Dan Simmons - The Terror

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Televizní sta­ni­ce AMC se odvá­ži­la k neče­ka­né­mu poči­nu - zfil­mo­va­la (do podo­by seri­á­lu) úspěš­nou kni­hu Dana Simmonse - Terror. Znovu tak na veřej­nost vyplou­vá (pří­znač­ný ter­mín) záha­da nešťast­né Franklinovy expe­di­ce. Seriál má zatím doce­la úspěch (exis­tu­je i v čes­ky dabo­va­né ver­zi), což je dílem netra­dič­ní záplet­kou, nicmé­ně je tře­ba při­znat, že vel­kým dílem rov­něž díky masiv­ní reklam­ní kam­pa­ni (kdo z vás viděl zamrz­lé­ho polár­ní­ka u zastáv­ky mhd v Praze?).

Ale dnes to bude zejmé­na o kni­ze (s men­ší­mi pře­sa­hy). Dan Simmons je úspěš­ným ame­ric­kým auto­rem sci-fi lite­ra­tu­ry, kte­ré­ho jed­no­ho dne osví­ti­la myš­len­ka, že by mohl napsat mra­zi­vý pří­běh z mra­zi­vé­ho seve­ru, kte­rý by pojed­ná­val o Franklinově expe­di­ci. Psaní mu šlo hez­ky od ruky a výsle­dek má více než 600 stran. Psát pří­běhy zalo­že­né na sku­teč­ných udá­los­tech (navíc ode­hrá­va­jí­cích se v minu­los­ti) je však vždy ošid­né. Na auto­ra to kla­de obrov­ské náro­ky v podo­bě potře­by nastu­do­vat si obsáh­lou lite­ra­tu­ru pojed­ná­va­jí­cí o tom, jak teh­dy lidé žili, jak se cho­va­li, oblé­ka­li, jaký byl teh­dej­ší tech­nic­ký pokrok, apod. Na kni­ze je auto­ro­va prá­ce z vel­ké čás­ti vidět (a je to dob­rá prá­ce), nicmé­ně leckte­ré meze­ry se našly (zejmé­na popis postav, kte­ré moc nepři­po­mí­na­jí cha­rak­te­ry z 19. sto­le­tí - ale mož­ná je to pou­ze můj dojem), což je asi u tak­to roz­sáh­lé kni­hy logic­ké.

Na strán­kách Simmonsovy kni­hy tak zno­vu oží­va­jí osu­dy postav Franklinovy expe­di­ce, kte­rá roku 1845 vyra­zi­la hle­dal ces­tu oko­lo mra­zi­vých kanad­ských ost­ro­vů, jež by spo­jo­va­la oba oce­á­ny. V sáz­ce se je samo­zřej­mě nale­ze­ní nové obchod­ní tra­sy (i když už teh­dy byly hod­ně sil­né hla­sy tvr­dí­cí, že obchod­ní tra­sa, kte­rá je sko­ro per­ma­nent­ně zamrz­lá není zrov­na dob­rý „byz­nys“), ale zejmé­na potvr­ze­ní pres­ti­že brit­ské­ho námoř­nic­tva. To, že to nako­nec skon­čí tro­chu jinak, je věc asi poměr­ně zná­má.

Zejména ze začát­ku kni­hy Simmons pří­běh neser­ví­ru­je chro­no­lo­gic­ky, ale ská­če tak, aby doká­zal čte­ná­ře vhod­ně navna­dit dob­ře roz­trou­še­ný­mi naráž­ka­mi na to, že se něco sta­lo a my si o tom pak pře­čte­me v něja­ké dal­ší kapi­to­le, kte­rá se vrá­tí v čase zpět. Podobně jako ve slav­né fan­ta­sy sérii knih G. Martina, tak i zde jsou jed­not­li­vé kapi­to­ly uve­de­ny jmé­nem oso­by, z její­hož pohle­du se děj bude ode­hrá­vat. Tato jed­no­du­chá tech­ni­ka má za násle­dek ješ­tě vět­ší pono­ře­ní do taju­pl­né­ho pří­bě­hu.

Kdesi jsem četl, že Simmons v pod­sta­tě napsal „jen“ jakousi Verneovku pro dospě­lé 21. sto­le­tí. Je to v pod­sta­tě prav­da, kni­ha je kom­bi­na­cí dob­ro­druž­né­ho ces­to­va­tel­ské­ho pří­bě­hu s horo­rem. Ten zde zastu­pu­je jaká­si nad­při­ro­ze­ná síla, jejíž pří­tom­nost na mě ale nějak děsi­vě nepů­so­bi­la. Naopak, ten­to ele­ment pod­le mého názo­ru kni­ze spí­še ško­dí. Jakoby nesta­či­la pří­tom­nost samot­né vra­žed­né pří­ro­dy (tep­lo­ta pada­jí pod pade­sát stup­ňů pod nulou, ten­čí­cí se záso­by prak­tic­ky vše­ho) a zrůd­nos­tí, kte­ré je scho­pen v mez­ních situ­a­cích napáchat člo­věk člo­vě­ku, tak do této situ­a­ce Simmons při­vá­dí jakési mon­strum, což mně osob­ně moc nesed­lo.

Co mi také nesed­lo je závěr kni­hy. Čert vem to, že někte­ré věci neod­po­ví­da­jí posled­ní­mu sta­vu bádá­ní po ztra­ce­né expe­di­ci (zejmé­na po nále­zu vra­ků obou lodí), to se dá pocho­pit (Simmons psal kni­hu něko­lik let před tím­to obje­vem), ale ta inu­it­ská mystic­ka mě moc neba­vi­la a v pod­sta­tě mi záži­tek z čet­by tro­chu otrá­vi­la.

Ano, i tak je to vel­mi zají­ma­vá kni­ha, na kte­ré nej­ví­ce oce­ňu­ji prá­ci auto­ra s pří­bě­hem a detai­ly, jako tře­ba i s budo­vá­ním atmo­sfé­ry napros­té­ho chla­du, kdy ten mráz ze strá­nek kni­hy doslo­va čiší (z žád­né jiné kni­hy jsem nic podob­né­ho necí­til). O to vět­ší je ško­da, že to pak tro­chu kazí růz­né drob­nos­ti, mezi něž pat­ří tře­ba i cha­rak­te­ris­ti­ka někte­rých postav, např. samot­né­ho sira J. Franklina, kdy tato oso­ba půso­bí poma­lu jako neschop­ný imbe­cil.

Ale co my dnes víme, tře­ba to teh­dy pro­běh­lo sku­teč­ně nějak tak­to.