Tajemná vražda na Manhattanu

„Ta žena stá­le umí­rá.“ - Když se chce člo­věk podí­vat na film obsa­hu­jí­cí inte­li­gent­ní humor, Woody Allen je sáz­ka na jis­to­tu. Není tomu jinak ani zde. Tajemná vraž­da na Manhattanu však navíc obsa­hu­je ješ­tě prv­ky noi­ru, u Allena na prv­ní pohled neo­by­čej­né. Když si však uvě­do­mí­te, že je to milov­ník kine­ma­to­gra­fie a dává to ve svých poči­nech naje­vo čet­ný­mi odka­zy na sním­ky jiné, už to tak nezvyk­lé nezdá. Noirové aspek­ty, jenž zde před­sta­vu­jí mis­tr­ně odve­de­nou Allenovu poctu Orsonu Wellesovi, jsou patr­né zejmé­na v závě­ru. A nut­no říct, že tuto detek­tiv­ní kome­dii pozve­dá­va­jí do úpl­ně jiných rovin. Jinak je to ale už kla­sic­ký Woody Allen a jeho ruko­pis, kte­rý nemů­že nikdy zkla­mat. Je to nabi­té inte­li­gent­ním humo­rem (výta­ho­vá scé­na či noč­ní sek­ven­ce v bytě hlav­ních postav jsou abso­lut­ním vrcho­lem), úder­ný­mi pru­po­víd­ka­mi a v nepo­sled­ní řadě také vel­mi zají­ma­vým dějem. Ten v takřka dvou­ho­di­no­vé sto­pá­ži nená­pad­ně gra­du­je, pro­lí­ná se se skvě­lý­mi vti­py, až to na kon­ci při­po­mí­ná někte­rý z fil­mů Alfreda Hitchcocka ako­rát v kome­di­ál­ním hávu. Dále jsou zde k vidě­ní někte­ré prv­ky jako z čis­to­krev­né detek­tiv­ky (např. sestří­há­ní hovo­ru), což z fil­mu vytvá­ří kom­pakt­ní podí­va­nou. A pak je tady samot­ný Allen, kte­rý vytvá­ří s Diane Keaton doko­na­le sehra­nou dvo­ji­ci lidí, kte­ří jsou již dlou­ho v chomou­tu a svým způ­so­bem chtě­jí oba najít nové život­ní dob­ro­druž­ství. Dále je zají­ma­vý styl nato­če­ní fil­mu, jeli­kož je celý nato­čen na ruč­ní kame­ru. Snímek tím zís­ká­vá jaký­si civil­něj­ší roz­měr. Zkrátka vel­mi pove­de­ná Allenova kome­die s mno­hý­mi pře­sa­hy do jiných žánrů, jejíž jedi­né mínus činí zby­teč­né vysvět­lo­vá­ní pří­bě­hu posta­va­mi. Bez nich bych nad dějem pře­mýš­lel mno­hem déle. |90%|