Spisovatelka je souzena za vraždu svého manžela ve filmu Anatomie pádu, který byl uveden na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech poté, co získal hlavní cenu Zlatou palmu v Cannes. Toto mnohovrstevnaté drama režisérky Justine Triet je jak strhujícím soudním dramatem, tak hlubokou meditací o povaze pravdy, a je jistou sázkou na to, že se do konce roku ocitne v žebříčcích nejlepších filmů roku 2023.
Anatomii pádu dominuje fascinující ústřední role Sandry Hüller, která v tomto filmu a snímku Jonathana Glazera Zóna zájmu stála v čele dvou nejlépe hodnocených filmů letošního festivalu v Cannes. Zde hraje německou spisovatelku Sandru Voyterovou, která žije se svým manželem Samuelem (Samuel Theis) a malým synem Danielem (Milo Machado Graner) ve francouzských Alpách.
Vztah mezi Sandrou a Samuelem je zjevně napjatý; ačkoli v úvodní sekvenci filmu není vidět, manžel pouští ze sterea hudbu (instrumentální verzi skladby P. 50 Centa).I.M.P., která se stává ústředním motivem Anatomie pádu), čímž znemožňuje její rozhovor s novinářkou (Camille Rutherford).
Anatomie pádu však neztrácí čas s nastolením své základní premisy: když se zrakově postižený Daniel vrací domů z procházky se psem, najde na úpatí rodinného domu otce mrtvého na následky zjevného pádu. Zjevně šlo o pád... ale co přesně bylo jeho příčinou?“
Rozbíhá se policejní vyšetřování, a když je jasné, že Sandra může být podezřelá z manželovy vraždy, najme si na svou obhajobu přítele a advokáta Vincenta (Swann Arlaud). V té době již uvedla policii v omyl ohledně manželského . Když se případ přesune do soudní síně, její morální charakter se stává hlavním terčem obžaloby.
Anatomie pádu není zrovna uspokojivá na úrovni většiny právnických thrillerů: film se po celou dobu pohybuje na hranici nejednoznačnosti a nikdy sám nezaujme jasný postoj k Sandřině nevině či vině, místo toho nechává postavy ve filmu, aby si argumentovaly samy. A jak obžaloba, tak obhajoba mají ve svých případech obrovské díry, které film smete jediným dialogem.
Obžaloba nemá žádné důkazy o použití zbraně, přestože tvrdí, že byla použita; hlavní žalobce (obzvlášť zlý Antoine Reinartz) říká něco jako „zbraně se tak snadno likvidují“, jenže v tomto konkrétním případě by to opravdu neměla být pravda.
A co se týče obhajoby, Vincent se rozhodne, že nejlepší Sandřinou obhajobou bude tvrzení, že si Samuel vzal život sám, když vidí, že náhodný pád mohl být nepravděpodobný. „Neuvědomil jsem si, že ten dům je tak velký,“ zmíní se jen tak mimochodem. Ale i sebevrah Samuel by musel mít pochybnosti o tom, že pád z okna ve třetím patře by byl smrtelný.
Ale místo konkrétních právních detailů případu, které jsou jinak zcela přesvědčivé, zajímá scenáristku a režisérku Trietovou spíše morální tápání jejích postav. A pokud i vy dokážete přehlédnout některá specifika, která by rozebraly podcasty o skutečných zločinech, najdete v Anatomii pádu fascinující vrstvy.
Sandra například stojí před těžkým rozhodnutím obhájit to, co Vincent tvrdí, že je její nejlepší obhajoba - i když to jejího syna donutí vyrovnat se se sebevraždou otce. Pomalu si uvědomuje, že v soudním procesu ve skutečnosti nejde o to, aby zjistila konečnou pravdu o tom, co se stalo jejímu manželovi, ale spíše o to, aby vytvořila věrohodný příběh pro média.
A také Daniel, který si není jistý matčinou vinou či nevinou, ale možná dokáže soud ovlivnit na jednu či druhou stranu, stojí před dilematem. Abychom parafrázovali radu jeho soudní opatrovnice Marge (Jehnny Beth), může si vybrat, zda bude žít ve světě, kde je jeho matka nevinná, nebo ve světě, kde nevinná není.
Anatomie pádu není po celou dobu méně než napínavá a do svého filmového procesu vtěsnává fascinující dvojznačnost reálného světa. Přestože nedostatek jasných odpovědí může některé diváky frustrovat, jedná se jak o prvotřídní právnický thriller, tak o hlubší meditaci nad povahou osobní pravdy pro okolní svět.
