Velké nic: na český dokument Covid si vezměte roušku na obličej

Počátky pan­de­mie Covid mohou divá­ci zno­vu zažít ve fil­mu Velké nic, novém čes­kém doku­men­tu, kte­rý se nyní hra­je v praž­ských kinech a s ang­lic­ký­mi titul­ky v Kině Světozor, Kino Aero a Bio Oko.

Možná to nezní jako atrak­tiv­ní nabíd­ka, ale Velké nic je půso­bi­vým por­trétem dysto­pic­ké­ho svě­ta, kte­rý by nám všem při­pa­dal zce­la cizí, kdy­bychom ho v posled­ních letech nepro­ži­li. I když je mož­ná pro někte­ré divá­ky ješ­tě pří­liš brzy na to, aby se rozkou­ka­li, jed­ná se o vskut­ku neo­ce­ni­tel­ný arte­fakt naší spo­leč­nos­ti v podiv­ných časech.

Pro Velké nic si man­že­lé Vít Klusák a Marika Pecháčková a kame­ra­man Adam Kruliš se vyda­li do ulic Prahy (a dal­ších míst v České repub­li­ce) v prů­bě­hu roku 2020, aby zdo­ku­men­to­va­li, jak pan­de­mie ovliv­ni­la její oby­va­te­le. Ve fil­mu nena­jde­te žád­ný úhel pohle­du ani komen­tář tvůr­ců, pou­ze scé­ny z pan­de­mie a por­tréty živo­tů, kte­ré byly zasa­že­ny.

Mezi tyto por­tréty pat­ří ve zkrat­ce osl­ni­vě nato­če­ný pohled na čes­ké spor­tov­ce včet­ně kaja­ká­ře Jiřího Prskavce. Vidíme ho nej­pr­ve v detail­ním zábě­ru v hlu­bo­kém zaostře­ní, jak mu voda sté­ká po tvá­ři, zatím­co zuři­vě ves­lu­je. Kamera poma­lu cou­vá, aby odha­li­la absur­di­tu situ­a­ce: sedí na ves­lař­ském tre­na­žé­ru na zahra­dě a jeho part­ner­ka mu stří­ká do obli­če­je zahrad­ní hadi­cí. Prskavec mimo­cho­dem násle­du­jí­cí rok zís­ká zla­tou medai­li na olym­pij­ských hrách v Tokiu.

Vidíme také praž­skou poli­cii, kte­rá moni­to­ru­je veřej­né par­ky a infor­mu­je rodi­ny, aby si nasa­di­ly obli­čejo­vé mas­ky, aby vyho­vě­ly hygi­e­nic­kým před­pi­sům. Jedna žena se jich zeptá, jest­li se její syn nepo­tře­bu­je jít domů napít vody. Později fil­ma­ři navští­ví míst­ní nudis­tic­kou pláž, kde jsou opa­lu­jí­cí se zce­la nazí - samo­zřej­mě až na mas­ku na obli­če­ji.

V prů­bě­hu Velkého nic se opa­ku­jí tři posta­vy, s nimiž jsou vede­ny roz­ho­vo­ry a kte­ré v prů­bě­hu fil­mu vyprá­vě­jí své spe­ci­fic­ké pří­běhy. Mezi nimi je Milan Plíva, kte­rý pat­řil mezi prv­ní čes­ké paci­en­ty s koro­na­vi­rem. Poprvé se s ním setká­vá­me v nemoc­ni­ci, kde vyprá­ví o posled­ních dnech své­ho spo­lubyd­lí­cí­ho, kte­rý nedáv­no zemřel na Covid.

Je tu také Monika Jägerová, oper­ní pěv­ky­ně, kte­rá se během pan­de­mie ocit­ne v prá­ci v čes­kém super­mar­ke­tu, aby si vydě­la­la na živo­by­tí. Není to tak špat­né, říká, až na moti­vač­ní zprá­vy, kte­ré se kaž­dé ráno ozý­va­jí z repro­duk­to­ru. Připomínají zaměst­nan­cům sílu čes­ké­ho náro­da pře­žít bouř­li­vé časy... v neko­neč­ném opa­ko­vá­ní.

V poz­děj­ší fázi fil­mu Velké nic se před­sta­ví kon­tro­verz­něj­ší posta­va: pro­ti­vak­ci­nač­ní a pro­ti­resti­tuč­ní akti­vist­ka Jana Peterková, kte­rá se začne potu­lo­vat po Václavském náměs­tí s něko­li­ka přá­te­li, mega­fo­nem a pro­ti­vlád­ní peti­cí. Později nám kame­ra uká­že titu­lek odha­lu­jí­cí, že Peterková dosta­la poku­tu za šíře­ní dez­in­for­ma­cí; z toho vyvo­zu­je­me, že s tvůr­ci fil­mu pře­ru­ši­la komu­ni­ka­ci.

Na dru­hém pólu sto­jí čes­ká bio­lož­ka Jaroslav Flegr, nato­lik vyhra­ně­ná míst­ní osob­nost že na něj odka­zo­va­li v seri­á­lu Family Guy, kte­rý truch­lí, že vlád­ní opat­ře­ní neby­la dosta­teč­ně extrém­ní a že zby­teč­ně zemře­ly tisí­ce lidí. Místní lékař mezi­tím komen­tu­je, že by si přál, aby vlá­da necha­la viru vol­ný prů­běh bez zása­hů.

Název Velké nic není přímým komen­tá­řem k pan­de­mii, ale pochá­zí z citá­tu, kte­rý se vzta­hu­je k oper­ní pěv­ky­ni Jägerové. Ta popi­su­je vystu­po­vá­ní na jeviš­ti bez pře­mýš­le­ní jako „vel­ké nic“ stej­ným způ­so­bem, jakým může spor­to­vec zmí­nit, že je „v zóně“. V moder­ní zeno­vé filo­zo­fii by se ten­to pocit mohl nazý­vat min­d­ful­ness: žít v daném oka­mži­ku bez roz­pty­lo­vá­ní.

Jak to sou­vi­sí s pan­de­mií? Monika a spor­tov­ci, kte­ří vystu­pu­jí v kni­ze Velké nic, byli kvů­li pan­de­mii a s ní spo­je­ným ome­ze­ním při­pra­ve­ni o mož­nost žít v daném oka­mži­ku, ztra­ti­li pří­le­ži­tost pocí­tit ten­to pocit vel­ké­ho nic. My ostat­ní se s tím může­me zto­tož­nit; mís­to vší­ma­vos­ti, kte­rou bychom se měli sna­žit prak­ti­ko­vat v kaž­do­den­ním živo­tě, nastou­pi­la jaká­si bez­myš­len­ko­vi­tost.

The Great Nothing je sil­nou při­po­mín­kou této bez­myš­len­ko­vi­tos­ti. Samotný film sice nepro­pa­gu­je žád­nou kon­krét­ní ide­o­lo­gii, ale nená­pad­ně komen­tu­je absur­di­tu reak­ce na pan­de­mii, aniž by ztrá­cel ze zře­te­le lid­skou cenu viru. Druhá polo­vi­na fil­mu dopřá­vá pro­ti­vlád­ním akti­vis­tům hod­ně pro­sto­ru na plát­ně a komen­tá­řů, ale tvůr­ci věří, že si divá­ci vyvo­dí správ­né závě­ry.

Pro mno­ho divá­ků v roce 2023 bude film mož­ná pří­liš brzkou při­po­mín­kou. Ale za deset nebo dva­cet let se divá­ci mož­ná budou dívat na ten­to dysto­pic­ky vyhlí­že­jí­cí film, nato­če­ný v přís­ně čer­no­bí­lém pro­ve­de­ní, a budou si říkat, jest­li se to všech­no oprav­du sta­lo. Ti z nás, kte­ří to zaži­li, to mohou potvr­dit:

---

---

Tento článek původně napsal Jason Pirodsky pro The Prague Reporter a do češtiny jej přeložil Jiří Borový

---