Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Počátky pandemie Covid mohou diváci znovu zažít ve filmu Velké nic, novém českém dokumentu, který se nyní hraje v pražských kinech a s anglickými titulky v Kině Světozor, Kino Aero a Bio Oko.
Možná to nezní jako atraktivní nabídka, ale Velké nic je působivým portrétem dystopického světa, který by nám všem připadal zcela cizí, kdybychom ho v posledních letech neprožili. I když je možná pro některé diváky ještě příliš brzy na to, aby se rozkoukali, jedná se o vskutku neocenitelný artefakt naší společnosti v podivných časech.
Pro Velké nic si manželé Vít Klusák a Marika Pecháčková a kameraman Adam Kruliš se vydali do ulic Prahy (a dalších míst v České republice) v průběhu roku 2020, aby zdokumentovali, jak pandemie ovlivnila její obyvatele. Ve filmu nenajdete žádný úhel pohledu ani komentář tvůrců, pouze scény z pandemie a portréty životů, které byly zasaženy.
Mezi tyto portréty patří ve zkratce oslnivě natočený pohled na české sportovce včetně kajakáře Jiřího Prskavce. Vidíme ho nejprve v detailním záběru v hlubokém zaostření, jak mu voda stéká po tváři, zatímco zuřivě vesluje. Kamera pomalu couvá, aby odhalila absurditu situace: sedí na veslařském trenažéru na zahradě a jeho partnerka mu stříká do obličeje zahradní hadicí. Prskavec mimochodem následující rok získá zlatou medaili na olympijských hrách v Tokiu.
Vidíme také pražskou policii, která monitoruje veřejné parky a informuje rodiny, aby si nasadily obličejové masky, aby vyhověly hygienickým předpisům. Jedna žena se jich zeptá, jestli se její syn nepotřebuje jít domů napít vody. Později filmaři navštíví místní nudistickou pláž, kde jsou opalující se zcela nazí - samozřejmě až na masku na obličeji.
V průběhu Velkého nic se opakují tři postavy, s nimiž jsou vedeny rozhovory a které v průběhu filmu vyprávějí své specifické příběhy. Mezi nimi je Milan Plíva, který patřil mezi první české pacienty s koronavirem. Poprvé se s ním setkáváme v nemocnici, kde vypráví o posledních dnech svého spolubydlícího, který nedávno zemřel na Covid.
Je tu také Monika Jägerová, operní pěvkyně, která se během pandemie ocitne v práci v českém supermarketu, aby si vydělala na živobytí. Není to tak špatné, říká, až na motivační zprávy, které se každé ráno ozývají z reproduktoru. Připomínají zaměstnancům sílu českého národa přežít bouřlivé časy... v nekonečném opakování.
V pozdější fázi filmu Velké nic se představí kontroverznější postava: protivakcinační a protirestituční aktivistka Jana Peterková, která se začne potulovat po Václavském náměstí s několika přáteli, megafonem a protivládní peticí. Později nám kamera ukáže titulek odhalující, že Peterková dostala pokutu za šíření dezinformací; z toho vyvozujeme, že s tvůrci filmu přerušila komunikaci.
Na druhém pólu stojí česká bioložka Jaroslav Flegr, natolik vyhraněná místní osobnost že na něj odkazovali v seriálu Family Guy, který truchlí, že vládní opatření nebyla dostatečně extrémní a že zbytečně zemřely tisíce lidí. Místní lékař mezitím komentuje, že by si přál, aby vláda nechala viru volný průběh bez zásahů.
Název Velké nic není přímým komentářem k pandemii, ale pochází z citátu, který se vztahuje k operní pěvkyni Jägerové. Ta popisuje vystupování na jevišti bez přemýšlení jako „velké nic“ stejným způsobem, jakým může sportovec zmínit, že je „v zóně“. V moderní zenové filozofii by se tento pocit mohl nazývat mindfulness: žít v daném okamžiku bez rozptylování.
Jak to souvisí s pandemií? Monika a sportovci, kteří vystupují v knize Velké nic, byli kvůli pandemii a s ní spojeným omezením připraveni o možnost žít v daném okamžiku, ztratili příležitost pocítit tento pocit velkého nic. My ostatní se s tím můžeme ztotožnit; místo všímavosti, kterou bychom se měli snažit praktikovat v každodenním životě, nastoupila jakási bezmyšlenkovitost.
The Great Nothing je silnou připomínkou této bezmyšlenkovitosti. Samotný film sice nepropaguje žádnou konkrétní ideologii, ale nenápadně komentuje absurditu reakce na pandemii, aniž by ztrácel ze zřetele lidskou cenu viru. Druhá polovina filmu dopřává protivládním aktivistům hodně prostoru na plátně a komentářů, ale tvůrci věří, že si diváci vyvodí správné závěry.
Pro mnoho diváků v roce 2023 bude film možná příliš brzkou připomínkou. Ale za deset nebo dvacet let se diváci možná budou dívat na tento dystopicky vyhlížející film, natočený v přísně černobílém provedení, a budou si říkat, jestli se to všechno opravdu stalo. Ti z nás, kteří to zažili, to mohou potvrdit:
(4,91 z 5)