Společný projekt dvou kultovních režiséru Quentina Tarantina a Roberta Rodrigueze čeřil hladinu filmového světa dlouho před svou premiérou a čeří jí i po ní. Pocta béčkovým hitům nazvaná Grindhouse byla velmi očekávána, ale i tak překvapivě dosáhla nemilých kasovních výsledků. I když ono to vlastně nebude až tak překvapivé, když v USA byla přístupnost označena písmenkem „R“ a až na výjimky také ve většině ostatních zemí byl do kin vpuštěn jen ten, kdo dosáhl minimálně věku 18-ti let. A jelikož velkou část filmových tržeb přináší do kas kin mladší diváci, Grindhouse si příliš nevydělal. A tak se rozhodlo o tom, že film bude v USA uveden znovu, respektive Tarantinovo Auto zabiják a Rodriguezova Planeta Teror budou uvedeny samostatně (mimochodem, u nás bylo o „rozseknutí“ Grindhouse rozhodnuto už před celosvětovou premiérou). A i když producenti z účetních výsledků nadšení nejsou, Rodriguez a Tarantino se mohou klidně plácat po zádech, protože Grindhouse se u diváků těší velké oblibě a filmoví fanoušci jsou si jeho kvalit vědomi (v současné době se drží v TOP 250 nejlépe diváky hodnocených filmů na www.imdb.com , což mluví samo za sebe).
Kdybych měl volit mezi oběma režiséry, lépe řečeno, pokud bych se dostal do situace, kdy bych mohl zhlédnout buďto Auto zabijáka nebo Planetu Teror, pak je pro mě volba jasná. Přestože Tarantino má u mě díky Kill Billovi velké plus a mám rád i jeho ostatní filmy, tak i přes některá uklouznutí, které Rodriguez v minulosti měl (Dobrodružství Žraločáka a Lávovky), mám raději jeho. Preferuji spíše Rodriguezův smysl pro béčkovou akci než Tarantinovské upřednostňování vtipně ulétlých dialogů.
Nemohu posoudit, jak dopadlo Auto zabiják, protože přiznávám, že jsem na něm prostě a jednoduše nebyl, ale Planeta Teror mi neutekla. Mohu prohlásit, že jsem moc rád, protože i když jsem čekal dechberoucí šílenost, tak na tohle jsem připravený nebyl. A upřímně, pokud nejste někdo, kdo do filmu vidí a ocení to, že Rodriguez záměrně obaluje svůj film béčkovostí a účelně nabízí jedno klišé za druhým, pak rychle Ruce pryč. Nezkušený návštěvník kina, který do něj zavítá tak maximálně dvakrát do roka, z Planety Teror asi nadšený nebude. Buďto odejde z kina s nevěřícně kroutící hlavou, protože něco tak úchylného neviděl nebo vyběhne ze sálu ven s poblinkaným tričkem, jelikož Rodriguez s nechutnostmi a krví rozhodně nešetří.
Pokud jste viděli další Rodriguezův a Tarantinův projekt upírský masakr Od soumraku do úsvitu, tak víte, že Rodriguez nemá problém s utrženýma rukama, useknutými hlavami, vyhřezlými vnitřnostmi a dalšími „laskominkami“. Ale v Planetě Teror se jde ještě dál. Nejen, že tady se na kusy (doslova) sekají desítky a desítky lidí (nebo vlastně bývalých lidí), ale jakožto bonus jsou tu i nechutnosti ve stylu praskajících vředů hnisu a dalších ne zrovna líbivých věcí. Slabším žaludkům opravdu sledování může způsobit velmi rychlé bouření žaludečních šťáv. Jestli vás nedostane to, když je někdo roztržen na čtyři části nebo konzumace čerstvě vytrženého lidského mozku, tak se tu jistě najde něco, co podráždí vaše zažívací ústrojí. Přestože jsou tyto krvavé orgie svým způsobem možná trošku samoúčelné, tak by bez nich Planeta Teror nebyla tak zábavná. Takže vlastně samoúčelné nejsou.
Film je poctou béčkovosti a tomuto podléhá i příběh. Mezi lidstvo se rozšíří jakási biologická nákaza, která způsobí, že většina populace zmutuje v krvelačné mašiny, které jsou nadlidsky silné, ale také jsou jejich tkáně měkké, takže zásah ze zbraně je trhá na kusy mnohem snadněji než nenakažené jedince. Těch je jen několik a ví se jen, že jsou proti infekci imunní a nikdo netuší proč. Zformuje se z nich menší skupina, která zahrnuje dost svérázné charaktery, máme tu například tajemstvím opředeného El Wraye (Freddy Rodríguez), který zvládá práci s dvěma noži na jedničku a pokud se mu do rukou dostane střelná zbraň, tak nemine, go-go tanečnici (ne striptérku, go-go tanečnici, v tom je rozdíl) Cherry Darling, která přijde o nohu, ale její bývalý přítel El Wray jí nainstaluje velmi užitečnou protézu (kulomet), dvojici dvojčat (Electra Avellan, Elise Avellan), která jsou dost od rány, lékařku Dakotu (Marley Shelton), kterou pronásleduje její majetnický manžel a pár dalších zajímavých postav. Většina z nich nemá moc času projevit svou hlubší psychologii, protože po pár minutách už se rozběhne pořádná akční jízda, ale úplně ploché charaktery také nejsou.
A nejen psychologicky, ale i fyzicky. Rodriguez ví, co máme my velcí kluci rádi a servíruje nám něco, nad čím se nám musejí sbíhat sliny – pěkně sexy holky s bouchačkou v ruce. Žádné vřeštící nány, které čekají, až se k nim zabijácké monstrum dostane a rozcupuje je, ale rázné holky, které bez mrknutí oka likvidují každého protivníka, který se jim postaví do cesty.
O likvidaci infikovaných tu jde především. Rodriguez dokáže udělat adrenalinovou podívanou i z rádoby obyčejné přestřelky, takže se u akčních scén nebude určitě nudit, ale navíc přijde i s takovými vychytávkami jako je rozsekání party zmutovaných Vojáků vrtulí helikoptéry. Ovšem mou nejoblíbenější scénou je ta, v níž naběhne El Wray do nemocnice plné nakažených a proseká se s dvěma noži až k Cherry, prostě lahůdka.
Planet Teror ale neztrácí dech ani ve chvílích, kdy něco nevybuchuje nebo se do někoho nestřílí. Celkem slušně dokáže vystrašit (nemá problém s budováním hororové atmosféry), ale také občas překvapí bizarností jako je milostná scéna se ženou, která má místo nohy část nábytku nebo tím, že se objeví omluva týkající se chybějící části pásky a vy jste v příběhu posunuti o slušných pár minut dopředu (a záměrně postavy odkazují na události, které se odehrály právě v chybějící sekvenci).
V prvních chvílích jsem byl dost na vážkách, jestli ulítlost, chcete-li netradičnost Planety Teror zvládnu. Ale nakonec jsem byl vysloveně nadšený. Je více než jasné, že bizarnost titulu nemůže sednout každému a bude plno těch, kteří tato krvavá akční jatka neudýchají, ale já jsem si užil film plnými doušky a za sebou mohu prohlásit, že Robert Rodriguez je zpět v plné formě a opět se vytáhl.
