sil i šťou­ra­vý Michael Moore pro­střed­nic­tvím doku­men­tu Fahrenheit 9/11 a vyso­ce úspěš­ný měsíc zavr­šil Muž v ohni s Denzelem Washingtonem a po něm pro­slu­lý Manoj Night Shyamalan se svou znač­ně dis­ku­ta­bil­ní Vesnicí.

Kéž by byl kaž­dý měsíc tako­vý… To bych pak dost mož­ná ani nevy­le­zl z kina 🙂

Říjen > Collateral

Desátý měsíc roku zapl­nil čes­ká kina zají­ma­vou smě­si­cí fil­mů. Bohužel - ne všech­ny říj­no­vé polož­ky dostá­ly tako­vé kva­li­ty, jakou by si dost mož­ná zaslou­ži­ly. Kdo však zná tem­ná zákou­tí pre/sequelovské tvor­by, jis­tě nebyl pře­kva­pen cha­tr­ný­mi výsled­ky u dvoj­ky Purpurových řek (upřím­ně řeče­no, už jed­nič­ka balan­co­va­la na hra­ni­ci sne­si­tel­nos­ti), Anakondy či u před­po­kra­čo­vá­ní kul­tov­ní­ho Vymítače ďáb­la. Na dru­hou stra­nu nezkla­mal agent Jason Bourne a jeho nové špi­o­náž­ní dob­ro­druž­ství, špa­něl­ský reži­sér Pedro Almodóvar se svou Špatnou výcho­vou (byť jsme u toho­to tvůr­ce zvyklí na mno­hem lep­ší prá­ce) a nedáv­ný ama­tér Kerry Conran a jeho zfil­mo­va­ný sen Svět zítř­ka (vizu­ál­ně nej­ú­žas­něj­ší sní­mek měsí­ce a mož­ná i celé­ho roku). Na pomy­sl­ný trůn však neu­se­dl ani jeden z výše zmí­ně­ných, ale někdo, kdo pojem „špat­ný počin“ snad ani nezná. Ani ten­to­krá­te Michael Mann nese­lhal a na svět při­ve­dl jeden z nejmé­ně před­ví­da­tel­ných thrille­rů sou­čas­né kine­ma­to­gra­fie. Přesto se Collateral nezvr­hl v žád­nou cha­o­tic­kou řež, kde by se horeč­ně vyprazd­ňo­va­ly zásob­ní­ky pis­to­lí. K vyso­ké kva­li­tě sním­ku, v němž je kaž­dá nad­chá­ze­jí­cí minu­ta stej­ně tak mlha­vá jako opar oba­lu­jí­cí Golden Gate, při­spě­li i oba ústřed­ní pro­ta­go­nis­té. Tom Cruise v roli zápo­rá­ka (ano, čte­te dob­ře) a na Oscara nomi­no­va­ný Jamie Foxx.

Listopad > Úžasňákovi

Druhá polo­vi­na roku byla beze­spo­ru kva­lit­něj­ší a ško­da jen toho pro­sin­co­vé­ho zakon­če­ní. Nadprůměrně hod­not­né dru­hé polo­le­tí zavr­šil rov­něž boha­tý lis­to­pad a do kin nasmě­ro­val kro­mě řady zahra­nič­ních titu­lů i jeden čes­ký, kte­rý se stal mezi mla­dý­mi zakrát­ko kul­tov­ním. Snowboarďáci doby­li celou Českou repub­li­ku, vydě­la­li nema­lý peníz a z hle­dis­ka masiv­ní­ho oslo­ve­ní veřej­nos­ti si z plna hrd­la křik­li o pokra­čo­vá­ní (na němž se již údaj­ně pra­cu­je). Prcičkovsky ladě­ná kome­die o dvou šest­nác­ti­le­tých „tragédech“, kte­ří by rádi sba­li­ly něja­ké ty pěk­né baby a ochro­mi­li i svý­mi doved­nost­mi na zasně­že­ných sva­zích, uči­ni­la z obou ústřed­ních hrdi­nů celo­re­pub­li­ko­vě zná­mé ido­ly (zejmé­na Kotek by mohl vyprá­vět) a také se doká­za­la poměr­ně snad­no vnu­tit do zahra­ni­čí.

I přes vyso­kou obli­bu Snowboarďáků jsem však nena­šel jedi­ný důvod, proč bych je měl paso­vat do pozi­ce nej­lep­ší­ho fil­mu měsí­ce (do hla­vy ne!), a tak jsem se poo­hlí­dl po titu­lech z jiné země a z jiné kate­go­rie. O mou pří­zeň se strh­la veli­ká bitva. Nezvyklý thriller Miluj mě, pro­sím, evropští Slavíci v kle­ci z Francie, čer­ná kome­die Santa je úchyl atd. atd. Na samot­ný vrchol však nevy­stou­pal ani jeden z nich. V lis­to­pa­du mě totiž nej­ví­ce oslo­vi­li Úžasňákovi, ani­mák, u něhož jsem se bavil snad nej­ví­ce od dob prv­ní­ho Shreka. Plejáda lid­sky vtip­ných posta­vi­ček, hro­ma­da vyso­ce absurd­ních situ­a­cí a konec­kon­ců vel­mi tref­ná naráž­ka na všech­ny „super-hero“ fil­my… Pixar mě pros­tě koneč­ně oslo­vil!

Prosinec > Polární expres

Přestože obdo­bí Vánoc bývá časem boha­té nadíl­ky, v čes­kých kinech se něco podob­né­ho neo­de­hrá­lo. A i když se pro­si­nec nestal vylo­že­ným zkla­má­ním, ryze kva­lit­ních sním­ků bychom mno­ho nena­šli. Do kin dora­zi­la dlou­ho oče­ká­va­ná a nako­nec dosti dis­ku­ta­bil­ní roman­tic­ká kome­die Wimbledon, situ­o­va­ná na hra­cí plo­chu teni­so­vých kur­tů, tře­tí útr­žek Prohnilých s názvem Super pro­hni­lí (s tím „super“ to však Francouzi lehce pře­písk­li) a hvězd­ně obsa­ze­ná dvoj­ka Dannyho par­ťá­ků, kde se opět potvr­di­la nemoc všech pokra­čo­vá­ní. Mé srd­ce si nako­nec zís­kal film ze zce­la jiné­ho soud­ku a dost mož­ná počin urče­ný pře­váž­ně pro men­ší divá­ky. Polární expres Roberta Zemeckise při­ne­sl nád­her­nou ani­mo­va­nou podí­va­nou, film pohád­ko­vě barev­ný a atmo­sfé­ric­ky vánoč­ní (a hod­ně půso­bi­vý v praž­ském 3D kině). Snímek, kte­rý vzni­kl kom­plet­ně v útro­bách počí­ta­čů, nabí­dl i zají­ma­vý a dopo­sud neví­da­ný herec­ký part pro Toma Hankse. Ten se v Expresu zhos­til role prů­vod­čí­ho, kte­ré­mu pro­půj­čil neje­nom svůj hlas, ale také pro­por­ce své­ho těla, včet­ně tvá­ře.