Už vás někdy napadlo, co by bylo, kdyby na světě neexistovaly včely? Pokud Vás to zajímá, zkuste sáhnout po románu světového významu s příznačným názvem „Historie včel“ od norské spisovatelky Majy Lunde.
William byl kdysi velmi zámožný, mladý muž, nadějný asistent vědeckého profesora zajímajícího se o včely; s vizí stát se v budoucnosti nadějným vědcem. Osud tomu však chtěl jinak.
Poznal ženu, oženil se a zplodil s ní 8 dětí, z toho jen jeden syn, jinak 7 stále štěbetavých dcer. Do Edmunda, nejstaršího z dětí, vkládal největší naděje a ambice. Nemůžeme tedy mít Williamovi za zlé, že od dráhy vědce upustil, jen aby uživil svojí početnou rodinu. Otevřel si obchod s osivy a semeny, který mu dobře prosperoval.
Ale i tohle je už dávná minulost! A jen pozornému čtenáři neunikne, kdy nastal ten osudný zlom, kdy to všechno došlo tak daleko, že William byl nakonec natrvalo upoután na své lůžko, ponořen do své vlastní deprese, beznaděje a zoufalství.
Aniž by si to uvědomoval, byl to právě on, kdo zapříčinil tímto odmítavým postojem „vstát a jít něco dělat“ své rodině velké finanční problémy a nedostatečnou stravu. Možná právě tahle pomyslná tenká hranice bídy mu jednoho dne dokáže otevřít oči a znovu objevit nový smysl svého života a chuť podniknout velké věci…
Právě díky Williamovi rodina nefunguje tak jak má, díky jeho neschopnosti vstát a cokoliv udělat, bez jakéhokoliv zájmu o něco nebo někoho, natož jeho nejbližší a rodinu; tak nevědomky prohlubuje odcizení mezi ním a jeho vlastní ženou a tolik milovaným synem Edmundem. Stále doufá, že se možná stejně jako on kdysi, i on nadchne právě pro včely…. Ale jak to po něm může chtít, když mu nikdy nebyl tím „pravým otcem“, pevnou rukou a oporou?
V kom nakonec najde „tajného spiklence“ s bezprostředním a bystrým úsudkem, jež ho povede při společných pozorování včel a ukáže mu tak nové nevídané obzory Dočká se od svého syna uznání jakožto otce? Nebo se spokojí pouze s uznáním své dcery?
„Nemysli si, že by mi mohl dát někdo něco víc, než jsi mi dal ty.“ Stiskla mu ruku silněji. „Dostala jsem toho víc, než by se jiným dívkám mohlo jen zdát. Vše, co jsi mi ukázal, naučil mě a nechal mě dělat…“ Podívala se na mě těma svýma šedýma očima. „Byl jsi se mnou… po celou tu dobu a povídal si se mnou.“ Říkala to s mírnými rozpaky v hlase, ale pak to přišlo: „Nemohla jsem si přát lepšího otce.“
Z hrdla se mi vydral vzlyk. Zadíval jsem se do nebe a začal bojovat s nutkáním plakat. Soustředil jsem se na zvuky přírody, šum větru, kuňkání žab a bzukot včel, který mě uklidňoval.
Druhý příběh se odehrává v roce 2007 v USA, v době, kdy přicházejí první zmínky o ztrátách celých včelstev.
A ani Georgovi, který se celý život věnoval včelám, a který sám vlastnil „včelí farmu“ čítající více jak 300 úlů – ručně a barevně malovaných jeho ženou Emmou, se této katastrofě také nevyhne.
Nenašel jsem nic. Prostě byly pryč.
Celou kostku jsem opět úhledně složil. Každý díl byl však studený jako podzimní ráno. Když jsou včely uvnitř úlu, dokážou jej krásně vyhřát, ale tady se z toho stávala hrobka.
Rychle jsem běžel k dalšímu. Měl vchod na druhou stranu, neviděl jsem tedy dění před ním, ale klid kolem něj už napovídal, že se tady také stalo něco moc závažného a nepochopitelného. Odkryl jsem střechu a… prázdný. Stejně jako ten první, až na královnu a pár mladých včel na dně.
Otevřel jsem třetí. Totéž. A další… a další… a další…
Beznaděj v očích mi zprvu bránila vidět realitu a pod náporem slz jsem nemohl zaostřit na louku, kterou jsem právě přeběhl. Nemusel jsem to vidět, viděl jsem, že přede mnou je dvacet šest otevřených a prázdných kostek. Dvacet šest včelstev bylo pryč.
Než však dojde ke zmiňované katastrofě, můžeme sledovat náročnou a usilovnou práci včelaře, jeho nikdy nekončící starost o úly a včely; schopnost a dovednost naložit úly na vozidla a migrovat s nimi napříč zemí za vhodnými poli, kde nejsou použita umělá hnojiva.
Jeho mračna hmyzu dokázala obhospodařit mnoho kilometrů čtverečních denně. Tisíce květů každý den. Bez včel jsou květiny jen pomíjivou nádherou, jako na soutěži krásy. Krásné je po krátkou dobu a potom nic. Bez opylování se nic dál nestane, žádné plody, žádná semena. Konec.
Autorka v tomto příběhu nechává čtenáře, aby se také sám zamyslel nad tím, jaké má počínání lidstva dopad na samotnou přírodu. Vidina možné a blížící se katastrofy, která by měla lidem otevřít více oči, a podnítit v nich zvědavost a touhu zajímat se více o ty maličké tvory jménem „včely“.
A kdo ví? Třeba se i zasadit o radikální omezení v používání umělých hnojiv a postřiků proti škůdcům, a snažit se tak objevit nové cesty a způsoby, jež by byly v souladu se samotnou přírodou.
George, sice celý svůj život zasvětil svým včelám, ale nikdy nedokázal pochopit své nejbližší, vcítit se do jejich pocitů, respektovat jejich sny, přání a touhy. Stejně jako syn Tom, toužící stát se uznávaným novinářem, tak ani jeho žena, přející si přestěhovat se na Floridu, se nikdy nedočkali pochopení pro své sny a touhy.
Na prvním místě byl vždy jen a jen George a jeho včelstva; touha a ambice, že jednou jeho „včelí farmu“ převezme jeho jediný syn Tom. Otec se synem si však moc nerozumí díky rozdílným představám o svých životech, a je to právě Emma, která vždy napjaté okamžiky mezi nimi srovnává k normálu.
Přišel jsem o včely, a ještě k tomu jsem se zmýlil v Tomovi. I když to se stalo už dávno. V podstatě jsem ztratil i jeho, a tak mi zbyla jen díra v srdci a věděl jsem, že se s tím nikdy nevyrovnám.
Jak se s tím vším a s nepřízní osudu, popere samotný George? Bude mít sílu obnovit svá dávno ztracená včelstva nebo se naplno ponoří do své beznaděje a zoufalství? Poslechne svojí ženu a odstěhuje se spolu s ní na Floridu anebo mu v poslední chvíli přispěchá na pomoc syn, a podaří se jim společnými silami obnovit nejen včelstva, ale i najít si cestu k sobě navzájem?
Třetí, a tím i poslední příběh této knihy se odehrává v Číně v roce 2098, ve velmi vzdálené budoucnosti. Je to svět, kde už žádné včely nejsou, neexistují.
Včely jsme tu díky nadměrnému používání pesticidů vyhubili již kolem roku 1980. tedy již dlouho před kolapsem. A tehdy se začalo s opylováním květů za pomoci lidských rukou. Bylo nás k tomu zapotřebí téměř stejné množství jako zmíněného hmyzu. Když se vše zhroutilo, bylo naším velkým štěstím a zároveň i výhodou, že jsme tuhle práci ovládali. Kvůli svému přístupu k přírodě a sobectví k živočišné říši jsme byli nuceni vzít na sebe zodpovědnost a povinnost včel.
Ano, v tomhle světě není žádný hmyz, žádní ptáci, ani chovná zvířata. Je to svět, ve kterém lidé hladoví a usilovně pracují na opylování květů, aby si zajistili alespoň to málo k životu – trochu ovoce. Lidé jsou vyčerpaní a stále hladoví. Jídlo a voda je pouze na příděl. Všichni obyvatele jsou nuceni pracovat již od svých osmi let i za cenu ztráty vzdělaní, to je určeno pouze po hrstku nadaných.
Celým příběhem provází mladá žena Tao, vdaná za muže, který na systém plně rezignoval, a v okamžiku, když je potřeba, není schopen se vzbouřit a postavit daným výzvám. Tao, ta je jeho pravým opakem, připravená se bít za pravdu a skutečné poznání!
Mají spolu malého syna Wei-Weena, který je pro Tao VŠÍM. Je to právě ona, která chce svému synovi zajistit mnohem lepší život; život bez hladovění, bez únavy a úmorného otročení. Všechny své naděje právě vkládá do něj samotného.
Však snaha vytrhnout se ze stereotypu všedního dne může mít fatální následky pro její rodinu a malého syna, ale na stranu druhou to může přinést naději pro celé lidstvo… Matka milující své dítě a je pro jeho dobro udělat všechno, hnána neviditelnou hnací silou, jež dokáže dělat i nemožné….
Co se stalo malému Wei-Weenovi na nedělní procházce sadem? Kam Wei-Weena odvezli? A proč jim nikdo nechce říct, co se ve skutečnosti stalo? Jaké tajemství před nimi lékaři ukrývají?
Vydejte se společně bok po boku se zoufalou matkou do usilovného pátrání a ponořte se do hledání skutečné pravdy… Co zásadního objeví a odhalí? To budete určitě dost překvapeni a možná i tak trochu zaskočeni, a bude ve vás hlodat myšlenka: „Bylo by tohle opravdu možné…!“
Život jednoho člověka, ani nic z toho, z čeho je stvořen, jako maso, krev, tělní tekutiny, myšlenky, obavy a sny, neznamená vůbec nic.
„Pokud zmizí včely, zbývají lidem jen čtyři roky života“ (Albert Einstein)
Napsala: Maja Lunde
Překlad: Martin Nagy
Vydalo nakladatelství: Dobrovský s. r. o. v roce 2017
Počet stran: 382
Nejnovější komentáře