Pokud zmizí včely, zbývají lidem jen čtyři roky života..... o tom, jak by to mohlo se světem dopadnou vypráví kniha „Historie včel“

Už vás někdy napadlo, co by bylo, kdy­by na svě­tě nee­xis­to­va­ly vče­ly? Pokud Vás to zají­má, zkus­te sáh­nout po romá­nu svě­to­vé­ho význa­mu s pří­znač­ným názvem „Historie včel“ od nor­ské spi­so­va­tel­ky Majy Lunde.

Druhý pří­běh se ode­hrá­vá v roce 2007 v USA, v době, kdy při­chá­ze­jí prv­ní zmín­ky o ztrátách celých včel­stev.

A ani Georgovi, kte­rý se celý život věno­val vče­lám, a kte­rý sám vlast­nil „vče­lí far­mu“ číta­jí­cí více jak 300 úlů – ruč­ně a barev­ně malo­va­ných jeho ženou Emmou, se této kata­stro­fě také nevy­hne.

Nenašel jsem nic. Prostě byly pryč.

Celou kost­ku jsem opět úhled­ně slo­žil. Každý díl byl však stu­de­ný jako pod­zim­ní ráno. Když jsou vče­ly uvnitř úlu, doká­žou jej krás­ně vyhřát, ale tady se z toho stá­va­la hrob­ka.

Rychle jsem běžel k dal­ší­mu. Měl vchod na dru­hou stra­nu, nevi­děl jsem tedy dění před ním, ale klid kolem něj už napo­ví­dal, že se tady také sta­lo něco moc závaž­né­ho a nepo­cho­pi­tel­né­ho. Odkryl jsem stře­chu a… prázd­ný. Stejně jako ten prv­ní, až na krá­lov­nu a pár mla­dých včel na dně.

Otevřel jsem tře­tí. Totéž. A dal­ší… a dal­ší… a dal­ší…

Beznaděj v očích mi zpr­vu brá­ni­la vidět rea­li­tu a pod nápo­rem slz jsem nemohl zaost­řit na lou­ku, kte­rou jsem prá­vě pře­bě­hl. Nemusel jsem to vidět, viděl jsem, že pře­de mnou je dva­cet šest ote­vře­ných a prázd­ných kos­tek. Dvacet šest včel­stev bylo pryč.

Než však dojde ke zmi­ňo­va­né kata­stro­fě, může­me sle­do­vat nároč­nou a usi­lov­nou prá­ci vče­la­ře, jeho nikdy nekon­čí­cí sta­rost o úly a vče­ly; schop­nost a doved­nost nalo­žit úly na vozi­dla a migro­vat s nimi napříč zemí za vhod­ný­mi poli, kde nejsou pou­ži­ta umě­lá hno­ji­va.

Jeho mrač­na hmy­zu doká­za­la obhos­po­da­řit mno­ho kilo­me­t­rů čtve­reč­ních den­ně. Tisíce kvě­tů kaž­dý den. Bez včel jsou kvě­ti­ny jen pomí­ji­vou nád­he­rou, jako na sou­tě­ži krá­sy. Krásné je po krát­kou dobu a potom nic. Bez opy­lo­vá­ní se nic dál nesta­ne, žád­né plo­dy, žád­ná seme­na. Konec.

Autorka v tom­to pří­bě­hu nechá­vá čte­ná­ře, aby se také sám zamys­lel nad tím, jaké má počí­ná­ní lid­stva dopad na samot­nou pří­ro­du. Vidina mož­né a blí­ží­cí se kata­stro­fy, kte­rá by měla lidem otevřít více oči, a pod­ní­tit v nich zvě­da­vost a tou­hu zají­mat se více o ty malič­ké tvo­ry jmé­nem „vče­ly“.

A kdo ví? Třeba se i zasa­dit o radi­kál­ní ome­ze­ní v pou­ží­vá­ní umě­lých hno­jiv a postři­ků pro­ti škůd­cům, a sna­žit se tak obje­vit nové ces­ty a způ­so­by, jež by byly v sou­la­du se samot­nou pří­ro­dou.

George, sice celý svůj život zasvě­til svým vče­lám, ale nikdy nedo­ká­zal pocho­pit své nej­bliž­ší, vcí­tit se do jejich poci­tů, respek­to­vat jejich sny, přá­ní a tou­hy. Stejně jako syn Tom, tou­ží­cí stát se uzná­va­ným novi­ná­řem, tak ani jeho žena, pře­jí­cí si pře­stě­ho­vat se na Floridu, se nikdy nedo­čka­li pocho­pe­ní pro své sny a tou­hy.

Na prv­ním mís­tě byl vždy jen a jen George a jeho včel­stva; tou­ha a ambi­ce, že jed­nou jeho „vče­lí far­mu“ pře­vez­me jeho jedi­ný syn Tom. Otec se synem si však moc nero­zu­mí díky roz­díl­ným před­sta­vám o svých živo­tech, a je to prá­vě Emma, kte­rá vždy napja­té oka­mži­ky mezi nimi srov­ná­vá k nor­má­lu.

Přišel jsem o vče­ly, a ješ­tě k tomu jsem se zmý­lil v Tomovi. I když to se sta­lo už dáv­no. V pod­sta­tě jsem ztra­til i jeho, a tak mi zby­la jen díra v srd­ci a věděl jsem, že se s tím nikdy nevy­rov­nám.

Jak se s tím vším a s nepříz­ní osu­du, pope­re samot­ný George? Bude mít sílu obno­vit svá dáv­no ztra­ce­ná včel­stva nebo se napl­no pono­ří do své bez­na­dě­je a zou­fal­ství? Poslechne svo­jí ženu a odstě­hu­je se spo­lu s ní na Floridu ane­bo mu v posled­ní chví­li při­spě­chá na pomoc syn, a poda­ří se jim spo­leč­ný­mi sila­mi obno­vit nejen včel­stva, ale i najít si ces­tu k sobě navzá­jem?

Třetí, a tím i posled­ní pří­běh této kni­hy se ode­hrá­vá v Číně v roce 2098, ve vel­mi vzdá­le­né budouc­nos­ti. Je to svět, kde už žád­né vče­ly nejsou, nee­xis­tu­jí.

Včely jsme tu díky nad­měr­né­mu pou­ží­vá­ní pes­t­i­ci­dů vyhu­bi­li již kolem roku 1980. tedy již dlou­ho před kolap­sem. A teh­dy se zača­lo s opy­lo­vá­ním kvě­tů za pomo­ci lid­ských rukou. Bylo nás k tomu zapo­tře­bí téměř stej­né množ­ství jako zmí­ně­né­ho hmy­zu. Když se vše zhrou­ti­lo, bylo naším vel­kým štěs­tím a záro­veň i výho­dou, že jsme tuhle prá­ci ovlá­da­li. Kvůli své­mu pří­stu­pu k pří­ro­dě a sobec­tví k živo­čiš­né říši jsme byli nuce­ni vzít na sebe zod­po­věd­nost a povin­nost včel.

Ano, v tomhle svě­tě není žád­ný hmyz, žád­ní ptá­ci, ani chov­ná zví­řa­ta. Je to svět, ve kte­rém lidé hla­do­ví a usi­lov­ně pra­cu­jí na opy­lo­vá­ní kvě­tů, aby si zajis­ti­li ale­spoň to málo k živo­tu – tro­chu ovo­ce. Lidé jsou vyčer­pa­ní a stá­le hla­do­ví. Jídlo a voda je pou­ze na pří­děl. Všichni oby­va­te­le jsou nuce­ni pra­co­vat již od svých osmi let i za cenu ztrá­ty vzdě­la­ní, to je urče­no pou­ze po hrst­ku nada­ných.

Celým pří­bě­hem pro­vá­zí mla­dá žena Tao, vda­ná za muže, kte­rý na sys­tém plně rezig­no­val, a v oka­mži­ku, když je potře­ba, není scho­pen se vzbou­řit a posta­vit daným výzvám. Tao, ta je jeho pra­vým opa­kem, při­pra­ve­ná se bít za prav­du a sku­teč­né pozná­ní!

Mají spo­lu malé­ho syna Wei-Weena, kte­rý je pro Tao VŠÍM. Je to prá­vě ona, kte­rá chce své­mu syno­vi zajis­tit mno­hem lep­ší život; život bez hla­do­vě­ní, bez úna­vy a úmor­né­ho otro­če­ní. Všechny své nadě­je prá­vě vklá­dá do něj samot­né­ho.

Však sna­ha vytrh­nout se ze ste­re­o­ty­pu všed­ní­ho dne může mít fatál­ní násled­ky pro její rodi­nu a malé­ho syna, ale na stra­nu dru­hou to může při­nést nadě­ji pro celé lid­stvo… Matka milu­jí­cí své dítě a je pro jeho dob­ro udě­lat všech­no, hná­na nevi­di­tel­nou hna­cí silou, jež doká­že dělat i nemož­né….

Co se sta­lo malé­mu Wei-Weenovi na neděl­ní pro­cház­ce sadem? Kam Wei-Weena odvez­li? A proč jim nikdo nechce říct, co se ve sku­teč­nos­ti sta­lo? Jaké tajem­ství před nimi léka­ři ukrý­va­jí?

Vydejte se spo­leč­ně bok po boku se zou­fa­lou mat­kou do usi­lov­né­ho pát­rá­ní a ponoř­te se do hle­dá­ní sku­teč­né prav­dy… Co zásad­ní­ho obje­ví a odha­lí? To bude­te urči­tě dost pře­kva­pe­ni a mož­ná i tak tro­chu zasko­če­ni, a bude ve vás hlo­dat myš­len­ka: „Bylo by tohle oprav­du mož­né...!“

Život jed­no­ho člo­vě­ka, ani nic z toho, z čeho je stvo­řen, jako maso, krev, těl­ní teku­ti­ny, myš­len­ky, oba­vy a sny, nezna­me­ná vůbec nic.

„Pokud zmi­zí vče­ly, zbý­va­jí lidem jen čty­ři roky živo­ta“ (Albert Einstein)