Úsměv: tento zneklidňující horor je hlubokým podobenstvím o traumatu

Terapeutka má děsi­vé vize poté, co se sta­la svěd­kem sebe­vraž­dy jed­no­ho ze svých paci­en­tů ve fil­mu Úsměv, ponurém, neú­pros­ném a neče­ka­ně hlu­bo­kém debu­tu sce­náris­ty a reži­sé­ra Parkera Finna. Přestože šab­lo­no­vi­té vyprá­vě­ní jede v zaje­tých kole­jích Kruhu a nespočtu dal­ších, ten­to sní­mek se vymy­ká obvyk­lým main­stre­a­mo­vým horo­ro­vým vzor­cům.

Navzdory zná­mé dějo­vé osno­vě je Úsměv jak prvotříd­ním fil­mem o stra­ši­del­ném domě, tak i hlu­bo­ce ale­go­ric­kou medi­ta­cí o účin­cích trau­ma­tu: jak vstře­bá­vá­me a zpra­co­vá­vá­me trau­ma­tic­ké udá­los­ti a pod­vě­do­mě a nevě­dom­ky pře­ná­ší­me jejich účin­ky na ostat­ní.

Smile hra­je Sosie Baconová (dce­ra Kevina Bacona) jako psy­chi­atrič­ka na poho­to­vos­ti Dr. Rose Cotterová, kte­rá má v jed­né z úvod­ních scén fil­mu za úkol umlu­vit naru­še­nou paci­ent­ku Lauru (Caitlin Staseyová). Laura popi­su­je, že ji pro­ná­sle­du­jí démo­nič­tí lidé se zne­po­ko­ji­vý­mi úsměvy, kte­ré vidí jen ona... a pak si sama nasa­dí zne­po­ko­ji­vý úsměv a před Rose si pro­říz­ne krk od ucha k uchu.

A pak, co bys­te neřek­li, začne Rose vidět usmí­va­jí­cí se démo­ny také: její rodi­na, přá­te­lé nebo náhod­ní cizí lidé vyska­ku­jí, aby jí řek­li „bú!“ v těch nej­hor­ších mož­ných chví­lích. Pronásledují ji, když je sama doma, nebo když je se svým cito­vě nepří­tom­ným snou­ben­cem Trevorem (Jessie T. Usher z The Boys), nebo v jed­né z nej­bra­vur­něj­ších scén sku­teč­né­ho horo­ru Smile na dět­ské naro­ze­ni­no­vé osla­vě.

Na roz­díl od jiných para­nor­mál­ních horo­rů není otáz­kou, zda jsou démo­ni „sku­teč­ní“ v tom smys­lu, že mohou být svěd­ky nebo mít vliv na ostat­ní posta­vy ve fil­mu. Tím se však Úsměv dostá­vá do neob­vyk­lé oblas­ti: víme, že Rose se psy­chic­ky hrou­tí, a jako psy­chi­atr to ví i ona. Ale to nezna­me­ná, že věci, kte­ré vidí, jsou pro ni i pro nás méně děsi­vé.

Počáteční scé­ny se sou­stře­dí na dodá­vá­ní hrů­zy. Zvláštní uzná­ní si zaslou­ží zvu­ko­vý design fil­mu Úsměv a reži­sér Finn vyu­ží­vá sek­ven­ce mrt­vol­né­ho ticha s ner­vy­drá­sa­jí­cím účin­kem, než při­ne­se lekač­ku, kte­rá nás šoku­je, i když víme, že při­jde.

Pozdější scé­ny začí­na­jí roz­plé­tat záplet­ku; s pomo­cí poli­cis­ty Joela (Kyle Gallner z Vřískotu), býva­lé­ho z Roseiny minu­los­ti, kte­rý se neče­ka­ně obje­ví, aby vyšet­řil Lauřinu sebe­vraž­du, zjiš­ťu­je­me, že jde o jaký­si sebe­vra­žed­ný cyk­lus. Laura byla svěd­kem jiné sebe­vraž­dy, než zača­la mít vidi­ny, stej­ně jako před­cho­zí oběť, a tak dále. Rose nako­nec vypá­t­rá jed­no­ho svěd­ka, kte­ré­mu se poda­ři­lo cyk­lus pře­ru­šit, kte­ré­ho si v krát­kém cameu zahra­je Rob Morgan.

Jo, jo, jo, říká­me si: Rose musí odha­lit pra­vou pova­hu démo­na, kte­rý ji pro­ná­sle­du­je, vyře­šit záha­du a pak ho pora­zit, aby se z cyk­lu vyma­ni­la a zachrá­ni­la se. Kruh, To násle­du­je, Pravda nebo výzva a nespo­čet dal­ších horo­rů za posled­ních dva­cet let pou­ží­vá přes­ně stej­nou struk­tu­ru pří­bě­hu.

Ale v tom se Úsměv liší: „démon“ je zde, řeče­no ale­go­ric­ky, para­zit, kte­rý infi­ku­je ty, kdo jsou svěd­ky trau­ma­tic­kých udá­los­tí. Pronásleduje je, děsí je a nako­nec je ovlád­ne. A oni svým nevě­do­mým jed­ná­ním pře­dá­va­jí toto trau­ma dal­ším lidem, tak­že cyk­lus může pokra­čo­vat. Titulní „úsměv“ je faleš­ná tvář, kte­rou se tvá­ří­me, abychom zamas­ko­va­li trau­ma z minu­los­ti, kte­ré nás pro­ná­sle­du­je.

Z vět­ši­ny horo­rů odchá­zí­me s úle­vou, ale Úsměv je ten druh sku­teč­né­ho horo­ru, kte­rý nás nutí pře­mýš­let... a zůstá­vá v naší mys­li ješ­tě dlou­ho po skon­če­ní titul­ků.

Existuje ver­ze Úsměvu bez škle­bí­cích se démo­nů, leka­ček nebo děsi­vé­ho mon­stra, kte­ré se obje­ví na kon­ci, a ten­to ponu­rý film by se dočkal vyso­ké­ho hod­no­ce­ní a ome­ze­né­ho počtu divá­ků (podob­ná téma­ta zpra­co­vá­vá vyni­ka­jí­cí arto­vý horor Possum se Seanem Harrisem v hlav­ní roli).

Je ale skvě­lé vidět tak­to tema­tic­kou lát­ku zaba­le­nou v kla­ma­vě divác­ky pří­vě­ti­vém bale­ní urče­ném k maxi­mál­ní­mu nasa­ze­ní. Úsměv při­ná­ší obvyk­lé stra­ši­del­né věci těm, kte­ří něco tako­vé­ho hle­da­jí... a také něco tro­chu hlub­ší­ho, co vás bude pro­ná­sle­do­vat ješ­tě dlou­ho po skon­če­ní fil­mu.

---

---

Tento článek původně napsal Jason Pirodsky pro The Prague Reporter a do češtiny jej přeložil Jiří Borový