Top 10 nejkrásnějších francouzských hereček všech dob

Brigitte Bardot

(*28.9.1934 - +28.12.2025)

Stejně jako ame­ric­kou desít­ku ote­ví­ra­la Marilyn Monroe a brit­skou Audrey Hepburn, i v čele fran­couz­ských krá­sek sto­jí jejich vlaj­ko­vá loď. Kultovní hereč­ka, mód­ní iko­na a akti­vist­ka Brigitte Anne-Marie Bardot, kte­ré u nás nikdo neřek­ne jinak než „Bardotka“, pat­ři­la k vůbec nej­vý­raz­něj­ším pop-kulturním sym­bo­lům své doby, jak­ko­liv její fil­mo­vá kari­é­ra para­dox­ně pří­liš dlou­há neby­la. Tato legen­dár­ní blon­dý­na, jejímž pozná­va­cím zna­me­ním byl účes zva­ný „vče­lí úl“, se naro­di­la v Paříži, kde rov­něž pro­ži­la dět­ství. Její otec byl maji­te­lem něko­li­ka prů­mys­lo­vých závo­dů v Paříži a mat­ka dce­rou ředi­te­le pojiš­ťov­ny. V sed­mi letech byla při­ja­ta do sou­kro­mé taneč­ní ško­ly Cours Hattemer, pro­čež to vypa­da­lo, že z ní bude balet­ka, což potvr­zo­va­lo i násled­né stu­di­um na Národní kon­zer­va­to­ři hud­by a tan­ce v Paříži. V roce 1949, když na tuto pres­tiž­ní ško­lu nastou­pi­la, teh­dej­ší ředi­tel­ka časo­pi­su Elle Hélène Gordon-Lazareff ji naja­la coby „mlad­ší“ model­ku. 8. břez­na 1950 se Bardot popr­vé obje­vi­la na obál­ce Elle, což jí vynes­lo prv­ní nabíd­ku na fil­mo­vou roli ve sním­ku Les Lauriers sont coupés reži­sé­ra Marca Allégreta. Přestože roli v tom­to fil­mu nako­nec nedo­sta­la, byl pro ni ten­to kon­kurz osud­ným, jeli­kož prá­vě zde potka­la své­ho poz­děj­ší­ho man­že­la, reži­sé­ra Rogera Vadima. Další fil­mo­vé nabíd­ky na sebe nene­cha­ly dlou­ho čekat. Vůbec popr­vé se obje­vi­la ve fil­mo­vém zpra­co­vá­ní kome­die Le Trou nor­mand (1952) reži­sé­ra Jeana Boyera. Krátce poté zís­ka­la svou prv­ní hlav­ní roli v dob­ro­druž­né roman­ci Marina, dív­ka v biki­nách (1952). Z hereč­či­na rané­ho obdo­bí dále sto­jí za zmín­ku malá role v holly­wo­od­ském fil­mu Čin lás­ky (1953) v hlav­ní roli s Kirkem Douglasem, kte­rý se natá­čel v Paříži, hlav­ní role v ital­ském melod­ra­ma­tu Tradita (1954) a ve fran­couz­ském dob­ro­druž­ném fil­mu Syn slad­ké Caroline (1954), role zálet­né stu­dent­ky po boku Jeana Maraise ve fil­mu Marca Allégreta Futures vedet­tes (1955) či prv­ní vět­ší ang­lic­ky mlu­ve­ná role ve fil­mu Doktor na moři (1955). Opravdovou hvězdu z ní však udě­la­ly až čty­ři fil­my z roku 1956. Prvním z nich byl muzi­kál Zatracená hol­ka, v němž hrá­la pro­blé­mo­vou ško­lač­ku a na jehož scé­ná­ři se podí­lel i její man­žel Roger Vadim. Následovaly kome­die Má mě rád, nemá mě rád a Nevěsta je pří­liš krás­ná. Zásadním mil­ní­kem její kari­é­ry se však stal pře­de­vším Vadimův režij­ním debut, melod­ra­ma ...a Bůh stvo­řil ženu, role amo­rál­ní tee­nager­ky Juliette z ní udě­la­la sexsym­bol a evrop­ský pro­těj­šek Marilyn Monroe. Zajímavostí je, že v USA ten­to film vyvo­lal skan­dál a došlo k zatče­ní ředi­te­lů kin za jeho pro­mí­tá­ní. V násle­du­jí­cích letech šla Bardot z role do role, namát­kou uveď­me kome­dii Pařížanka (1957), dal­ší Vadimovo melod­ra­ma Klenotníci měsíč­ní­ho svi­tu (1958), kri­mi dra­ma V pří­pa­dě neštěs­tí (1958) či váleč­nou kome­dii Babetka jde do vál­ky (1959). Šedesátá léta zahá­ji­la soud­ní dra­ma Pravda (1960), kte­ré u ní vyús­ti­lo v milost­ný poměr a pokus o sebe­vraž­du, na dru­hou stra­nu však byl ten­to sní­mek nomi­no­ván na Oscara v kate­go­rii nej­lep­ší cizo­ja­zyč­ný film. Na domá­cí půdě ješ­tě počát­kem šede­sá­tek nato­či­la dal­ší dva Vadimovy sním­ky, kome­dii Otěže na krku (1961) a roman­tic­ké dra­ma Láska na pol­štá­ři (1962), téměř auto­bi­o­gra­fic­ký sní­mek Soukromý život (1962) po boku Marcella Mastroianniho a zahrá­la si i v hvězd­ně obsa­ze­né anto­lo­gii Amours célèbres (1962) spo­leč­ně s muž­ský­mi sexsym­bo­ly Alainem Delonem a Jeanem-Paulem Belmondem. Nepříliš úspěš­ným poku­sem o holly­wo­od­ský prů­lom byl sní­mek Drahá Brigitto (1965), v němž si Bardot zahrá­la sama sebe. Velkým hitem se nao­pak sta­la francouzsko-italská wes­ter­no­vá kome­die Viva Maria! (1965) reži­sé­ra Louise Malleho. Na pře­lo­mu šede­sá­tých a sedm­de­sá­tých let se Bardot sta­la i zpě­vač­kou a nahrá­la plno popu­lár­ních hitů, z nichž nej­zná­měj­ší je Harley Davidson. V posled­ní eta­pě kari­é­ry toči­la pře­váž­ně kome­die, z nichž nej­zná­měj­ší je kopro­dukč­ní wes­tern Petrolejářky (1971), v němž se setka­la s dal­ším teh­dej­ším sexsym­bo­lem, ital­skou megastar Claudií Cardinale. Posledními dvě­ma hereč­či­ný­mi fil­my byly dra­ma Don Juan 73 a Sukničkář Colinot (obo­jí 1973). V témže roce Bardot ofi­ci­ál­ně ukon­či­la herec­kou kari­é­ru. V násle­du­jí­cí život­ní eta­pě se věno­va­la pře­váž­ně cha­ri­tě a své slá­vy vyu­ži­la k pro­pa­ga­ci práv zví­řat. V roce 1986 Nadaci Brigitte Bardotové pro bla­ho a ochra­nu zví­řat, v níž se mno­ho­krát anga­žo­va­la ve pro­spěch našich čtyř­no­hých přá­tel. Za svůj dlou­hý život Bardot pro­ži­la sedm­náct vzta­hů a byla čty­ři­krát vda­ná. Napsala čty­ři auto­bi­o­gra­fic­ké kni­hy Iniciály B.B. (1996), Le Caré de Pluton (1999), Křik v tichu (2003) a Slzy boje (2018), ve kte­rých se neli­cho­ti­vě vyja­d­řo­va­la k poli­tic­kým i spo­le­čen­ským otáz­kám. Za někte­ré nepří­liš korekt­ní výro­ky byla hned něko­li­krát soud­ně poku­to­vá­na. V poli­ti­ce se anga­žo­va­la i pod­po­rou kraj­ně pra­vi­co­vé stra­ny Národní fron­ta i její vůd­ky­ně Marie Le Penové v pre­zi­dent­ských vol­bách. Bardot zemře­la 28. pro­sin­ce ve věku 91 let ve svém domě Saint-Tropez, při­čemž pří­či­nou úmr­tí byla dia­gnos­ti­ko­vá­na rako­vi­na. Pohřbena je na taměj­ším hřbi­to­vě.

Michèle Mercier

(*1.1.1939)

Někteří her­ci mají tu smůlu, že si je divá­ci spo­ju­jí pri­már­ně s jedi­nou rolí, kte­rá tak zasti­ňu­je zby­tek jejich celo­ži­vot­ní prá­ce. A to je přes­ně pří­pad rodač­ky z měs­ta Nice v jiho­vý­chod­ní Francii Jocelyne Yvonne Renée Mercier, kte­rá se sice obje­vi­la ve více než pade­sá­ti fil­mech, pro širo­kou veřej­nost však navždy zůsta­ne pře­de­vším krás­nou Angelikou, u její­hož srd­ce­ryv­né­ho pří­bě­hu se již šest dekád dojí­ma­jí ženy podob­ně jako Škopková (Helena Růžičková) v cra­zy kome­dii Slunce, seno, jaho­dy (1983) Zdeňka Trošky. Představitelka legen­dár­ní „Markýzy andě­lů“ pochá­zí z francouzsko-italského man­žel­ství chtě­la být původ­ně taneč­ni­cí a v útlém věku nastou­pi­la do balet­ní­ho sou­bo­ru nej­pr­ve jako sbo­rist­ka a poz­dě­ji se vypra­co­va­la v sólist­ku. V sedm­nác­ti letech se pře­stě­ho­va­la do Paříže, kde byla člen­kou hned dvou diva­del­ních spo­leč­nos­tí, při­čemž stu­do­va­la herec­tví pod vede­ním fran­couz­ské hereč­ky Solange Sicard. Umělecké křest­ní jmé­no Michèle zvo­li­la po své mlad­ší sestře, kte­rá v pěti letech zemře­la na břiš­ní tyfus. Zpočátku natá­če­la pře­de­vším roman­tic­ké kome­die a obje­vi­la se i ve ved­lej­ší rolič­ce pro­sti­tut­ky v pro­slu­lém dra­ma­tu  Střílejte na pia­nis­tu (1960) Françoise Truffauta. Následně nato­či­la něko­lik níz­ko­roz­počto­vých fil­mů v Itálii. Zlomovým se pro ni stal rok 1963, ve kte­rém zís­ka­la svou život­ní roli, výše zmí­ně­nou Angeliku v prv­ním fil­mu z této série Angelika, mar­ký­za andě­lů (1964). Na tuto roli měl reži­sér Bernard Borderie mno­ho adep­tek (mezi jiný­mi i výše a níže pro­bí­ra­né Brigitte Bardot a Catherine Deneuve nebo slav­ná ame­ric­ká krás­ka Jane Fonda, na kte­rou jsem ostud­ně zapo­mněl před dvě­ma lety ve výbě­ru nej­krás­něj­ších here­ček z USA), ale nako­nec si vybral prá­vě Michèle, kte­rá byla v té době zná­měj­ší v Itálii než ve Francii. V násle­du­jí­cích letech nato­či­la ješ­tě čty­ři dal­ší díly Angeliky, kon­krét­ně Báječná Angelika (1965), Angelika a král (1966), Nezkrotná Angelika (1967) a Angelika a sul­tán (1968). Hlavní role v té době vytvo­ři­la rov­něž v roman­tic­kém dra­ma­tu Lady Hamiltonová (1968), kome­dii Zlatá vdo­va (1969) a wes­ter­nu Provaz a kolt (1969), hlav­ní­mi ´žen­ský­mi posta­va­mi byla i v brit­ské dob­ro­druž­né kome­dii You Can Win „Em All (1970), ital­ském horo­ru Pomsta vlkodla­ka (1971) a kopro­dukč­ním dob­ro­druž­ném sním­ku Hlas divo­či­ny (1972). Posledním zná­měj­ším fil­mem její kari­é­ry byla kome­die Doživotní ren­ta (1972), kde však vytvo­ři­la jen epi­zod­ní roli. Její dal­ší fran­couz­ské i ital­ské fil­my už více­mé­ně zapadly pra­chem. Přestože v době nej­vět­ší slá­vy moh­la kon­ku­ro­vat Bardotové, nikdy nedo­ká­za­la pře­ko­nat stín své nej­slav­něj­ší role a pro šir­ší divác­kou obec není Michèle, ale Angelikou. Prožila celou řadu hvězd­ných vzta­hů včet­ně reži­sé­ra André Smaggheho, auto­mo­bi­lo­vé­ho závod­ní­ka Clauda Bourillota a ital­ské­ho prin­ce Nicoly Bocompagni-Ludovisiho, vesměs však skon­či­ly kata­stro­fou.

Catherine Deneuve

(*22.10.1943)

„Bardotka“ neby­la jedi­nou šar­mant­ní blon­dý­nou, kte­rá v šede­sá­tých letech ovlád­la fran­couz­skou kine­ma­to­gra­fii. Velkou kon­ku­ren­ci měla v paříž­ské rodač­ce Catherine Fabienne Dorléac, kte­rá pro herec­kou kari­é­ru zvo­li­la dív­čí pří­jme­ní své mat­ky Deneuve. Herectví má v krvi, neboť  její otec Maurice Dorléac byl diva­del­ním a fil­mo­vým her­cem a mat­ka Renée Simonot hereč­kou paříž­ské­ho diva­dla Théâtre de l’Odéon. Je ze čtyř sester, mezi nimiž byla tře­tí v pořa­dí, při­čemž dru­há Françoise Dorléac byla rov­něž hereč­kou, avšak tra­gic­ky zahy­nu­la v roce 1967 při děsi­vé auto­ne­ho­dě, když ve vypůj­če­ném voze Renault 10 spě­cha­la na letiš­tě v Nice, odkud měla letět do Londýna na pre­mi­é­ru své­ho nové­ho fil­mu. Ačkoliv Deneuve debu­to­va­la již v roce 1957 men­ší rolí ve sním­ku Les Collégiennes, prv­ním význam­něj­ším fil­mem její kari­é­ry byl muzi­kál Paraplíčka z Cherbourgu (1964) reži­sé­ra Jacquese Demyho, za kte­rý zís­ka­la Velkou cenu na fes­ti­va­lu v Cannes. Se sestrou Françoise se setka­la v kome­dii Honba na muže (1964) a pře­de­vším v poz­děj­ší muzi­ká­lo­vé kome­dii Sestřičky z Rochefortu (1967). Ještě před­tím nato­či­la psy­cho­lo­gic­ké dra­ma Hnus (1965), roman­tic­kou kome­dii Život na zám­ku (1966) a fan­ta­sy dra­ma Bytosti (1966), při­čemž ve všech těch­to fil­mech ztvár­ni­la hlav­ní role. Vůbec nej­vý­znam­něj­ší roli její kari­é­ry jí při­ne­sl věhlas­ný špa­něl­ský reži­sér Luis Buñuel v surre­a­lis­tic­kém dra­ma­tu Kráska dne (1967), v němž ztvár­ni­la Séverine Serizy, znudě­nou panič­ku z vyš­ší spo­leč­nos­ti přes den taj­ně pra­cu­jí­cí v nevěs­tin­ci. O pár let poz­dě­ji jí Buñuel nabí­dl i dal­ší hlav­ní roli v psy­cho­lo­gic­kém dra­ma­tu Tristana (1970). V téže deká­dě šla z role do role, při­čemž za zmín­ku sto­jí pře­de­vším pohád­ko­vý muzi­kál Oslí kůže (1970), kri­mi­nál­ní noir Policajt (1972), dob­ro­druž­ná kome­die Divoch (1975), za kte­rou zís­ka­la prv­ní nomi­na­ci na cenu César, či kome­di­ál­ní dra­ma Odvahu a nohy na rame­na (1979). Prvního Césara zís­ka­la na pra­hu dal­ší deká­dy za roli diva­del­ní ředi­tel­ky v oku­po­va­né Paříži, kte­rá skrý­vá své­ho židov­ské­ho man­že­la ve skle­pě pod jeviš­těm, ve váleč­ném dra­ma­tu Poslední met­ro (1980). V osm­de­sát­kách jsme ji dále moh­li vidět napří­klad v kul­tov­ním ero­tic­kém horo­ru Hlad (1983), v dob­ro­druž­né kome­dii Afričan (1983), v his­to­ric­kém vel­ko­fil­mu Pevnost Saganne (1984) či v kri­mi dra­ma­tech Místo zlo­či­nu (1986) a Frekvence smr­ti (1988). Z hereč­či­ných deva­de­sát­ko­vých rolí je beze­spo­ru nej­vý­znam­něj­ší Eliane Devries v osca­ro­vém his­to­ric­kém dra­ma­tu Indočína (1992). Dále se v posled­ní deká­dě milé­nia obje­vi­la v psy­cho­lo­gic­kém dra­ma­tu Má oblí­be­ná sezó­na (1993), v kopro­dukč­ním sním­ku Šachová par­tie (1994), v kri­mi dra­ma­tech Děti noci (1996) a Place Vendoma - Svět dia­man­tů (1997), v adap­ta­ci romá­nu Marcela Prousta Čas zno­vu nale­ze­ný (1998) či v kon­tro­verz­ním dra­ma­tu Polorozpadlý život (1999). Ani v novém milé­niu na stří­br­né plát­no neza­ne­vře­la a vidět jsme ji moh­li napří­klad v kri­mi muzi­ká­lu Larse von Triera Tanec v tem­no­tách (2000), v detek­tiv­ní hudeb­ní kome­dii 8 žen (2002), v kome­dii Profesionální man­žel­ka (2010), v kopro­dukč­ním francouzsko-japonském sním­ku Pravda (2019), v rodin­ném dra­ma­tu Žít až do kon­ce (2021) nebo coby man­žel­ka býva­lé­ho fran­couz­ské­ho pre­zi­den­ta Jacquese Chiraca ve fil­mu Prezidentova žena (2023). Vedle fil­mu se věnu­je mód­ní­mu návr­hář­ství, cha­ri­ta­tiv­ní čin­nos­ti a okra­jo­vě i zpě­vu. V prv­ní řadě však zůstá­vá hereč­kou, mezi nimiž je dnes již stá­li­cí, což její mimo­řád­ně natřís­ka­ná fil­mo­gra­fie jen potvr­zu­je.

Geneviève Grad

(*5.7.1944 - +7.11.2024)

V této desít­ce se (ale­spoň z počát­ku) stří­da­jí stá­li­ce s hereč­ka­mi, kte­ré si divá­ci spo­ju­jí pri­már­ně s jedi­nou rolí. Do dru­hé sku­pi­ny pat­ří i půvab­ná blon­dýn­ka, kte­rá již navždy zůsta­ne slad­kou Nicole Cruchotovou, dce­rou potrhlé­ho stráž­mis­t­ra Ludovica Cruchota (Louis de Funés) z popu­lár­ní čet­nic­ké hexa­lo­gie ode­hrá­va­jí­cí se v leto­vis­ku Saint-Tropez na Riviéře, z níž se obje­vi­la v prv­ní (a zná­měj­ší) polo­vi­ně, tzn. v kome­di­ích Četník ze Saint-Tropez (1964), Četník v New Yorku (1965) a Četník se žení (1968). O mno­ho více fil­mů však ani nena­to­či­la. Pochází z Paříže a její mat­ka byla archi­tekt­kou. Původně chtě­la být taneč­ni­cí, avšak sou­čas­ně stu­do­va­la herec­tví. V pat­nác­ti letech se účast­ni­la kon­kur­zu na film Les Adolescentes, v němž sice roli nezís­ka­la, ale ote­vře­lo jí to dve­ře k její­mu prv­ní­mu fil­mu Un soir sur la plage (1961), jejíž tvůr­ci si jí vši­ml na kon­kur­zu. Krátce na to zís­ka­la hlav­ní žen­skou roli v úspěs­ném dob­ro­druž­ně his­to­ric­kém sním­ku Kapitán Fracasse (1961), ve kte­rém se obje­vi­la po boku Jeana Maraise a ved­lej­ší rolič­ku si zde střih­nul i její poz­děj­ší fil­mo­vý otec Louis de Funés. Následovala kri­mi kome­die Arsen Lupin kon­tra Arsen Lupin (1962) nebo dob­ro­druž­ný Sandokan opět v akci (1963). O rok poz­dě­ji už při­šel na řadu Četník ze Saint-Tropez, kte­rý teh­dy dva­ce­ti­le­té hereč­ce při­ne­sl její život­ní roli půvab­né, ale roz­pus­ti­lé Nicole, kte­rá se za povo­lá­ní své­ho otce sty­dí a před nový­mi přá­te­li před­stí­rá, že je dce­rou mili­ar­dá­ře (Giuseppe Porelli), kte­ré­ho však nako­nec pomů­že usvěd­čit z krá­de­že vzác­né­ho Remrandtova obra­zu. O rok poz­dě­ji násle­do­val dru­hý díl Četník v New Yorku, ve kte­rém taj­ně ces­tu­je prá­vě do nej­vět­ší­ho ame­ric­ké­ho měs­ta, kde se Cruchot účast­ní obří kon­fe­ren­ce čet­nic­tva. Její posled­ní účas­tí v čet­nic­ké hexa­lo­gii byl tře­tí díl Četník se žení (1968), ve kte­rém se Nicole po svém vyrov­ná­vá s tím, že jí otec při­ve­dl novou mamin­ku Josephu (Claude Gensac). Ve zbý­va­jí­cí tro­ji­ci čet­nic­kých kome­dií se již na vlast­ní žádost neob­je­vi­la, jeli­kož na tako­vou popu­la­ri­tu neby­la při­pra­ve­ná. V témže roce, kdy se roz­lou­či­la s Nicole, se ješ­tě obje­vi­la v kri­mi fil­mu Le Démoniaque (1968). Z její poz­děj­ších sním­ků  sto­jí za zmín­ku akč­ní film OSS 117 prend des vacan­ces (1970), dra­ma O Palácio de Anjos (1970), Flash Love (1972) nebo Libertés sexu­elles (1977). Vůbec napo­sle­dy se před fil­mo­vou kame­rou obje­vi­la v nece­lých čty­ři­ce­ti letech v roli advo­kát­ky ve fil­mu Ça va pas être tris­te (1983). Poté se defi­ni­ti­vě stáh­la do sou­kro­mí. Dlouhá léta sta­teč­ně bojo­va­la s rako­vi­nou, kte­ré před dvě­ma lety krát­ce po osm­de­sá­ti­nách bohu­žel pod­leh­la.

Emmanuelle Béart

(*14.8.1963)

Starší pěti­ci této desít­ky uza­ví­rá oka­tá krás­ka, kte­rá je dce­rou bás­ní­ka, skla­da­te­le a zpě­vá­ka Guye Béarta a řecko-italské model­ky Geneviève Galéa. Narodila se na far­mě v Gassin poblíž Saint-Tropez a vyrůs­ta­la v hor­ské pro­ven­sál­ské ves­nič­ce na Azurovém pobře­ží. Hereckou kari­é­ru zahá­ji­la již v sed­mi letech ve fil­mu Běh zají­ce polem (1972). Doopravdy však její kari­é­ra zača­la až v osm­de­sá­tých letech, při­čemž prů­lom pro ni zna­me­na­lo pře­de­vším ero­tic­ky ladě­né roman­tic­ké dra­ma První tou­hy (1983). Další dvě role v dra­ma­tu Un amour inter­dit (1984) a v roman­tic­ké kome­dii Utajená lás­ka (1985) jí při­nes­ly prv­ní nomi­na­ci na Césara. Tuto fran­couz­skou obdo­bu ame­ric­ké­ho Oscara jí však vynes­la až její vůbec nej­slav­něj­ší role v adap­ta­ci romá­nu Marcela Pagnola Manon od pra­me­ne (1986), ve kte­rém ztvár­ni­la titul­ní posta­vu dív­ky, kte­rá je odhod­la­ná pomstít smrt své­ho otce (jed­ná se o pokra­čo­vá­ní fil­mo­vé adap­ta­ce Jean od Florety (1986) od téhož týmu v čele s reži­sé­rem Claudem Berrim). Krátce poté si popr­vé zahrá­la v ame­ric­kém fil­mu, kon­krét­ně v roman­tic­ké fan­ta­sy kome­dii Schůzka s andě­lem (1987) reži­sé­ra a scé­náris­ty Toma McLoughlina. O rok poz­dě­ji násle­do­va­la dnes již kla­sic­ká kome­die Nalevo od výta­hu, ve kte­ré se obje­vi­la po boku popu­lár­ní­ho fran­couz­ské­ho komi­ka Pierra Richarda. V deva­de­sá­tých letech pak Béart šla z role do role, při­čemž k význam­ným sním­kům s její účas­tí pat­ří dra­ma­ta Nelíbám (1991), Krásná haš­te­řil­ka (1991, o dva roky poz­dě­ji vznik­lo pokra­čo­vá­ní s podti­tu­lem Divertimento), Contre l’oub­li (1991), Srdce v zimě (1992),  L’Enfer (1994), Francouzka (1995), Nelly a pan Arnold (1995), Zloděj živo­ta (1998) a Čas zno­vu nale­ze­ný (1999), kde si zahrá­la spo­leč­ně s Deneuve. Objevila se rov­něž i po boku Toma Cruise v prv­ním fil­mu z akč­ní série Mission: Impossible (1996). Z jejích post­mi­le­ni­ál­ních fil­mů sto­jí za nej­vý­raz­něj­ší zmín­ku výše zmí­ně­ná muzi­ká­lo­vá kome­die 8 žen (2002), v níž se rov­něž setka­la s Deneuve, dra­ma Žena mého muže (2003), fan­ta­sy dra­ma Příběh Marie a Juliena (2003) nebo kopro­dukč­ní Peklo (2005). Zahrála si rov­něž i legen­dár­ní „anděl­skou mrchu“ Milady Winter v nepří­liš pove­de­né tele­viz­ní adap­ta­ci Dumasových Tří muš­ke­tý­rů D’Artagnan a tři muš­ke­tý­ři (2005). V posled­ních dvou deká­dách se obje­vu­je více­mé­ně jen v prů­měr­ných sním­cích jako Ahoj, Blondýnko (2012), Ztracená v Indii (2016) či Nesmrtelné (2025), nad prů­mě­rem se pohy­bu­je snad jen dra­ma Noční pasa­žé­ři (2022). Výrazně se anga­žu­je v huma­ni­tár­ní oblas­ti a boju­je za prá­va imi­gran­tů ve Francii. V roce 1996 byla jme­no­vá­na mezi­ná­rod­ní vel­vy­slan­ky­ní dob­ré vůle výbo­ru UNICEF se zamě­ře­ním na ochra­nu práv dětí a boj pro­ti jejich zne­u­ží­vá­ní.

Vanessa Paradis

(*22.12.1972)

Někteří her­ci udě­la­jí ješ­tě před­tím, než se sta­nou uzná­va­ný­mi iko­na­mi, sluš­ný kari­ér­ní oblouk. To je mimo jiné i pří­pad oka­té hereč­ky s cha­rak­te­ris­tic­kou mezír­kou mezi zuby a spe­ci­fic­kým zastře­ným hla­sem, kte­rou pub­li­kum pozna­lo jako dět­skou zpí­va­jí­cí hvěz­dič­ku, avšak dnes tři­a­pa­de­sá­ti­le­tá Vanessa Paradis se násled­ně vypra­co­va­la v před­ní hereč­ku, šan­so­ni­ér­ku a model­ku. Narodila se ve měs­tě Saint-Maur-des-Fossés, kte­ré se nachá­zí v jiho­vý­chod­ní čás­ti met­ro­po­lit­ní oblas­ti Paříže. Showbyznysovou kari­é­ru zahá­ji­la již v osmi letech účin­ko­vá­ním v TV show L’École des fans, kde vystu­po­va­ly talen­to­va­né děti. K tomu­to vystou­pe­ní jí pomohl její strýc, herec a hudeb­ní pro­du­cent Didier Pain. Právě ten­to muž stál v roce 1987 za jejím prů­lo­mo­vým hitem Joe le taxi, kte­rý z teh­dy čtr­nác­ti­le­té Vanessy udě­lal celo­svě­to­vou hvězdu. Debutové album M&J vyšlo v srpnu 1988 a o nece­lé dva roky poz­dě­ji jej násle­do­va­la dru­ho­ti­na Variations sur le même t’ai­me. V mezi­do­bí Paradis debu­to­va­la i na stří­br­ném plát­ně v roman­tic­kém dra­ma­tu Sňatek bez domo­va (1989) reži­sé­ra a scé­náris­ty Jeana-Clauda Brisseau, při­čemž za roli pro­blé­mo­vé Mathilde zís­ka­la v roce 1990 Césara pro nej­na­děj­něj­ší mla­dou hereč­ku. V roce 1992 vyšlo její prv­ní (epo­nym­ní) album v ang­lič­ti­ně, jehož pro­du­cen­tem byl hereč­čin teh­dej­ší part­ner, popu­lár­ní čoko­lá­do­vý rocker Lenny Kravitz a z nějž bodo­val pře­de­vším pilot­ní sin­gl Be My Baby. V roce 1995 oto­či­la kor­mi­dlo kari­é­ry k herec­tví titul­ní rolí v dra­ma­tu Elisa. Následovala roman­tic­ká kome­die Zamilovaná čaro­děj­ka (1997) a akč­ní dra­me­die Poloviční šan­ce (1998). Devadesátky zakon­či­la výraz­nou rolí smo­lař­ky Adele v oce­ňo­va­ném sním­ku Dívka na mos­tě (1999). V prv­ní deká­dě nové­ho milé­nia jsme ji moh­li vidět napří­klad v dra­ma­tu Můj anděl (2004) nebo ve sci-fi kome­dii Atomic Circus - Návrat Jamese Battalie (2004). Přelomovou roli jí na pra­hu dal­ší deká­dy při­nes­la roman­tic­ká kome­die (K)lamač srd­cí (2010), v níž popr­vé ztvár­ni­la dospě­lou a zra­lou ženu. Z dal­ších pozd­ních sním­ků sto­jí za zmín­ku pře­de­vším roman­tic­ké dra­ma Café de Flore (2011), thriller Nůž v srd­ci (2018) či kome­die Junioři (2022). V novém tisí­ci­le­tí restar­to­va­la i zpě­vác­kou kari­é­ru a v nul­tých letech vyda­la alba Bliss (2000) a Divindylle (2007), kte­rá byla ješ­tě pře­váž­ně pop-rocková, avšak již na nich zača­la koke­to­vat i s žánrem pro Francii typic­kým - se šan­so­nem, kte­ré­mu se napl­no zača­la věno­vat v násle­du­jí­cích deká­dách na albech Love Songs (2013), Le sour­ces (2018) a Le retour des beaux jours (2025). Paradis pro­ži­la celou řadu hvězd­ných vzta­hů včet­ně výše zmí­ně­né­ho Lennyho Kravitze a ame­ric­ké­ho her­ce Johnnyho Deppa, se kte­rým 14 let žila a mají spo­lu dvě děti. Z jejich rodi­ny to však v tom­to člán­ku není zda­le­ka všech­no.

Marion Cotillard

(*30.9.1975)

Do fran­couz­ské desít­ky zasáh­la i čes­ká sto­pa, jeli­kož život­ní role nyní jed­na­pa­de­sá­ti­le­té Marion Cotillard vznik­la v čes­ké kopro­duk­ci a za titul­ní roli legen­dár­ní šan­so­ni­ér­ky v živo­to­pis­ném sním­ku Edith Piaf (2007) zís­ka­la tato oka­tá tma­vo­vlás­ka Českého lva. Narodila se v Paříži do rodi­ny reži­sé­ra Jeana-Clauda Cotillarda, pro­čež měla k fil­mu blíz­ko od dět­ství. Vůbec popr­vé se před kame­rou obje­vi­la ve dvou dílech kanadsko-francouzského seri­á­lu Highlander. Prvním význam­něj­ším fil­mem s její účas­tí byla sci-fi kome­die Nádherná Zelená (1996). Nejvíce se však do pově­do­mí divá­ků zapsa­la rolí Lily Bertineau, pří­tel­ky­ně hlav­ní­ho hrdi­ny Daniela (Samy Naceri), v kome­dii Taxi (1998), kte­rá se poz­dě­ji dočka­la dvou pokra­čo­vá­ní Taxi, taxi (2000) a Taxi 3 (2003). Díky tře­tí­mu pokra­čo­vá­ní této kome­di­ál­ní série a rom­co­mu Vadí neva­dí (2003) ji zare­gis­tro­val mis­tr fan­ta­zie Tim Burton, kte­rý jí nabí­dl ved­lej­ší roli ve fan­ta­sy dra­ma­tu Velká ryba (2003). Krátce poté si vyzkou­še­la roli vra­žed­ky­ně v roman­ci Příliš dlou­hé zásnu­by (2004). Další vět­ší role ztvár­ni­la v mys­te­ri­óz­ním dra­ma­tu Nevinnost (2004), v roman­tic­ké kome­dii Můj život ve vzdu­chu (2005) či v thrille­rech Černá skříň­ka (2005) a Fair Play (2006). Výraznou roli múzy hlav­ní­ho hrdi­ny (Russell Crowe) jí svě­řil brit­ský reži­sér Ridley Scott v kopro­dukč­ní roman­tic­ké dra­me­dii Dobrý roč­ník (2006), kte­rá nejen vinař­ským téma­tem inspi­ro­va­la čes­kou kome­dii Bobule (2008). V dal­ším roce již násle­do­va­la život­ní role Edith Piaf pod vede­ním reži­sé­ra a scé­náris­ty Oliviera Dahana, za kte­rou posbí­ra­la nej­pres­tiž­něj­ší svě­to­vé ceny včet­ně Oscara, Césara, ceny BAFTA a Zlatého gló­bu­su (a v nepo­sled­ní řadě i Českého lva). První deká­du nové­ho milé­nia zakon­či­la historicko-životopisným sním­kem Veřejní nepřá­te­lé (2009), v němž se obje­vi­la po boku výše zmí­ně­né­ho Johnnyho Deppa. Výrazné role dále vytvo­ři­la v akč­ním sci-fi thrille­ru Počátek (2010), v batma­nov­ském seque­lu Temný rytíř povstal (2012), v roman­tic­kém dra­ma­tu Na dřeň (2012) či v bel­gic­kém soci­ál­ním dra­ma­tu Dva dny, jed­na noc (2014). Vedle fil­mu její tvář může­me čas­to vídat na obál­kách svě­to­vých mód­ních maga­zí­nů včet­ně Vogue, Elle, Marie Claire, Variety, Harper’s Bazaar či Vanity Fair. V roce 2008 se rov­něž sta­la tvá­ří reklam­ních kam­pa­ní fir­my Dior, na kabel­ky řady Lady Dior. Podobně jako Bardot se i Cotillard dlou­ho­do­bě anga­žu­je v oblas­ti práv zví­řat, napří­klad již na kon­ci 90. let odmít­la spo­lu­prá­ci s kos­me­tic­kým gigan­tem L’Oreal kvů­li tes­to­vá­ní pro­duk­tů na zví­řa­tech. Je rov­něž mluv­čí a amba­sa­dor­kou Greenpeace a pod­po­ru­je orga­ni­za­ci WildAid na ochra­nu divo­kých zví­řat. Od roku 2007 byla 18 let part­ner­kou reži­sé­ra Guillameho Canneta, s nímž má dvě děti.

Eva Green

(*6.7.1980)

Červenou nití tří dosa­vad­ních zahra­nič­ních desí­tek se stal net­fli­xov­ský mega­hit posled­ních let, seri­ál Wednesday, spin-off kul­tov­ní Addamsovy rodi­ny. Benjamínkem desít­ky Američanek byla v sou­čas­nos­ti super­po­pu­lár­ní před­sta­vi­tel­ka titul­ní role Jenna Ortega, sou­čás­tí brit­ské desít­ky pro změ­nu byla Catherine Zeta Jones, kte­rá ztvár­ni­la její mat­ku Morticiu, a v při­pra­vo­va­né tře­tí sérii by se v roli záhad­né a pohře­šo­va­né tety Ophelie měla obje­vit fran­couz­ská hereč­ka se super­hvězd­ným jmé­nem Eva Green. Tato cha­risma­tic­ká čer­no­vlás­ka má vskut­ku hlu­bo­ké umě­lec­ké koře­ny, jeli­kož jejím pra­dě­deč­kem z otco­vy stra­ny byl hudeb­ní skla­da­tel Paul Le Flem a její mat­kou je hereč­ka a autor­ka dět­ských kní­žek Marlène Jobert. Pochází z dvou­va­ječ­ných dvoj­čat, při­čemž je o dvě minu­ty star­ší než její sest­ra Johanne. Od sedm­nác­ti let něko­li­krát změ­ni­la ško­lu, až nako­nec zakot­vi­la na ško­le Svatého Petra a Pavla v Paříži, kde stu­do­va­la herec­tví, při­čemž záro­veň absol­vo­va­la dese­ti­den­ní kurz na Akademii dra­ma­tic­ké­ho umě­ní v Londýně a režii na Newyorské uni­ver­zi­tě. Po návra­tu do Francie nastou­pi­la k diva­dlu, kde jí zare­gis­tro­val věhlas­ný reži­sér Bernardo Bertolucci, kte­rý teh­dy tři­a­dva­ce­ti­le­té hereč­ce změ­nil život, když jí nabí­dl hlav­ní žen­skou roli v romanticko-erotickém dra­ma­tu Snílci (2003). Tento de fac­to nezá­vis­lý sní­mek, kte­rý vzni­kl v kopro­duk­ci Velké Británie, Francie a Itálie, ji vystře­lil k celo­svě­to­vé herec­ké kari­é­ře. Její dru­hou význam­nou fil­mo­vou pří­le­ži­tos­tí byl his­to­ric­ký epos Království nebes­ké (2005) vznik­lé pod režij­ní tak­tov­kou Ridleyho Scotta. O rok poz­dě­ji se sta­la novo­pe­če­nou Bond Girl Vesper Lyndovou v jed­n­a­dva­cá­té bon­dov­ce Casino Royale (2006), kte­rá byla záro­veň prv­ní, v níž Jamese Bonda ztvár­nil Daniel Craig. Na sklon­ku deká­dy pak ješ­tě zazá­ři­la v hlav­ní roli brit­ské­ho thrille­ru Trhliny (2009). Následovaly dva kopro­dukč­ní sním­ky, kte­ré se pohy­bu­jí na pome­zí roman­tic­ké­ho dra­ma­tu a sci-fi, Lůno (2010) a Dokonalý smy­sl (2011). V desá­tých letech pak hned něko­li­krát spo­lu­pra­co­va­la s Timem Burtonem, kon­krét­ně na fan­ta­sy kome­dii Temné stí­ny (2012), dob­ro­druž­ném sním­ku Sirotčinec sleč­ny Peregrinové pro podiv­né děti (2016) a hra­né ver­zi disneyov­ské­ho ani­má­ku Dumbo (2019). Výrazné role vytvo­ři­la i ve dvou fil­mech, kte­ré fun­gu­jí jako preque­ly a seque­ly záro­veň (tvůr­ci i kri­ti­ci je nej­čas­tě­ji ozna­ču­jí jako „com­pa­ni­on films“) - 300: Vzestup říše (2014) a Sin City: Ženská, pro kte­rou bych vraž­dil  (2014). V téže době se obje­vo­va­la i ve skan­di­náv­ské kine­ma­to­gra­fii, viz. švéd­ský wes­tern Spása (2014) a dán­ské dra­ma Euforie (2017). Z její seri­á­lo­vé tvor­by je jed­no­znač­ně nej­vý­znam­něj­ší mys­te­ri­óz­ní Penny Dreadful (2014 - 2016), ve kte­rém ztvár­ni­la hlav­ní posta­vu tajem­né jas­no­vid­ky Vanessy Ivesové. Z posled­ních let pak za zmín­ku sto­jí dra­ma Proxima (2019), thriller Nocebo (2022), akč­ní dra­ma Dirty Angels (2024) a v nepo­sled­ní řadě i dvojdíl­ná adap­ta­ce Tří Mušketýrů (2023), v nichž byla jed­nou z mála čer­no­vlasých Milady. V sou­čas­nos­ti je oče­ká­vá­na výše zmí­ně­ná tře­tí řada Wednesday (2027), do kte­ré se Green svým cha­risma­tem kom­bi­nu­jí­cím svůd­nou fam­me fata­le a tem­nou este­ti­ku výteč­ně hodí.

Mélanie Laurent

(*21.2.1983)

Stejný roč­ník jako moje malič­kost je zele­no­o­ká hereč­ka, kte­rá je dce­rou her­ce a dabé­ra Pierra Laurenta. Přestože vyrůs­ta­la v umě­lec­kém pro­stře­dí, k fil­mu se dosta­la více­mé­ně náho­dou, když ji na pre­mi­é­ře fil­mu Asterix a Obelix (1998) zare­gis­tro­val slav­ný herec a reži­sér Gérard Depardieu, kte­ré­ho okouz­li­la nato­lik, že jí nabí­dl roli v roman­tic­kém dra­ma­tu Un pont ent­re deux rives (1999), kte­ré teh­dy šest­nác­ti­le­té hereč­ce ote­vře­la dve­ře do fil­mo­vé­ho svě­ta. Krátce poté násle­do­va­lo roman­tic­ké dra­ma Ceci est mon cor­ps (2001) a kopro­dukč­ní roman­tic­ká dra­me­die Líbej se, s kým je libo (2002). Stále se však jed­na­lo o role ved­lej­ší, v čemž zlom při­šel až v roce 2006 s dra­ma­tem Neboj, jsem v pořád­ku, v němž ztvár­ni­la deva­te­nác­ti­le­tou Lili trau­ma­ti­zo­va­nou odcho­dem své­ho bratra-dvojčete z domo­va. Velké a výraz­né role ztvár­ni­la i v thrille­rech Zabiják a Úsměv Melody (obo­jí 2007). Průlom na mezi­ná­rod­ní scé­nu jí zajis­til věhlas­ný reži­sér Quetin Tarantino, kte­rý ji obsa­dil po bok Brada Pitta do váleč­né­ho dra­ma­tu Hanebný pan­char­ti (2009). V posled­ním nul­ko­vém roce se obje­vi­la ješ­tě v roman­tic­ké kome­dii Ztraceni v lás­ce a v hudeb­ní dra­me­dii Koncert. Z posled­ních dvou dekád jsou její­mi nej­vý­znam­něj­ší­mi sním­ky his­to­ric­ké dra­ma Odsun (2010), , mys­te­ri­óz­ní kri­mi thriller Podfukáři (2013) a živo­to­pis­né dra­ma Potopa (2024), ve kte­rém ztvár­ni­la císa­řov­nu Marii Antoinettu. Hlavní či výraz­né role vytvo­ři­la i v thrille­ru Zabijácké rekvi­em (2011), v dra­me­dii Můj život bez vás (2011), v mys­te­ri­óz­ním dra­ma­tu Nepřítel (2013), v kopro­dukč­ním dra­ma­tu Věčnost (2016), v his­to­ric­ké kome­dii Návrat hrdi­ny (2018), v rodin­ném dob­ro­druž­ném sním­ku Mia a bílý lev (2018), v akč­ním thrille­ru 6 under­ground: Tajné ope­ra­ce (2019), ve sci-fi dra­ma­tu Kyslík (2021), v thrille­ru Bál šíle­ných žen (2021), v dra­ma­tu Tempête (2022), či zatím napo­sle­dy v dra­ma­tu Vše pro Bertille (2025). Vedle herec­tví se věnu­je i režii, při­čemž nej­vý­znam­něj­ší­mi fil­my (v nichž si záro­veň zahrá­la jed­nu z hlav­ních rolí) jsou dra­me­die Les Adoptés (2011) a akčn´í kome­die Parťačky (2023).

Lily-Rose Depp

(*27.5.1999)

Johnny Depp a Vanessa Paradis mají dvě děti, sedm­a­dva­ce­ti­le­tou Lily-Rose a čty­ři­a­dva­ce­ti­le­té­ho Jacka. Zatímco mlad­ší syn se však drží mimo záři reflek­to­rů a věnu­je se umě­ní a hud­bě, star­ší Lily-Rose (pro­střed­ním jmé­nem Melody)  jde v rodin­ných šlé­pje­jích, pro­čež tak popr­vé v his­to­rii této rubri­ky máme v jed­né desít­ce mat­ku a dce­ru. Přestože má díky Deppovi i ame­ric­ké občan­ství, naro­di­la se ve Francii, ve měs­tě Neuilly-sur-Seine poblíž Paříže. Od tři­nác­ti let žila po roz­cho­du rodi­čů ve stří­da­vé péči. Poprvé se před fil­mo­vou kame­rou obje­vi­la v men­ší roli v horo­ro­vé kome­dii Mroží muž (2014). Krátce poté si ji vybral do video­kli­pu ke sklad­bě All Around The World irský rap­per Rejjie Snow. V téže době se zača­la rov­něž zača­la obje­vo­vat jako model­ka na obál­kách mód­ních časo­pi­sů od roku 2015 je amba­sa­dor­kou znač­ky Channel. Zásadním byl pro ni rok 2016, ve kte­rém nejen, že si zopa­ko­va­la roli z Mrožího muže ve vol­ném pokra­čo­vá­ní Yoga Hosers, ale za roli slav­né taneč­ni­ce Isadory Duncan v živo­to­pis­ném dra­ma­tu Tanečnice byla nomi­no­vá­na na Cézara a zahrá­la si rov­něž po boku Natalie Portman v dra­ma­tu Planetárium. Následovala roman­tic­ká dra­me­die Věrní nevěr­ní (2017) a pře­de­vším thriller Šelmy (2018), kte­rý jí při­ne­sl prv­ní hlav­ní roli. Z dal­ších jejích fil­mů sto­jí za zmín­ku his­to­ric­ké dra­ma Král (2019), sci-fi thriller Voyagers - Vesmírná mise (2021) a pře­de­vším ame­ric­ký rema­ke kla­sic­ké­ho němec­ké­ho horo­ru Nosferatu (2024), v němž ztvár­ni­la hlav­ní roli Ellen Hutterové. Po boku popu­lár­ní­ho zpě­vá­ka Weeknda jsme ji moh­li vidět v roli začí­na­jí­cí zpě­vač­ky Jocelyn v seri­á­lu Idol (2023) tele­vi­ze HBO Max. Přestože v minu­los­ti ran­di­la s mode­lem Ashem Stymestem a her­ci Timothéem Chalametem a Austinem Butlerem, v sou­čas­nos­ti tvo­ří pár s ame­ric­kou rap­per­kou 070 Shake. Sama se ote­vře­ně hlá­sí k sexu­ál­ní flui­di­tě a odmí­tá se ška­tul­ko­vat.

Tato čte­nář­sky mimo­řád­ně oblí­be­ná rubri­ka bude mít příští rok pau­zu, jeli­kož na 4. říj­na vychá­zí pro čes­kou kul­tu­ru význam­né výro­čí 60. let Divadla Járy Cimrmana, což mi ský­tá jedi­neč­nou mož­nost sty­lo­vě uzavřít vol­nou tetra­lo­gii o Zdeňku Svěrákovi. Všem milov­ní­kům krás­ných here­ček děku­ji za pocho­pe­ní.

Zdroj: AI, Wikipedie, ČSFD; Foto: viz. popis­ky fotek