KORNÉLIE

KORNELIE

Už jako malá hol­ka jsem milo­va­la pří­běhy s náde­chem dáv­né minu­los­ti, jež vyprá­vě­li naši pra­ro­di­čo­vé z dob své­ho dět­ství a mlá­dí. A pokud máte i vy rádi tako­vé „rodin­né stříp­ky ze zapo­me­nu­té truh­ly vzpo­mí­nek“ urči­tě si nenech­te ujít kni­hu s názvem „Kornélie“ od autor­ky Beaty Balogové, neboť na Vás čeká nos­tal­gic­ký pří­běh čtyř gene­ra­cí žen z malé ves­nič­ky leží­cí blíz­ko slovensko-maďarských hra­nic.

„V kaž­dé rodi­ně vyrůs­tá něja­ký pří­běh. Bez pří­bě­hu se rodi­na roz­prá­ší ve větu jako popel z ciga­ret... Rodiny mají svá malá pro­kle­tí nebo požeh­ná­ní. Někdy je to malič­kost, mož­ná něja­ké ges­to, kte­ré se poz­dě­ji pře­ta­vi­lo ve vel­kou tragé­dii. Možná je to tragé­die, kte­rá se nao­pak pře­ta­vi­la do ges­ta, kte­ré­mu se pak lidé vyhý­ba­jí. Každá rodi­na se sna­ží najít něja­ké tajem­ství, něco, co by moh­la pře­dat dál jako recept na naklá­da­né okur­ky. Něco, co by moh­la babič­ka pošep­tat na smr­tel­né poste­li svým vnou­ča­tům.“

Celý život dou­fá­me, že nás někdo najde a dá nám jmé­no, kte­ré nám změ­ní život. Někdy to při­jde neče­ka­ně. Vytoužená oso­ba nás náh­le oslo­ví „Lásko“ a my se jí v ten moment sta­ne­me. Jméno může být jem­né a mod­ré jako tře­ba pomněn­ka nebo záři­vé a pro­ni­ka­vé jako slu­níč­ko. Jména bychom ale nemě­li lidem roz­dá­vat jen tak . Měli bychom si je šet­řit, pro­to­že se jinak ono­sí. Nemůžeme kaž­dé­mu kolem sebe říkat Sluníčko, pro­to­že to jmé­no pak postup­ně vychlad­ne, a v našem nit­ru nasta­ne doba ledo­vá. Toužila jsem být Fialka a poz­dě­ji jsem dou­fa­la, že mě jed­nou někdo bude oslo­vo­vat „Almo, moje rados­ti.“

Hlavní hrdin­kou je Alma, coby  vypra­věč­ka všech pří­bě­hů v kni­ze, vypra­vu­jí­cí život­ní osu­dy, a vzpo­mín­ky čtyř gene­ra­cí žen z malé ves­nič­ky Jablonia Panica, kte­ré někdy roz­pa­či­tě, ale jin­dy nao­pak hrdě, nes­ly své jedi­neč­né jmé­no Kornélie.

Jméno Kornélie v této rodi­ně moh­ly nosit totiž pou­ze ty nej­sil­něj­ší, a jeli­kož svým dce­rám nemoh­ly mat­ky pře­dat své pří­jme­ní, tak na prvo­ro­ze­nou  hol­čič­ku pře­nes­ly ale­spoň křest­ní jmé­no Kornélia - pře­dá­va­né z gene­ra­ce na gene­ra­ci. Velmi sil­né jmé­no, do něhož musí člo­věk dorůst, aby si ho oblí­bil, aby ho při­jal, sžil se s ním.

Alma si kladla za cíl posbí­rat všech­ny tyto útrž­ky, vzpo­mín­ky, nadě­je a oba­vy, sesbí­rat rodin­né mýty, drob­né lži, jež se pře­dá­va­li s lehce svraš­tě­lým obo­čím, a prav­dy, kte­ré je pak spa­si­ly. Protože všech­ny ty ženy, o nichž v kni­ze vyprá­ví, tam někde v skry­tu duše dou­fa­lo, že kro­mě domů, sta­rých foto­gra­fií a por­ce­lá­nů po sobě zane­cha­jí něco, co se dosta­ne až k prav­nou­ča­tům.

A to něco jsou prá­vě ony vyprá­vě­né stříp­ky plné­ho rodin­né­ho zla­ta tj. všech­ny ty zapo­me­nu­té pří­běhy, mýty, vzpo­mín­ky, nadě­je a přá­ní.... a měj­te pro­to vždy na pamě­ti, že dokud se vyprá­vě­jí pří­běhy, je se svě­tem ješ­tě všech­no v pořád­ku.....

A Alma se toho­to neleh­ké­ho úko­lu, coby z pera autor­ky, zhos­ti­la vel­mi doko­na­le. Přiblížila nám svět a kaž­do­den­ní život žen, jež se odma­lič­ka uči­ly znát tajem­ství byli­nek, slo­va, kte­rá už nikdo nepo­u­ží­val. Naučily se číst vzka­zy z oblo­hy, pozo­ro­va­ly ptá­ky a vědě­ly, jak chy­tat pří­běhy, kte­ré se na kon­ci léta stě­hu­jí ze seve­ru na jih....

Místa, kde se tís­nil celič­ký svět, ucho­vá­va­ly se vzpo­mín­ky, pří­běhy před­ků, čaro­dě­jek a podi­ví­nů, léty pro­vě­ře­ná moud­rost i moc byli­nek. Vypravěčka Alma, autor­či­no alter ego, zachy­cu­je tra­gic­ká i humor­ná vyprá­vě­ní žen ze své rodi­ny, píše o lás­ce a smr­ti, o Maďarech na Slovensku, důle­ži­tos­ti hle­dá­ní vlast­ní iden­ti­ty a žen­ské intu­i­ci a síle, kte­rá umož­ňu­je sná­šet osu­dy trp­ké jako spa­da­ná jabl­ka. 

I když kni­ha nemá žád­nou dějo­vou linii a je to pou­ze jaký­si rodin­ný alma­na­ch zapo­me­nu­tých vzpo­mí­nek, je tato kni­ha svým roz­sa­hem vel­mi uni­kát­ní. Na své­ho čte­ná­ře půso­bí  pro­střed­nic­tvím svých slov, sil­ných myš­le­nek, jež urči­tě sto­jí k dal­ší­mu zamyš­le­ní. 

Moc se mi v kni­ze líbí krás­ně roze­psa­né jed­not­li­vé pří­běhy, vzpo­mín­ky, poci­ty, ale i tam­ní atmo­sfé­ra, jež dýchá ze všech strá­nek kni­hy. Vypráví o kaž­do­den­ním živo­tě a o všem, co je s ním spo­je­né, ať už jsou to skry­té tou­hy, přá­ní, lás­ka, radost, smu­tek a v nepo­sled­ní řadě i smrt.

Jsme svěd­ky toho, jak všech­ny tyto ženy, i když se zda­jí nave­nek vel­mi sil­né, jsou uvnitř vel­mi křeh­ké nádo­by, kte­ré jsou při­pra­ve­ny za kaž­dé situ­a­ce kolem sebe šířit lás­ku, něhu, las­ka­vost, poro­zu­mě­ní, ale i radu v podo­bě těch správ­ně vole­ných slov. 

Kniha se mi moc líbi­la, a poprav­dě jsem hod­ně zvě­da­vá na její dal­ší pokra­čo­vá­ní, jež autor­ka nyní při­pra­vu­je. Krásné čte­ní plné myš­le­nek, vší­má­ní si kaž­do­den­ních malič­kos­tí, drob­nos­tí, ale i jed­not­li­vých snů a přá­ní, kdy někte­ré ženy vyšly vstříc svým snům, jiné nao­pak sni­ly dál...

Krásně zpra­co­va­né, mož­ná i tak tro­chu pod­ně­cu­jí­cí k tomu, aby se kaž­dý cho­pil pera a zhos­til se  sepi­so­vá­ní „Almanachu vzpo­mí­nek, útrž­ků a pří­bě­hů“ jeho vlast­ní rodi­ny tak, abychom na ty, jež tu mezi námi nejsou, nikdy neza­po­mně­li....

KORNÉLIE

Napsala: Beata Balogová

Překlad: Jaroslav Bojanovský

Vydalo: Nakladatelství JOTA, s.r.o.

V Brně roku 2025

První vydá­ní

Počet stran: 264

ISBN: 978-80-7689-663-5